Jen ne až na Dno

Tma, nekonečná čerň, chmury a bezmoc, lítost…
Černé slzy z očí bez výrazu, černé šaty, otevřená černá rakev a z ní stoupá černé zlo. Na černé nízké obloze ani jedna bílá hvězda, ani kapka naděje.
Nenávist. Na ni, na něj, na sebe, na všechny! Na všechno, na celý svět, na posraný život. A ten jediný měl kdysi smysl, jaký? To si už nevzpomínám. Ten jediný měl… minulost!!!
Na obličeji cítím tíhu masky bez výřezů pro oči, vidím nic a přitom všechno, nemůžu dýchat, strhávám ji z hlavy. Stojím v prostoru, nade mnou temné mraky, kolem cáry pavučin, kterými profukuje ledový vítr, nestoudně si hraje s mými kdysi blond, teď černými, skoro šedivými vlasy, jsem mladá a přece se cítím jak dohnaná stářím, bojím se pohnout, abych se v tom všem nezamotala. Nechci na Dno. Nechci tápat v ještě větší tmě.
V dálce visí ve zkaženém vzduchu zrcadlo, v něm – já. Nemůžu se na sebe dívat, ze strachu odvracím tvář.
Bojím se pohnout.
Co se to děje? Pavučiny ustupují, běžím chodbou, po stranách jsou kulatá okna, za nimi – tváře. Mnoho tváří, v očích děs, volají, nebo jen naprázdno otevírají ústa, možná lapají po dechu, pěstmi buší na ušmudlané sklo, někteří padají a zanechávají v prachu otisky rukou. Nemůžu zastavit a pomoct jim, mám co dělat sama se sebou, podlaha se mi za patami propadá. Tam dole je to horší než tady, nechci si představit, co horšího ještě může být. Říká se, že uprostřed je odrazový můstek, ale když od něj dopadnete příliš daleko, není téměř žádná naděje, že ho v tom labyrintu najdete. Ale já nechci až na Dno, i když… odtud by pád už tak nebolel, je to sotva pár metrů…
Neeee!
Utíkám, musím najít stěnu propasti, kde sakra může být? Snad už to není daleko, ubývají mi síly. Mám špatnou kondici, fyzickou i psychickou.
Podařilo se nemožné, nehty se zarývám do tvrdé skály a stoupám. Pomalu, depresivně pomalu a s vypětím všech posledních sil, ale jestli se mi to podaří, budu moci říct: Byla jsem hluboko, ale na Dně ne. A dmout se přitom pýchou. Kolem mne se tam dolů propadají další nešťastníci, zatím jim to ale nedochází, smějí se a padají. Já jdu vzhůru. Varuju je, neposlouchají. Jsou jako já kdysi…
Stoupám.
Po těle mám velké černé oděrky, na srdci snad ještě větší, ale nebyla jsem na Dně.
Rozjasňuje se, tam dolů už se nikdy nevrátím.
Stoupám.
Život má smysl, proto je stvořen. Budoucnost bez tmy mě žene výš a výš.