Dům Paní Brownové-Příjezd (1.část)

......Láska je jako paralen, léčí…
Zkuste si však místo jednoho prášku vzít dvě plata….....

„A teď zprávy z našich silnic.“ Lena zmáčkla knoflík na vypnutí rádia. Pronikavý hlas místního hlasatele zpráv už jí lezl na nervy. Dřív ho poslouchala vcelku ráda, ale po zjištění, že neprošel za 5 let žádným profesním vývojem, a pořád dokola používá stejné vtipy, její obliba opadla.
„Doufám, že jedu dobře,“ řekla si nahlas pro sebe, jelikož v autě seděla jen ona. Místa pro spolujezdce byla obsazena zažloutlými, papírovými krabicemi. Z těch nejsvrchnějších (top krabic) už se začalo drát ven, na svobodu, oblečení. Lena se totiž stěhovala.
Sehnala přes inzerát podnájem u staré paní. V květnu úspěšně dodělala univerzitu a chtěla se už konečně postavit na své vlastní nohy. Už měla dost dennodenních výčitek, od matky a otce, že je k ničemu (i když takhle přímo jí to nikdy neřekli, což bylo možná ještě horší). Proto si podala inzerát, že hledá bydlení, zn: Levně. Za několik týdnů se jí ozvala paní Brownová. Postarší dáma, příjemného hlasu (alespoň podle telefonu), které nedávno zemřel syn a ona by celý dům sama nezvládla. Leně se to velmi hodilo (ač to bylo vůči mrtvému synovi dost hnusné). Paní Brownová přišla s nabídkou, která se prostě neodmítá. Bude sice muset pomáhat s údržbou domu i malé zahrady, ale měsíčně bude platit jen pár liber. Tak umýt okna zvládne a to by bylo, aby se jí nepovedlo zkrotit i sekačku na trávu!
Za okny ubíhala malebná skotská krajina. Husté zelené lesy, střídala právě zoraná pole. Co Lenu ale zaujalo, byl ten klid a ticho. Ticho, které bylo místy až hlučné. Lena, dívka z města, nic takového neznala. Vstávala i usínala s hlukem největší dopravní špičky v Londýně. Snad mi to nebude scházet, zasmála se.
„Už dost bylo ticha, teď si zazpíváme,“ pronesla nahlas a nahla se k čudlíku rádia. Jenže nejspíš hmátla rukou trochu vedle a rádio se nespustilo. Podívala proč, a hledala vystouplý, černý knoflík. Vtom se ozvala rána.
Lena sebou škubla, ale před nebezpečným úrazem jí zachránil bezpečnostní pás.
„Bože,“ tělem jí pocit strachu. Stočila auto ke krajnici a zastavila. Snad se bála vystoupit, zjistit příčinu nárazu a tak chvíli jen seděla, hledíce do prázdna.
Jenže zjistit to musela. Rozhlédla se z okna, nic nejede… Akorát nevěděla, jestli je to dobře, třeba by jí to teď bodlo, kdyby někdo jel. S opatrností, hodné právě operujícího chirurga, otevřela dveře. Vystoupila a hluboce se nadechla, čerstvý vzduch, lahoda.
Obešla auto a zastavila se před poničenou maskou svého zeleného Nisana. Správně dravé auto, které se ovšem hodí i na dlouhé cesty. Dostala ho k 18. narozeninám od svého otce. Zrakem přejížděla metr po metru, ale nic. Silnice byla prázdná.
Už se chtěla vrátit do auta a pokračovat v jízdě, když si všimla něčeho v příkopu. Byla to srna. Velká a pořádně vykrmená. Ležela na boku a hlasitě odfukávala.
„Ježiš holka promiň! Jsem blbá! To zvládneš!“ uklidňovala jí Lena, ovšem asi zbytečně. Hladila jí jemně po hřbetu a všimla si krvavého šrámu nad levým bokem. Možná měla i zlomenou nohu.
„Počkej, už vím!“ vyhrkla ze sebe Lena nahlas. Srna se však ani nepohnula. Už byla na okraji smrti a chystala se skočit dolů.
Lena se zvedla a doběhla k autu. Před sedadlem spolujezdce vyndala červenou sportovní tašku. Rozepla spodní kapsu a vyndala mobil. Ihned najela do svého seznamu telefoních čísel. Hledala jméno Smith. Býval to veterinář, ke kterému chodila se svým psem. Než ho ovšem srazilo auto… Byl to vždy ochotný muž, v nejlepších letech, co neznal pracovní dobu. Když bylo potřeba, nasedl do auta a přijel kamkoli. To by se teď dost hodilo.
„Dobrý den, Lena.“
„Ahoj Leno, tak jak se vede? Už bydlíš ve svým co?“ ozvalo se z telefonu.
„No o to teď vůbec nejde, potřebovala bych…“
Stalo se ovšem něco, co Lena nepředpokládala. A byla by snad blázen kdyby ano. Srna stála u jejích dveří. Lena zůstala nehybně sedět jako opařená. Co, co to je? Ruka, držící mobil, se jí začala třást. Něco, sama neví co, jí přinutilo dveře otevřít. Srna se chvíli dívala Leně do očí a potom strčila dovnitř auta hlavu. Olízla jí ruku. Možná, že se to Leně zdálo, nebo si to nějak vsugerovala, ale srna se na ní jednoduše usmála.
„Stalo se něco?“ vycházelo z mobilu. Paralyzovaná Lena ho jenom položila. Dívala se na srnu, nedýchala, a po tvářích jí tekly slzy.
„Bene, jsi to ty?“
Ne, to nemůže být on, začínám být paranoidní. Stáhla na srnu ruku, chtěla jí pohladit, ta však ladným krokem couvla trochu nazpátek a vzápětí se rozběhla do lesa. Běžela s takovou elegancí, fuč byla zlomená noha i rána na břichu. Za chvíli zmizela v houští stromů a křovin. Lena seděla a zírala do prázdna.

