Z deníku noci

11.listopadu

...je půlnoc. Dva týdny od doby, kdy začala má nespavost. Hledím na vteřinovku, jak pomalu opakuje svoji cestu okolo ciferníku. Jednou. Podruhé. popáté... Ztratil jsem se v počtech. Oči mě pálí, musím si je promnout. Před chvíli začalo venku pršet... kapky pomalu stékají po skle a smývají z něj prach ulice. Světlo lampy, procházející větvemi stromů, vrhá na záclonu podivné obrazce. Jsem sám. Všude je ticho. Jen tikot hodin ruší klid. Jen zvuk bouřky. Jen tlukot mého srdce.

Přicházejí myšlenky. Myšlenky, které se mohou zrodit jen v tom strašlivém osamění. Pocit, že venku za okny již není žádný svět. Že je jen ta malá místnost, ve které ležím a nemohu spát. V ruce svírám mobil... možná chci někomu zavolat. Poslat SMS. Někdo přece musí být vzhůru. Někdo... ale jsem tu jen já. A tikot hodin. A zvuk bouřky. A tlukot mého srdce.

Pomalu se posadím a pohlédnu ven z okna. Liják ještě zesílil. Najednou mám chuť něco udělat... jenže nevím co. Vteřinovka dobíhá další kolo... je půl jedné. Venku je zas klid. Tik...tik...tik...

Najednou zazvoní telefon. Trhnutím se probudím z polospánku a zmateně pohlédnu na displej. Neznámé číslo.
„Hálo?“ můj hlas je nejistý. Unavený.
Žádná odpověď.
„Kdo je tam?“
„Slyšíš ten déšť, Tome?“
Nevím, co mám odpovědět.
„Já-“
„Co myslíš, že je napsáno nad křížem v parku?“
Chvíli je ticho. Pak se v telefonu ozve hluchý signál.

Otevřu oči a pohlédnu na mobil ležící na stolku. Byl to jen sen. Pomalu otřu orosené čelo a odkryju peřinu. Studený pot mi promáčel pyžamo.
...co myslíš, že je napsáno nad křížem v parku...
Vstanu a jdu do kuchyně. Otevřu lednici a záře prázdné ledničky mě bodne do očí. Lehce si povzdechnu a zvednu špinavou sklenici plnou vody. Chutná po pivu.
...kříž v parku...
Přijdu k posteli a sednu si. 0:45. Můj pohled bloudí po prázdné místnosti. V chodbě leží tenisky.
...co myslíš...
Pohlédnu znovu z okna. Chvíli pátrám v neproniknutelné tmě. Pak si všimnu bundy pověšené na věšáku.
...kříž...
Zakroutím hlavou a zvednu se z postele.

Běžím prázdnou ulicí a nevnímám obrovské kapky, které mi máčí obličej. Minu první roh a jsem už celý mokrý. Kdesi nade mnou zazáří blesk, hned po něm se ozve hrom. Míjím druhý roh a jsem na hlavní ulici. Bez zastavení ji přeběhnu a mířím směrem do kopce. Přichází bolest v boku, ale já utíkám dál. Zrychlím. Řev bouře mi rve uši. Měl jsem zůstat doma.

Vbíhám pootevřenou černou branou do parku utápějícího se ve tmě. Téměř poslepu sleduju cestu, vedoucí mezi temnou alejí ke zdi obíhající zadní stranu stromoví. Už nevnímám déšť ani hromy. Nohy mě bolí, jako by byly v ohni, v boku mám ostrý střep bodající mezi žebry. Můj přerývaných dech hlasitě sípá vyčerpáním a já padám na kolena do bláta. Přede mnou se tyčí zašedlý kříž, který zde postavil bůhví kdo, na památku bůhví čeho. Všude je tma, ale já přesto jasně vidím černý nápis, který září na oprýskané zdi za ním:
Někdy stačí provést něco bláznivého, abys našel sám sebe.

Probouzím se mokrý a promrzlý ve špinavé posteli. Ručička ukazuje 12:30. Netuším, jak jsem se vrátil domů, ani co mě to popadlo. Vím jen, že mám strašlivý hlad.

Když jsem večer přišel na to místo znovu, nápis už jsem nenašel. Posprejovaná zeď byla snad ještě oprýskanější než jindy. Pod křížem jsem našel pár zčernalých květin.

Toho dne jsem poprvé po dlouhé době v klidu usnul.

Kdybych někomu z vás řekl, co jsem minulou noc udělal, určitě byste se jen zasmáli. Určitě byste zakroutili hlavou a pomysleli si, co jsem to za blázna. Jenže já vím, že i vy byste někdy potřebovali zjistit, co je napsáno nad křížem v parku. Protože každý něco hledáme... a každý něco nemůžeme najít...