Okno, do kterého se dívám.

Okno, do kterého se dívám

„Tak to už je tenhle týden potřetí.“ Nechápavě jsem zíral na muže ve sklenářské dílně. „Co prosím?“ „No tohle okno zasklívám tento týden už potřetí. A vůbec – pracuji tu pět let a za tu dobu ho spravuji snad po třicáté.“ „Nezlobte se, ale tomu nerozumím.“ „Já taky ne“. Natáhl ruce pro okno. „Dejte ho sem a zítra si přijďte, bude hotový.“ „Až zítra?“ „Jo, zítra, je totiž pátek a musí vydržet přes víkend, ne?“ Muž se začal smát. „Takových zákazníků víc, tak ležím každý rok na pláži v Karibiku a lenoším.“ Utrousil jsem zdvořilou frázi a vycouval z obchodu.

Venku jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Slunce krásně svítilo a lidé se usmívali. Všimněte si, že když je krásně, hodně lidí se usmívá. A při dešti jenom blázen. Takový blázen jsem byl taky, usmíval jsem se pořád. Ať svítilo sluníčko, nebo pršelo. Po rozvodu jsem se přestal usmívat. A kraviny, jako je počasí, mě nezajímají. Jsou důležitější věci, třeba práce. Práce!
To mi připomnělo: skočit k panu Málkovi, že okno bude až zítra, u sebe si připravím chleba a mažu něco dělat.

Pan Málek seděl na lavičce před činžovním domem a slunil se. Byl to muž dávno důchodového věku, drobný a poměrně malý. Připomínal smířeného člověka, který od života roky nic nečeká. Vždy tichý, neprůbojný, se smutným výrazem v obličeji. Jakmile mě uviděl, nebývale pružně vyskočil z lavičky a namířil mým směrem. „Tak co, nechal jste mi spravit to okno? Bude dnes, či zítra?“ „Až zítra, ale to nemám čas.“ „To nevadí, já si tam dojdu, moc, moc děkuji, že jste ho tam aspoň donesl."

Poskakoval kolem mě s nebývalou vitalitou: „Co děláte v sobotu večer, pane Kalíšek?“ Chtěl jsem říct, že spěchám do práce a nemám čas se vybavovat. On však pokračoval dál. „Víte, rád bych vás večer pozval. Mám totiž narozeniny a hlavně láhev koňaku, ročník 67. Vynikající! Přijdete? Určitě? Uděláte mi radost – velkou radost.“
Nechtělo se mi, jsem raději sám. Nevím, co mě to napadlo, ale souhlasil jsem. „Ano, přijdu rád!“
Pan Málek byl vyloženě šťastný. Už jsem odcházel, když: „Všiml jste si, jak krásně svítí sluníčko?“ „Bohužel, pane Málek, na takové hlouposti nemám čas.“ Udělalo mu to větší radost, než můj souhlas s návštěvou. Ještě jsem zaslechl, jak říká sám sobě: „To je dobře, to je dobře.“
Do soboty večer práce a zase práce. Pak sprcha, do ruky láhev bílého vína, rozhlédnutí po mém malém šedivém bytě 1 + 1, zacvaknutí dveří, stoupání po schodech do osmého, nejvyššího patra, ke dveřím pana Málka. Zvednout ruku, zazvonit. Dveře se otevřely: „Pojďte dál, pojďte dál!“ Pan Málek mě vítal s dětinskou radostí.
Vtáhl mě do bytu a hned začal s exkurzí svého království. Velké prostorné místnosti plné starožitného nábytku, elegance a komfort. Okny nádherný výhled na město. Smutně jsem se nadechl a přistihl se, že závidím. Starý pán mě vedl do poslední místnosti. Byla menší, ozářená pouze svícemi. Kolem stěn stály knihovny plné krásných knih. Dvě křesla, stolek, láhev koňaku, chlebíčky a závěsem zatažené okno. Posadili jsme se do křesel, hostitel zády k oknu, popíjeli koňak, jedli chlebíčky. Povídali jsme si o životě, o knihách, o přírodě, zahradách, opět o životě a nakonec když byla láhev vypita, přišlo na řadu rozbité okno.
„Proč rozbíjíte to okno?“ Usmál se a odpověděl otázkou. „Přemýšlel jste někdy o svém životě a promítal si jeho okamžiky na sklo tmavého nočního okna?“
„Ano, ale nikdy na opravdové okno, vždy na okno své duše.“ „Na co jste přišel?“ Teď jsem se usmál já. „Víte, přišel jsem na to, že když budu pít, bude ze mne alkoholik, když budu kouřit, umřu na rakovinu a když budu přemýšlet, přijdu na to, že jsem hloupý.“
Chvíli se díval do prázdna. „Sázíte se rád?“ „Docela ano.“ „Vsadím se s vámi o celý tento byt, že okno, které rozbíjím já, dnes rozbijete vy.“ „To nemyslíte vážně?“ „Smrtelně vážně!“ „Na to nemohu přistoupit. Je jednoduché rozbít okno.“ „Tím si nejsem tak jist.“ Dívali jsme se na sebe a já – dodnes tomu nevěřím – jsem kývl a natáhl pravici. Vstal, rozhrnul závěs okna, zhasil svíce a odešel z pokoje.
Seděl jsem sám, v úplné tmě a přemýšlel, co mám udělat. Podíval jsem se na okno, pak znovu – tentokrát déle. Najednou se se mnou zatočil svět. Díval jsem se do okna jako do své duše. Viděl svá vítězství i prohry. Viděl jsem, že ač živý, jsem už dávno mrtvý. Z toho zjištění mi bylo špatně. Chtěl jsem to zastavit, něco jsem nahmatal na stole a – řinkot skla mě probral ze zlého snu.
Světlo ozářilo pokoj. Ve dveřích stál pan Málek a podával mi darovací listiny na svůj byt. „Ne, to nejde,“ zmohl jsem se na obranu. „Víte, pane Kalíšek, život se dá změnit v každém věku.“
Otočil se, vzal dva kufry a pomalu odešel. Zkoprnělý jsem stál uprostřed tichého bytu, díval se na rozbité okno a přemýšlel o převozníkovi a jeho veslech...
Čas plyne vesele dál. Získal jsem povolení na založení střešní zahrady. Když svítí sluníčko, usmívám se a jsem šťastný. A když prší? Včera jsem dal zasklít své okno. I to však mám vyřešené. Začal jsem krásný vztah s krásnou ženou.
Někdy večer přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby každý měl své okno. Svět by byl o hodně krásnější a když ne, tak bychom s rozbitými okny museli vydržet celé léto, protože sklenáři by lenošili na plážích někde v Karibiku.