„Dobře, jsem jen utahaná,“ uklidňovala se a pustila si rádio. Teď tlačítko našla bez sebemenších problémů. Opřela se o sedačku a zavřela oči.
Probudilo jí zatroubení, které se ozývalo za zadkem jejího auta.
„Co tu děláš, ty krávo?“ ozval se hluboký a pořádně nakřáplý hlas a Lena si uvědomila, že ani nesvítí.
„Aby ses nezbláznil!“ odsekla mu a nastartovala motor. Naskočil bez jediného zaváhání.

Ještě tak 15 minut cesty a měla bych být na místě. Snad díky očekávání a nervozity, jak bude její byteček vypadat ve skutečnosti, jí myšlenka na srnu pomalu mizela a ukládala se do podvědomí. A jak sama moc dobře věděla, podvědomí je hodně silný hráč. I protihráč.
Cesta probíhala, již, v klidu. Z rádia se linula pomalá balada od Britney Spears a Lena si s ní pobroukávala. Silnice se pod koly měnila rychle. Od rovných pasáží přes ostré zatáčky. Lena to však zvládla s přehledem. Řídila ráda a dobře.
„Umím řídit, další důvod proč si nepořizovat chlapa,“ zasmála se, i když potají doufala v opak. A ten už měl brzy přijít…
Za pár minut už dorazila na místo a Lena se nezmohla na slovo. Vypadal mnohem lépe než z obrázků. Bylo to trochu na jistotu, nastěhovat se do baráku, který nikdy před tím osobně neviděla, ale riskla to a jak bylo vidno, risk vyšel. Alespoň z pohledu zvenčí.
Malý domek, postaven v nějakém starším slohu (dějepis nebyl nikdy její silná stránka) s nově nahozenou fasádou. Dost dobře se mohly tyhle dva elementy přebíjet, ale na téhle budově se to povedlo. Domek vypadal svěže a zároveň si zachoval ducha minulosti. Okolo domku byl čerstvě posekaný trávník, který voněl na míle daleko. Lavička před vchodem, poštovní schránka u cesty a malé jezírko uprostřed rozkvetlé zahrádky. Bylo vidět, že paní Brownová se v květinách vyzná. Červené růže se pyšnily snad největšími květy v Británii.
„Jo tak takovou kytkou bych nechtěla být uhozená ani od toho největšího sympaťáka v kraji, protože by mě to asi zabilo,“ Lena se rozchechtala.
Lena se rozhodla jednat. Zazvonila a čekala, než jí pani Brownová přijde otevřít. Všimla si však, že přes silnici se na ní dívala srna…