Inkvizitor

"Ty tedy tvrdíš, že jsi s ďáblem neobcovala?" zahřměl kněž boží na ženu, jež se choulila vprostřed prázdné místnosti.
"Ne, ctihodný otče, vždyť jsem počestná jako samotná panna Maria," špitla žena, zmožená předchozím výslechem.
"Nedovolávej se jména té čisté ženy! Ale pokud je tomu opravdu tak, jak říkáš, pak projdeš testem, jenž má odhalit všechny tvé skryté ďábly, bez poskvrny a budeš propuštěna. Garhejme, dej nahřát cejch!"
Pak dva pacholci chytli tu ženu a třetí ji vypálil cejch se znakem umučení Krista doprostřed její nahé hrudi. Ozval se srdcervoucí křik.
"Upálit!"

Pár dní na to, ve jménnu lidu, zatkla a odsoudila většinu těchto služebníků božích k pekelným útrapám a očistě na hranici.

Postarší muž v rozedraném hávu, jenž býval sutanou inkvizitora, seděl na dřevěné pryčně u stěny cely. Šero halilo jeho tělo do těžkého sametového pláště a skrývalo ho před zraky náhodného poutníka. Seděl zde a na jazyku si pohrával s posledními slovy modlitby, jež zůstala nedopovězena. Pomalu se začal utápět a ztrácet v hlubinách své duše, stejně jako se malá ryba ztratí v oceánu...

Bože slyšíš mě? Mlčíš! Mlčíš, a tvé mlčení je tíživější nežli jindy, a zrovna teď, když potřebuji pomoci, je to pro mě jako rána mečem.
"Pěkného večera přeji."
Zachvěl se. Pak se pomalu otočil směrem, odkud hlas přicházel. Stál tam muž, či spíše kmet. Nezamlouval se mu, nebyl nehezký, ale prostě se mu nezamlouval - byl nějak zvláštní. Zato jeho hlas byl téměř andělský - zněl libozvučně a přesto naprosto důstojně. Nebyl schopen slova.
"Asi se mne chcete zeptat, jakže jsem se sem dostal, že?" reagoval stařec na nepřiměřeně dlouhou chvíli ticha.
Nepatrně přikývl.
"Víte," začel stařec a rozhodil rukama, "i stráže nepohrdnou váčkem zlatých mincí, a navíc, co je komu do vězně, jenž stejně zítra zemře. A proč že jsem byl ochoten zaplatit za to, abych toho muže navštívil? To proto, že nechci, aby šel k poslednímu soudu jako slepý, jenž se neohlíží, nevidí ničehož ze svých činů. Chci, aby věděl a viděl vše. Klidně mě nazvěte doktorem, jak je libo."
I nadále jen nechápavě hleděl - nebyl si jist, zda-li to není jen jeho sen. Výplod jeho ztýrané mysli. Potichu šeptal: "Bože, dej mi sílu..."
"...dojít k hranici a zemřít ve tvém jméně?" pravil trpce stařec.
To ho naprosto vyvedlo z míry, raději si poposedl dále od toho podivného muže.
"Kdo jsi? A odpověz pravdu, mám-li ti naslouchat ve své poslední chvíli," řekl popuzeně vůči starcovým slovům-
"Prosím, ber mě jako přítele, jenž ti přišel pomoci ve chvíli, kdy ti ani bedna zlata nemůže zachránit holý život, ale rada ti pomůže. Tvé duši ano."
"Nepřichází snad ďábel za hříšným, aby mu nabídl pomoc? Ve chvíli nejvyšší nouze?"
Mimoděk se pokřižoval.
Stařec s úsměvem z části zopakoval mužovo gesto. "Ach ano, znak boží slávy," stařec se neznatelně pousmál. "Ne, rozhodně nejsem tím, za koho jsi mě označil - i když asi nejsem první, koho jsi nazval antikristem či někým podobným, že?"
"Víš ty vůbec, s kým mluvíš? Jsem služebníkem božím!"
"Ano, máš pravdu, služebníkem božím, jenž více posloužil peklu, nežli nebi," odpověďel klidně stařec.
"Peklu? Ne! Já jsem posloužil nebi, aby se do něj nedostal nikdo, kdo nemá právo projít nebeskou branou," pomalu se začínal rozohňovat, muž se mu líbil čím dál tím méně, sálalo z něj cosi - něco co se mu nebylo zrovna po chuti. A přesto věděl, že to, co mu ten stařec říká, má v sobě jakýsi smysl a svoji pravdu.
"Ano, a ty sám doufáš ve spasení! V boží milost!" vmetl mu do tváře kmet.
"Věřím, že mě bůh očekává jako svého služebníka."
"Snad si nemyslíš, že kdyby tě očekával s otevřenou náručí, že by tě nechal zemřít touto bolestivou - či snad očisťující - smrtí, jež tě čeká. Nebo snad věříš, že je to po právu zasloužené?" nedal se odbýt stařec.
Mluvil teď pomalu a vůbec si nebyl jist svými slovy.
"Je to trest, za mé hříchy z mládí."
"Opravdu tomu věříš? Cožpak to nevidíš? Až sem tě dovedla tvá slepá víra v nezměnitelnost boží vůle!"
Slova starce byla pravdivá, ale pálila, nebyl si teď jist tím, co má udělat. Cítil jen svou nekonečnou nahotu před mužem, jenž se před ním zjevil jako poslední naděje ve spasení boží.
Mluvilo se mu teď těžce, každé slovo, každé písmeno bylo pro něj namáhavé.
"Je to vůle boží. Je to tak správné."
Stařec, jenž zprvu mluvil klidně a mírně, teď zrychloval a jeho hlas nabýval na kolosálnosti.
"Správné?! Ne! Je to tvá volba, tvá vůle! Záleží jen na tobě, jestli předstoupíš před boha jako kající se nad svými hříchy, nebo pyšný člověk, který věří, že životy lidí, které zmařil, mu pomohou stát se světcem. Ty sám máš teď nad sebou větší moc, nežli měl kdy nad tvým osudem bůh!"
Slova se mu zarývala do mysli, aby se pak znovu a znovu objevovala a opakovala. Větší moc než bůh? Věděl teď mnoho - více nežli kdy vědět chtěl, více než si kdy přál vědět.
Ale věděl to. Najednou začal nekontrolovaně vzlykat.
"Sbohem, vyléčený slepče."

Na náměstí stálo mnoho lidí a uprostřed hranice, na níž byl přikován muž v sutaně s křížem v rukou. Na tváři měl spokojený výraz a na rtech se mu pohupoval pohrdavý úsměv. Pak hranice vzplála.