Hororový sen

Byl to obyčejný den, jako jiný, avšak jen do té doby než se poprvé objevily zvláštní řeči o tom, co se děje mezi lidmi v okolí. Nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost, protože jsem si myslela, že si zase někdo něco vymýšlí, ale každým dalším dnem tomu začalo přidávat na skutečnosti.

„Vicky jsi v pořádku? Zdáš se mi nějaká bledá, stalo se něco?“ zeptala se mě máma jednoho dne ráno u snídaně.

„Všechno je v pořádku jen…“ nejistě jsem se na ni podívala.

„Tak mi to pověz, jestli se něco děje.“ Pobízela mě a já stále váhala, jestli jí to mám říct.

„Hmm nic, to je na dlouho“ rychle jsem dojedla a bez dalších slov rychle odešla do školy.

Ve škole jsem byla duchem nepřítomná už kolikátý den a učitelé si toho začali všímat. Nejdřív jsem jim odpovídala, že o nic nejde, ale nakonec jsem to začala ignorovat úplně. Musela jsem na něco pořád myslet.  Každým dnem to bylo živější a čím dál tím horší a já si nevěděla rady. Přemýšlela jsem také o tom, komu bych se mohla svěřit a kdo by mi pomohl. Musím to udělat, dřív než bude pozdě.

„Vicktorie! Posloucháš mě?!“ leknutím jsem málem upadla ze židle a uviděla tvář mé kamarádky Moniky.

„Promiň, já na něco jsem myslela“ snažila jsem se přitom nedívat se jí do očí, aby něco nepoznala.

„To jsem si všimla. Děje se něco?“ to slovní spojení mě už začínalo dohánět k šílenství , proto jsem na ni prudce vyjela a začala křičet přes celou třídu „Jsem, v pořádku!! Nechápu, co všichni semnou máte, starejte se o sebe!“ naštěstí už bylo dnes po vyučování a tak jsem celá zoufalá rychle vyběhla ze třídy rovnou domů.

Ta noc byla nejhorší, co jsem zatím zažila. Ten sen byl, jako opravdový a já v něm hrála opět hlavní roli. Byl to problém a noční můra, která mě pronásledovala každý den v mých myšlenkách a snech. Stála jsem u mostu a dívala se na řeku. Černá mračna plula po obloze a zdálky bylo slyšet hřmení. Nemohla jsem se hnout a slyšela jsem kolem mě šeptat podivné hlasy. Neustále mě k něčemu pobízely, ale já nemohla nic dělat. A pak jsem ucítila slabý dotyk na rameni, který postupně zesiloval. Po prudké ráně do zad jsem spadla přímo do řeky a začala se topit. Hned poté jsem se vždy probudila. Každou noc, kdy se mi zdál tento sen a já se v něm začala topit, se postupně ve vodě objevoval člověk, kterého jsem znala od nás z okolí a už ho dlouho neviděla. Dnes jich tam bylo 9 a hlasy mi našeptávali, že já bud ta 10. Vůbec jsem nic nechápala a  v tu chvíli a okamžitě běžela k mámě do ložnice a všechno jí hned řekla.

Hned druhý den jsme společně zašly k psycholožce. Řekla, že nejsem první, která s tímto problémem přišla.Promluvily jsme si a já v ní našla neznámou důvěru a věděla jsem, že její slovům mohu věřit. Nevysvětlila mi, proč se mi ty sny zdály, ale v jejích očích jsem uviděla, něco, co nikdy předtím.Nevím, jak je to možné, ale od té doby se mi ten sen už nezdál a já se konečně zase mohla cítit, jako normální člověk.