Palouk

Byla sobota. Vzduch byl horký a těžký, ale i přesto bylo příjemně. Obzvlášť v lese, kam se Petra vydala. Chodila sem každou sobotu vzpomínat a odpočívat. Už přes dva roky se to tu stalo jejím sobotním domovem. Bylo to od té doby, kdy jí zemřela matka. Nikdy se nepřišlo na to, proč naprosto zdravá a mladá žena přestala z ničeho nic dýchat. Petra se s tím nemohla smířit, ale už se dala alespoň trochu dohromady. Na mamku nikdy nepřestala myslet a i proto chodila v sobotu do lesa, na své vzpomínkové místo. Měla tam prý i své přátelé. Už od malička věřila na skřítky a víly. Snad jí i navštěvovali…
Petra kráčela vyšlapanou cestičkou mezi obrovskými duby a břízami. Šlo se jí hezky. Půda byla měkká, protože minulý večer pěkně pršelo. Něco si pobrukovala a přemýšlela nad tím, co s mamkou všechno prožila a přestala vnímat, kudy jde. Mohla si to ale dovolit, cestu by našla i poslepu. Stromy jí do rytmu jejího pobrukování kývaly korunami. Nikde nic, jen ona a les…
Po chvíli došla na místo a opět vypadalo nádherně. Menší palouk s nízkou trávou, která vypadala, jak když se o ní někdo pečlivě stará a každý den jí poseče. Na pár místech byly keříky s borůvkami. Uprostřed palouku byl pařez obrostlý zeleným mechem. Palouk byl posázený všemožnými lučními květinami. Petry království uzavíraly vysoké břízy a vypadaly, že sem jen tak někoho nepustí. Kořeny stromu dělaly na zemi zajímavou mozaiku…
Petra si sedla doprostřed palouku, zhluboka se nadechla a opřela se o pařez, nic nedělal. Chvíli jen pozorovala okolí. Občas přeběhnul zajíc, ale jinak nic. To se jí moc nelíbilo, jindy tady vidí mnoho zvířecích návštěvníků a dnes nic. Zavřela oči a zaposlouchala se do lesní symfonie. Hlavní harmonii hráli koruny stromu, na harfu doprovázel potok, praskající větvičky i šustění listů podtrhovaly dokonaleno sehraný tým. Byla to pohádka pro Petřiny uši.
Poslouchala dobrou půl hodinu, ale pak usnula. Zdál se jí divný sen. Byla na svém palouku a na něm seděli tři malí mužíci. Každý vypadal jinak. Jeden se pořád něčemu smál a vtipkoval, to byl ten ve žlutém. Ten v bílém se taky občas usmál, ale jinak než ten žlutý, tak nějak vznešeně. A pak tu byl ještě černý. Na toho se Petra nemohla ani dívat, jak byl odporný. Šklebil se na ní. Petra odvrátila zrak. „Tak kde máš maminku?“ začal se smát. „Mamku?“ udivila se Petra. „No ano, chceš jít za ní?“ „Chci,“ souhlasila. Vtom se nebe zatáhlo a žlutý i bílý mužík se vypařili. Celý les ztichl.
Najednou se Petra probudila. Nemohla ovšem otevřít oči a co hůř, nemohla ani nadechnout. Jako kdyby jí někdo držel pusu i nos. Petra se začala kroutit a stále lapala po dechu. Nic. V hlavě jí začalo pištět a dostala se do divné agonie. Byla by pro trochu vzduchu udělal cokoliv. Ještě pár okamžiků sebou trhala, ale beznadějně. Cítila, že jí do plic putuje krev. Tělo už to neuneslo a Petra to vzdala. Ruka jí klesla k zemi a z oka vytekla poslední slza. Petra se udusila…
Policie, která Petru našla až o pár dní později, nikdy nevysvětlila příčinu smrti. Nikde v okolí žádná stopa, která by jim mohla pomoci. Jen něco malého a černého se krčelo ve křoví.