Kouzelná louka

V lese, kde mezi vysokými stromy proniká světlo, stojí chlapec. Stojí a rozhlíží se. Z transu ho vyruší zatřepotání křídel bílé holubice, která vzlítne přímo do útrab těch paprsků. Chlapci se zasteskne, po tvářích mu začnou stékat slzy. "Vždyt ten les není tak krásný, je hluboký a temný jako celý můj život.." lidi si takové lesy stavěli možná proto aby v nich zapomínali na realitu a čistili si v nich mysl. "Co je asi za klenbou stromů..? suchá poušt, kde slunce spaluje každou část kůže, jenž se po milimetrech začíná odlupovat, až z vás zbyde jen hořící kostra..? snad město, ve kterém žije mnoho lidí, město světlé prorostlé stomy, kde ptáci švitoří na celé širé okolí nebo je temné plné odpadků a skládek..? louka, po které běhá lesní zvěř s potokem, ze kterého vyskakují ryby všech druhů a kde v noci za úplnku tančí víly, tak krásné jako samotná afrodita...?" Chlapec se rozhodne jít do hlubin lesa, aniž by věděl, co ho čeká. Proč je pro nás neznámo tak přitažlivé, co nás v hloubi naší duše nutí ponořit se do tajemství neznáma i za cenu bolesti. Možná čekáme, že jsou tam odpovědi na naše otázky, jež nám každou minutou proudí v hlavě. Chlapec se ocitá na louce, na níž poletují motýli, vůně kvítí se line. Zpoza stromů se vynoří dívka. Chlapec od ní nemůže odtrhnout oči, něco tak krásného a něžného ještě nikdy ve svém životě nespatřil. Dívka napřáhne ruku přímo k němu, chlapec se rozbíhá, běží a rychlostí kulového blesku se ocitá přímo u ní. V hlavě se mu objeví pocit, tak nevídaný a neznámý, až ho mrazí v zádech. Dívčino tělo zahalují bílé vzdušné šaty a krásné černé vlasy se vznaší ve vánku, jako by jí každou chvíli měly odnést do nebe. Obejmou se, políbí a ulehají na louku. Láska, vášeň, touha. Pocity, o kterých si ti dva mysleli, že již dávno vymizely z tohoto světa. "Jsi anděl, jsi moje záchrana, ukázala jsi mi světlo, jež mě vede na cestě temnotou života." Dívka roztáhne svá křídla, a dvojice v objetí začne stoupat k tyrkysové klenbě nebe...