Daniel

Běžela sama noční ulicí. Její kroky se rozléhaly ozvěnou jako rychlý tlukot srdce. Její slzy mizely v šumícím dešti, který padal z temných oblak. Po bledé tváři se míhala světla pouličních lamp, jak míjela jeden sloup za druhým... Pod levým okem rudla pohmožděnina, slabé karmínové šaty vlály roztržené. Utíkala rychle a bezcílně, asi ani nevěděla, kam vlastně míří. Jen studený pot a panika, tepající horko a ledový vichr. Rozmytý make-up s rozmázlou rtěnkou, zmáčená tvář předčasně dospělé dívky. A přece se zdála tak krásná.
Běžela dlouho. Dech přerývaně chrčel, celá se třásla. Od hlavy k patě byla promočená. Utíkala před ním, i když věděla, že se zítra bude muset vrátit. I když věděla, že si tím způsobí jen další bolest a utrpení. Zase ji zmlátil... tak jako včera a předevčírem. Stejně, jako ji zmlátí i zítra. Měla strašlivý strach, z něho a z jeho svalnatých rukou, z jeho opilého dechu a kyselého pachu potu. A tak utíkala, i když věděla, že dříve či později bude muset zpět. Když pro nic jiného, alespoň pro své dítě...
Se vzlykem, který projel celým jejím zmučeným tělem, přeběhla noční ulici. Klopýtla, když se ulomil podpatek a málem upadla... zachytila se však rezavého plotu. Promoklé šaty se zamazaly, jemné ruce zůstaly špinavé a odřené. Nezastavila. Bez ohlédnutí vyrazila dál a zanořila se do temnoty studeného průjezdu. Teprve tady zpomalila. Teprve tady se zhroutila.
Modré světlo lampy zablikalo. Pak zmizelo.

***

Temný stín se odlepil od černého podkladu noci a pomalu dosedl na ulici. Bílé vlasy zavlály v lezavém vichru. Noc zašeptala, vítr na malou chvíli ustal. Pak se déšť rozestoupil a vysoká postava klesla k zemi. Bledé prsty se dotkly černého podpatku, ležícího v nánosu bahna a špíny. Pak ucukly. Smutné šedé oči strnule hleděly před sebe. Mezi slabými rty pronikl sotva slyšitelný povzdech.
„Máš něco na srdci, Alexi?“
Druhá postava vystoupila ze tmy. Kápě spadající hluboko do obličeje. Dlouhý černý kabát. Pramen lesknoucích se bílých vlasů povlávající ve větru. Přistoupil blíž a prohlédl si podpatek. Pak tiše zakroutil hlavou.
„Proč, Danieli?" ozval se zpod kápě drsný, podivným způsobem libozvučný hlas. „Proč to stále děláme? Po tom všem...“
Mlčel. Dál svíral kus rozbité lodičky a zamračeně si ho prohlížel. Podzimní déšť šuměl v okapech. Sloupy sražené páry stoupaly k nebi a plnily vzduch mlžným oparem. Trvalo to dlouhou chvíli, než se Danielova ústa pohnula.
„Proč se stále ptáš na otázku...“ prsty se rozevřely a podpatek zmizel v temnotě kanálu, „..na kterou ti nemohu dát odpověď?“
Daniel se postavil. Byl o něco vyšší než Alex.
„Ale jak můžeme vůbec vědět-“
„Nemůžeme, jestli to je to, co chceš slyšet,“ nenechal ho Daniel domluvit.
Alex mu pohlédl do očí. Pak pokýval hlavou.
„A co když je to špatně? Co když je svět úplně jiný, než myslíme?“
„A co když ne?“ Daniel se zamračil. Zdálo se, že tuto konverzaci nevedou zdaleka poprvé, „já věřím, Alexi. Věřím, protože mi nikdo nedal důvod nevěřit. A jestli mi v tom chceš zabránit, tak do toho.“
Slabý náznak ostří zazněl v klidném hlase. Šedýma očima projela netrpělivost.
„Oni nás opustili, Danieli. Nás všechny,“ Alexova ústa se křivila zoufalstvím. Z temnoty kápě zářily dva lesknoucí se body očí. „Není to pro tebe dostatečný důkaz? Co když už je dávno neposíláme na správné místo? Co když se svět, jaký jsme znali, změnil?“
Daniel se zamračil. Jeho rty se sevřely, jeho rysy ztvrdly.
„Udělám to, ať už se ti to líbí nebo ne,“ zavrčel, „nesmí dál trpět. A jestli můžu jen trochu ulehčit jejímu bytí... pak nemám jinou možnost.“
Odstrčil Alexe stranou a zamířil do tmavého průjezdu. Vítr prudce zadul a déšť se spustil s novou silou. Kdesi za obzorem se zablesklo.
„Bojím se, že se mýlíme, Danieli,“ zašeptal Alex. „Bojím se, že děláme strašlivou věc...“

