Prekérní situace

„Do prdele! Zlato, myslím, že bychom sebou měli rychle hodit.“
„Budu hned hotová, miláčku, dej mi minutku!“
Jenomže oni tu minutku neměli. Po prospektu kráčel Arthur Conan Doyle a pozlacená tabatěrka mu vykukovala z kapsy kabátu. Společně s ním si vykračoval ladným krokem vznešeného lorda bílý pes Bublina, který si každých deset kroků radostně poskočil. Šarlatová ulice se těmto dvěma klaněla a když je Stephen pozoroval přes dřevěné laťky okna, srdce mu poskočilo do krku.
„Jsem hotová,“ zaznělo z Renatiných úst radostně a malá důchodkyně se vypotácela z dveří v černém latexu a švihla do vzduchu vycházkovou holí.
„Takhle s tebou ven nejdu, Renny, to radši nechám Arthura s tím prašivým psem, aby vniknul do našeho bytu. Tohle je ujetý,“ vyslovil Stephen a na dveře jejich bytu zaklepaly melodicky tlusté prsty Arthura s nimiž se ozvalo výhružné rafnutí.
„Co je to zač tenhle Arthur?“ zeptala se Renata zvídavě a svojí vrásčitou rukou si projela silikonové poprsí až do tajných koutů, na něž si dovolil právě jen šestnáctiletý Stephen.
„Jde po nás, je to tvrdý detektiv. Angličan. Určitě nás přišel zabásnout, kvůli těm tvým zvrhlostem.“
Ozvalo se další mohutné klepání, které od posledního zaťukání rapidně nabralo na váze. Na Renatiných tvářích se objevila děsivá obava – strach z vězení ji pronásledoval celý život.
Stephen otevřel a Arthur se zatvářil výhružně. Ptal se po Renatě, že by si s ní prý rád promluvil. Povídali spolu asi půl hodiny a na Arthurově tváři se po celou dobu rozhovoru zrcadlil onen strach.
„Stephene, já už to nevydržím,“ řekl po několika desítkách minut Arthur s ledovou tváří. Stephen zamával rukou a ušklíbl se.
„Paní, trochu jsem si z vás vystřelil, jsem totiž Stephenův otec,“ řekl a začal se hurónsky smát. Stephen se k němu přidal a oni se smáli a smáli a smáli. Renata začala ze své vrásčité kůže strhávat latex, rozběhla se a v Evině rouše skočila z okna.