Cesta očistcem

Cesta očistcem

Zemřel jsem.
Nemůže to být tak hrozné zemřít, vždyť to znamená jen nebýt. Znovu. Než jsme se narodili, také jsme nebyli, ale nikomu to nevadilo. Neumíte si ale představit, jaké to je znovu nebýt. Každý musí jednou zemřít, ale tohle, tohle je horší. Žijete a pak najednou tma. Dlouho tma a pak pád. Pád, který je ještě delší než samotná temnota. Následuje dlouhé čekání, znovu ještě delší než pád. Teď mě napadá, co je horší, ta doba čekání s vědomím, že nevíte, co přijde - nebo bolest? Bolest. Bolest, ta je daleko horší.
Představte si, jaká největší muka jste prožívali a nebude to nic proti téhle bolesti. Sedím spoutaný a nemohu se pohnout. Nemohu se ani rozhlédnout kolem sebe. A za chvíli nic nevidím. Nemohu otevřít oči. Jako by na ně nějaká síla tlačila a držela je zavřené. Pokouším se napnou všechny síly, ale mé tělo se zmítá jen uvnitř. Pak slyším praskot svalů a kůže. Kosti jako by se mi rozehřály na nejvyšší možnou teplotu a cítím obrovský žár na své kůži. Znovu se přes veškerá muka, která zažívám, snažím pohnout. Nemyslím na nic, než na tu příšernou bolest. Pak jakoby sevření povolilo. Možná jsem se z něj dokázal sám vymanit, možná ne, ale uvnitř cítím kromě nesnesitelného žáru i jakousi sílu.
Najednou slyším hlas, ale v rozčílení ho nepoznávám, slyším jen:
„Takovou bolest může přežít jen žena.“
Daří se mi postupovat skrz žhavé neznámo, ale ten hlas. Nepoznávám ho a v té chvíli vím, že to nedokážu. Najednou nic necítím, mé tělo je spáleno na prach a je konec.

Všechno se ale opakuje.
Tma, pád čekání. Znovu sedím připoután, neschopen se pohnout. Na kůži cítím žár, hořící nozdry mi zahltí pach spáleného masa. Mé oči zůstávají zavřené, ale po chvíli se i ony vaří
v nelidském spalujícím ohni, jež však nemohou vidět. Cítím praskající kůži, tuhnoucí a svraskávající se svaly a šlachy, cítím, jak mi maso odpadává z kostí, jež jsou samy o sobě žhavé.
Teď už nevnímám ani pach spáleného masa, jenom tu hroznou bolest. Uvědomuji si, že mozek zůstává nedotčený, asi aby ta muka registroval a prožíval. Ale na jak dlouho? Do té doby, než shoří jako všechno ostatní.
Slyším hlas a sevření povoluje. Uvnitř mého zmrzačeného těla se vzmáhá obrovská síla. Nepoznávám však ten hlas a žár zesiluje chtěje mě spálit na popel a i ten pak roztavit na úplné nic. Po chvíli však rozeznávám kontury toho hlasu. Je to hlas, který jsem slýchal už
od narození. Je to hlas mé matky. Dokonce rozeznávám i slova, která říká:
„Pojď, dokážeš to. Vrať se k nám.“
Slyším se dokonce odpovídat, ale své odpovědi nerozumím.
„Já nechci, já nechci,“ volám.
„Musíš,“ křičí matka. „Vrať se k nám.“
V tu chvíli se ve mně znovu vzmáhá ta síla. Donutím zbytky svalů a šlach upnutých na rozžhavené kosti, aby uvedly zbytky mého těla do pohybu. Žár začíná trochu slábnout. Ale přiznám se, že nevím, jaký je rozdíl mezi obrovským a trochu méně obrovským žárem.
Pohybují se skrz neviditelné plameny a ten pozvolný klátivý pohyb mě stojí zbytky sil. Procházím skrz žár a cítím, jak začíná pálit z boku, proto se obracím doprava o devadesát stupňů a snažím se pokračovat v chůzi.
Náhle však padám na kolena a pak na břicho. Můj pohyb je teď ještě pomalejší a muka se stále více stupňují. Hlas mé matky mě ale povzbuzuje kupředu. Pomalu se zvedám na kolena a pohyb se zrychluje. Pak se mé tělo napřimuje a…najednou necítím žár. Znovu se obracím doprava. Oční důlky mě začínají pálit, ale já vím, že už v nich nemá, co shořet.
Najednou moje oči, zatím bez víček, vidí. Stojím před zrcadlem a dívám se na zbytky toho, čím jsem byl. Ve zlomku sekundy se mému obličeji vrací bývalá podoba. Tvoří se svaly a kůže, nos, ústa, obočí a nakonec mi na hlavě narůstají vlasy. V tu chvíli je už moje tělo do pasu zcela obnovené. Shlédnu dolů a spatřím, že se i moje nohy znovu obalují svaly a šlachami, kůží a narůstají na nich černé chloupky.
Nyní stojím před zrcadlem zcela nahý, takový, jak si sám sebe pamatuji. Pevné svaly, ale břicho ochablé a větší, než bych chtěl. Napadá: Musím začít cvičit. Pak můj mozek zahltí poznání: Dostal jsem novou šancí žít. A zaplaví mě obrovská radost.

Slyším hlas své matky, jak říká: „Dáš si čaj?“ a slyším sebe, jak odpovídám: „Ano, bylinkový.“

Cesta očistcem je strašná, ale ještě horší je cesta zpět nebo vědomí, že se zpět nedokážete vrátit.