***

Uvědomila si jeho přítomnost, až teprve když stál nad ní. Pomalu zvedla hlavu a pohlédla mu do obličeje.
Její oči... plné smutku. Plné zoufalství a beznaděje. Protkané rudými žilkami, připomínajícími hnisavé jizvy. Zdála se zlomená... a přesto v nich nebyla ani stopa strachu. Daniel si ji prohlížel, dlouho a bez hnutí. Srdce se mu přitom svíralo. „Nebojí se mě.“ Myšlenka projela myslí. Pak znovu. A on, bůhví proč, se z ní radoval. Jeho duše byla najednou lehčí.
„Jak se jmenuješ?“ Zeptala se klidně. Ani náznak překvapení. Ani známka úžasu.
„Daniel.“
„Daniel...“ opakovala, „krásné jméno... já jsem Cynthia.“
Pomalu přikývl. Na jeho tváři se objevil jemný soucitný úsměvu.
Pohlédla na něj. Plaše, zvědavě. Její ztrhané a unavené rysy se najednou uklidnily.
„Ty jsi anděl?“ řekla to tiše, jakoby naprosto samozřejmě.
„Anděl?“ zeptal se překvapeně. Náhle nevěděl co říct, „já... myslím, že ne.“ Smutně přitom pokýval hlavou.
„Nelži,“ zašeptala. Její pohled byl hluboký, odevzdaný. Pravděpodobně si myslela, že se jí to celé jenom zdá. A třeba ne. Třeba jen tak strašně toužila uvěřit...
„Jsem tu, abych ti pomohl, Cynthio.“
„Já vím,“ kývla ona.
Chvíli bylo ticho. Hleděli na sebe. Dlouze, nehybně... tázavě. Kdo ví, na co při tom mysleli. Či zda-li vůbec na něco mysleli.
„Můj syn-“
„Postarám se o něj. Nemusíš si dělat starosti,“ jeho měkký úsměv se ji pokoušel uklidnit. Přitom to však byla jeho ruka, která se třásla nejistotou, „brzy se zase setkáte.“
Zavřela oči a usmála se. Kapičky deště jí stékaly po obličeji. Pomalu natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Usmála se na něj.
„Věřím ti.“
Poklekl k ní a jemně ji přizvedl.
„Pomůžu ti najít správný svět, Cynthio,“ řekl tiše Daniel. „Doufám, že ho shledáš takový, jaký si ho pamatuješ...“
Otevřela oči. Chvíli ho zkoumavě pozorovala... pak pochopila. Anebo si to alespoň myslela. Na tváři se objevil slabý náznak uvolnění..úsměvu. Byla nyní ještě krásnější než předtím.
Danielova ruka putovala za pas. Sklonil se, tak nízko, až ucítil její dech na své tváři. Vůni její pleti... teplo, které vyzařovala. Jejich oči se setkaly.
„Odpusť mi,“ vydechl, „odpusť mi, jestli se mýlím.“
Noční ulicí projel záblesk. Pak se rozhostilo ticho.

***

Stál nad ní a sledoval její klidnou tvář. Ležela mu nohou... a usmívala se.
Ty jsi anděl? Ta slova mu zněla v mysli. Anděl...
„Kdo ví?“ zašeptal a usmál se, „možná, že měla pravdu. Třeba jsem anděl.“
Prohlížel si její rysy. Zdála se klidnější. Vyrovnanější. Zoufalství a beznaděj zmizely a byly nahrazeny něčím... něčím, co nedokázal popsat. Konečně věřil, že udělal správnou věc. Když hleděl do její tváře... nedokázal si připustit pochyby. Alex se mýlil. Byl si tím jist.
Sklonil se a přehodil přes ni svůj plášť. Poté na ni naposledy pohlédl.
„Je mi to líto,“ zašeptal, „všichni jsme byli podvedeni. Snad budou naše duše zase čistější... jednou...“
Chvíli na ni ještě hleděl. Pak se jejich rty setkaly.
Podzimní déšť nekonečně šuměl mezi šedivými činžovními domy, postávajícími ve tmě jako staré prostitutky. Z kostelní věže se nesl zvuk zvonu. Odkudsi zazněl hrom, ale blesk se neobjevil. Pak bylo ticho. Nekonečné smutné ticho. Jen noc dál šeptala svou píseň nepochopení.
Když odcházel, jeho oči se vlhce leskly. Zanechal ji tam - samotnou, překrásnou. Neohlížel se, protože věděl, že by to nemělo smysl... že by to jen prohloubilo bolest. Stačilo pár kroků... a temnota ho přijala. Jen vzpomínka setrvávala... jen vzpomínka šeptala...
I nejryzejší zlato ztratí v temnotě svůj lesk.
A temná kaluž krve mizela v šumícím kanálu...