Chvíle příští

Hlavní postavy:
Kamila
Gábina
Lenka
Honza
Ondra
Katka
… a David

Dohodli se, že příští den půjdou na kofolu a trochu pokecat. Sraz jako obvykle ve dvě na náměstí.
-----
Lenka: Už několikrát jsme se za prázdniny takhle sešli. Prostě jen tak, někam vyrazit, užívat si života. Probíráme různé věci, vždycky se u toho zasmějeme. Ale teď už to asi nebude takové, jako dřív.
-----
Ve dvě hodiny už stála na náměstí Gábina, Lenka, Kamila a Ondra. Honza na ně právě mával od pekárny. Katka poslala Kamile esemesku, že se trochu opozdí, tak ať na ni počkají. Dorazila deset minut po druhé hodině. Jen David stále nepřicházel.
-----
Ondra: Nebylo nám to divné, David často chodil pozdě. Popravdě řečeno, jen málokdy přišel včas (smích, ale jen krátce).
-----
Ve čtvrt na tři volala Gábina Davidovi. Podle všeho měl vypnutý telefon. Tak šli bez něj. Pořád ještě nic netušili.
-----
Gábina: Víte, vždycky byla s Davidem těžká domluva. Vzpomínám si, že jsme se jednou chystali na kola, všechno bylo domluvený, ale on nepřišel. Později řekl, že myslel, že to mělo být jindy.
-----
Pět hodin. Gábina znovu volala Davidovi, stále měl vypnutý mobil. Rozhodli se, že zajdou k němu domů. Cestou se smáli tomu, jak se asi bude David tvářit, když si pro něj dojdou až domů. Šli klidně, nikam nespěchali. Proč taky, vždyť jsou prázdniny.
Otevřela jim jeho maminka.
-----
Katka: Tvářila se dost zvláštně, když zjistila, že David není s námi. Víte, on nebyl takový, že by řekl, že jde s námi a pak zmizel s někým jiným. Já bych řekla, že byl na nás tak trochu závislý. Co vím, tak moc přátel kromě nás neměl.
-----
„Tady už něco nehraje. Přece by se jen tak nezdejchnul,“ přemítal Honza poté, co Davidova maminka zašla zpátky do domu. Nechtěl nic takového říkat před ní.
„Ale kam mohl jít?“ zeptala se Kamila.
„Neměli bychom ho jít hledat?“ navrhla Lenka.
„Já bych tolik nespěchal. Počkáme, a když se do sedmi neozve, tak…“ ani nemělo smysl, aby Ondra dořekl větu.
-----
Kamila: Lenka byla první, kdo o něj začal mít opravdu strach. Je pravda, že se David často dostával do malérů, ale vždycky se z nich vylízal. Byl to takový smolař, ke kterému chodí štěstí pozdě.
-----
Dohodli se, že půjdou ke Katce. Bydlela v rodinném domku, takže se tam všichni bez obtíží vešli.
-----
Honza: Nikomu nebylo moc do řeči. Panovala tam dost napjatá atmosféra. Něco jako těsně před zkouškou. A David se neozýval a neozýval. Pořád měl vypnutý mobil.
-----
Katka: I když u nás nebyla zima, třásla jsem se. Řekla bych, že tohle byly nejhorší chvíle mého života. Jenom tam sedět a čekat.
-----
Ondra: Nevydrželi jsme čekat až do sedmi. O půl sedmé jsme se rozdělili, že trochu prohledáme město. Taková ta obvyklá místa – restaurace, diskotéky a tak. A v osm jsme se měli zase sejít u Katky.
-----
Gábina: Když jsme se vrátili ke Katce, dozvěděli jsme se od jejích rodičů, že Davidova Maminka volala na policii. To už bylo jasné, že je zle.
-----
„Tatínek říkal, že kdyby se cokoliv stalo, že k nám policejní náčelník zavolá. Prý se znají,“ řekla dutým hlasem Katka.
„Nezbývá než čekat,“ zašeptala Kamila.
-----
Gábina: Nedá se říct, jak se má člověk v takových situacích zachovat. Viděla jsem Lenku, jak se Honzovi schoulila v náručí a zeptala se ho: „Že je v pořádku, viď?“ Honza jen naprázdno polkl a hlesl – spíš pro sebe než pro Lenku: „Určitě je…“ Je těžké ubezpečovat někoho, když sami jste na pochybách.
-----
Lenka: Tehdy se mi chtělo strašně spát. Všichni mi říkali, ať se prospím, že mě když tak vzbudí. Ale já nemohla strachy usnout. Sotva jsem zavřela oči, už se mi zdálo, že zvoní telefon, nebo že někdo klepe na dveře.
-----
Kamila: Takovéhle zážitky jsou mnohem horší, než nějaký horor. Hlavou se vám honí na tisíce myšlenek, pořád si říkáte: je to v pořádku, je to v pořádku… (po tváři se jí kutálejí slzy, ale mluví dál). Je mnohem těžší uklidnit sebe než ty okolo.
-----
Na digitálním budíku právě blikla půlnoc. Všichni se doma omluvili a vysvětlili závažnost situace. Do pokoje přišel Katčin tatínek s návrhem, aby si šli všichni lehnout, ale nikdo se ani nehnul.
-----
Katka: Zkuste si usnout v takových chvílích. To prostě nejde, ani kdybyste chtěli usnout. Pořád si říkáte, že milovaná osoba je tam někde venku a vy nevíte, co s ní je…
-----
Honza: Kdo něco takového neprožije, tak si… nedokáže představit, co jsme cítili.
-----
Gábina: Ztratit někoho blízkého a tak náhle, to ve vás zanechá hluboký šrám. Na všechno se budete dívat jinak. Přátelé vám budou mnohem bližší, budete s nimi chtít prožít každou volnou chvíli, protože si budete pořád říkat co když…
-----
Lenka: Někdo umírá a zaslouží si žít. Někdo žije a zaslouží smrt. David si tohle určitě nezasloužil… (nejspíš chtěla pokračovat, ale rozplakala se a už nic neřekla).
-----
Zazvonil telefon…