Na křížovém

Bylo krásné slunečné podzimní odpoledne, na obloze ani mráček. Pod cestou relaxačně bublal průzračně čistý potůček. Vítr mu lehce vlál do vlasů a listí šustilo pod nohama, když se procházel lesem na jednom, ze svých oblíbených míst. Celé okolí znal dokonale, líp než kdokoliv jiný.
Když došel na místo, kterému se říká Na křížovém, tak si chtěl chvilku odpočinout. Sedl si na mez. Z vnitřní kapsy své černé kožené bundy vytáhl balíček cigaret značky Start v měkkém obalu. Připálil si svým stříbrným benzínovým zapalovačem. Potom si lehl zády do trávy a pozoroval azurové nebe. Chvíli tak nehybně ležel a kouřil. Přemýšlel, proč se vůbec tomuto místu říká „Na křížovém“. Napadaly ho různé věci. Třeba kvůli tomu, že je tu křižovatka, nebo tady možná kdysi stály nějaké kříže… a tak podobně.
Bylo krásné ticho, jen ptáci zpívali své symfonie. Občas viděl, jak na obloze letí hejno vlaštovek. Přál si být jednou z nich a letět s nimi ke Středozemnímu moři. Ale v tom ho něco vyrušilo. Ze začátku tomu nevěnoval pozornost, protože si myslel, že to šumí smrkový les. Když to ale bylo čím dál hlasitější, tak se posadil na mez, jako předtím, když si zapaloval cigaretu. Ale před sebou neviděl to panorama hor v dálce jako dřív, ale skálu. Postavil se, zašlápl nedopalek cigarety a v duchu si říkal, že se asi zbláznil. Protřel si oči, ale skála nezmizela, naopak, když se podíval líp, viděl vchod do jeskyně. Vůbec nechápal, co se s ním děje. Že by snad zabloudil? Pak si ale řekl, že je to nemožná, zná toto místo lépe něž kdokoliv jiný už odmalička a navíc v životě nikdy neslyšel, že by poblíž byla nějaká skála, nebo jeskyně. Myslel si, že má halucinace, ale zvědavost byla silnější než on, takže se vydal ke vchodu do jeskyně.
U vchodu stál starý muž. Měl na sobě zvláštní kroj, který se nepodobal žádnému, jaký kdy viděl. Neváhal a zeptal se muže, kde že se to nachází. Muž odpověděl stroze, ale ochotně: „Na křížovém, pane.“ „Vždyť to je nesmysl, křížové znám odmalička a nikdy tu žádná jeskyně nebyla!“ „To je zvláštní, já to tady znám taky odjakživa a tahle jeskyně tu je, co si pamatuji,“ odpověděl s mírným úsměvem muž u vchodu. „A kdo vlastně jste?“ zeptal se muže. „Já jsem hlídač této jeskyně!“ odpověděl hrdě. „A proč to tady hlídáte?“ „To je tajemství.“ „A mohl bych jít dovnitř?“ znovu se zeptal hlídače. „Ale ovšem, beze všeho!“ řekl muž. „Tak proč je to tajemství, když tam každého pustíte?“ vychrlil další otázku a nevěděl, co si má o tom všem myslet. Musel jsem usnout a tohle se mi zdá, říkal si v duchu. „Ale já nepouštím každého,“ říkal hlídač, „čekám jenom na vás.“ „Na mě? A proč?“ „To pochopíte, až budete v jeskyni.“ Byl opravdu velmi zmatený, přemýšlel, jestli má jít dovnitř, nebo to raděj otočit a jít domů. Ale vtom mu muž začal povídat: „A nemyslete si, že se vám to všechno zdá, je to čistá realita. Poslyšte, něco vám řeknu, vy jste před chvílí přemýšlel, proč se to tady jmenuje Na křížovém, nemám pravdu?“ S otevřenou pusou přikývl. „Tak já vám to tedy prozradím. Vstupem do této jeskyně se dostanete ne Onen svět, na tomto místě se totiž kříží dva světy, Váš a Onen svět, proto Na křížovém. Jednou za čas tuto jeskyni otevíráme lidem a teď jsme se rozhodli, že ji otevřeme Vám… Tak půjdete?“ Nevěřil svým očím ani uším, pořád si myslel, že se mu to zdá, tak si řekl: „Proč ne? Já to tedy zkusím!“ Muž se otočil, pohlédl do černé jeskyně a ta se náhle jakoby trošičku prosvětlila. „Tak prosím, můžete vejít!“ řekl hlídač. Už se dlouho nerozmýšlel a vešel. Bylo tam temno, ale vždycky šlo vidět aspoň na následující krok. Když se ohlédl za sebe, tak zjistil, že je za ním jen tam a nevidí žádné světlo, které by procházelo dovnitř vchodem. „Asi jsem se musel zbláznit,“ šeptal si pro sebe, ale pokračoval dál temnou chodbou a připadal si jako Dante v jeho Božské komedii, když procházel peklem, jen mu po boku chyběl Vergilius. Pořád si přemítal, kam to vlastně jde. „Onen svět? Pěkná blbost!“ říkal si znovu v duchu. Z toho hlídače u vchodu si nedělal hlavu, myslel si, že je to nějaký starý dědek, který nemá co na práci a dělá si z lidí srandu. Ale jak si mám vysvětlit tu jeskyni, když tam v životě nebyla. Nevím. Musím mít halucinace.
