Opuštěný kufr

Jednoho dne jsem se vracela po temné opuštěné uličce - nikde nikdo, jen někde v dáli byl k zaslechnutí hlas nějakých lidí. Já jsem šla dál, ale najednou, kde se vzal, tu se vzal (podle předpokladu) starý opuštěný kufr. Já bych ráda šla dál, ale zvědavost byla na prvním místě a přeci jenom jsem se shýbla ke kufru. Pomalinku ho otvírám. Je zde spousta prachu. Trochu prach otřu a najednou se z prachového obláčku začne zobrazovat jakási kniha nebo… ano, je to deník. Zprvu jsem se ostýchala do něj pohlédnout, ale zvědavost zase vítězí - jemně setřu prach z deníku a otevírám deník. Vpravo na kraji strany vidím datum - 12.9.1920. Ach, tak starý? To není možné, takovýto kufřík by tedy zde ležel celých 85 let?! Dále nepřemýšlím a jdu číst: Vypadá to, že jsme spolu už navždy zůstali, můj deníčku. Mám já to těžký život. Moji rodiče mi zemřeli při požáru a já žiji s babičkou, která je těžce nemocná - velice se o ni bojím. Nyní ti napíšu své největší tajemství. Já se začetla do deníku, ale tentokrát zvědavost nevyhrála. Já číst dál nemohla, už kvůli té dotyčné osobě ne. Jenom se podívám, komu tento deník náleží. Alice Bursová. Oh, můj bože, takové je mé jméno! Rychle běžím domů, v ruce křečovitě držím tajemný kufřík s ještě tajemnějším obsahem. Doma se podívám na svůj rodný list. Ano, v roce 1920 Alice Bursová - moje několika prapra….babička. Najednou mám divný pocit. Trochu se bojím, ale deník si uložím do kufru, ten pečlivě uschovám v truhle a zamknu ji.
Od té doby jsem se nikdy nepodívala do deníku, sic jsem pořád zvědavá, ale udělat to nemohu - už kvůli prapra….babičce.