A tak kráčel dál, světlo bylo stále o krok před ním. Najednou cesta začala směřovat dolů. Ohlížel se za sebe, ale byla tam tma, tak nezbývalo než sestupovat níž a níž. Zajímavé bylo, že čím šel dál, tím víc bylo světla. Šel už dobrou tři čtvrtě hodinu, myslel si, že musí být už aspoň padesát metrů pod zemí. Náhle narazil na prudké schody dolů. Když se pořádně podíval, spatřil pod schody řeku. Sestoupil po schodech na kamenitý břeh podzemní řeky. U břehu se na vodě pohupovala malá loďka s jedním dlouhým pádlem. Nebylo jiné cesty, než přeplout řeku na loďce. Chvíli se odhodlával, zda-li má na loďku nasednout. Zpátky se vracet nebudu, říkal si v duchu. Tak nasedl na loďku, ta se prudce zakymácela, ale za okamžik už byla zase v klidu. Uchopil pádlo, ovšem než stačil máchnout do vody, loďka se sama od sebe rozplula a unášela ho na druhý břeh, ale o několik set metrů níže. Loď sama doplula ke břehu a zastavila se. Vystoupil a měl před sebou opět jedinou cestu, kterou se mohl vydat. Neváhal a okamžitě šel. Tato chodba už nebyla tak temná, jako ta předtím. Byla nějakým záhadným způsobem osvětlena.
Došel až na místo, kde byla jedna obrovská jeskynní místnost. Uprostřed té místnosti hořel asi metr a půl vysoký plamen. Všude okolo chodily nějaké postavy v černých kápích. Nešlo jim vidět do tvář, protože měly přes hlavu až hluboko do čela kapuci. Chtěl se někoho zeptat, kde to je, ale nemohl ze sebe vydat hlásku. Všechno to jen mlčky sledoval. Zanedlouho k němu přistoupil nějaký muž a strašně hrubým, hlubokým hlasem pronesl: „To jste Vy? Už na vás čekám.“ Shrnul si kapuci na záda a pohlédl mu do očí. Měl tvář celou zjizvenou. Uhrančivým pohledem se mu díval stále do očí, předávajíce mu stejný černý hábit, jako měli všichni ti lidé, co chodili okolo. Bylo jich stovky, možná tisíce, nedalo se to spočítat.
Když si od něj vzal plášť, bez jakýchkoliv otázek si ho oblékl a nasadil si kapuci, jako všichni ostatní. Muž, jenž ho obdaroval černým pláštěm, si také znovu nasadil kapuci a hromovým hlasem zvolal: „Vítejte na Onom světě! Přišel Váš čas.“ Bylo to kupodivu, ale jakmile si oblékl ten plášť, přidal se k ostatním a chodil po té obrovské místnosti, jako by to byla nějaká samozřejmost, nebo snad smysl jeho života. Ten muž, co mu předal plášť, šel těsně před ním. Na druhé straně místnosti, úplně vzadu v rohu ten muž vylezl na vyvýšené osvětlené místo, kde byla velká židle… nebo spíš trůn. Posadil se na něj, do ruky uchopil kosu, která byla opřena vedle trůnu o zeď a mlčíce sledoval všechnu ty ubožáky, kteří zbůhdarma chodili po jeskynní místnosti. Plameny uprostřed jeskyně šlehaly do výšky a červeně osvětlovaly postavy chodící okolo v černých pláštích.
Život je cesta a smrt je nerozeznatelná od Vašeho okolí. Je blíž, než si myslíte. Poznáte ji, až je po všem. A potom už nevidíte nic jiného, jen Ji.