O dušičkách-3

Přes ruce, v nichž svíral strážmistr Kamil Jelínek pistoli, spatřil sochu, která se zastavila. Přitom v její kamenné tváři nebyl vidět žádný náznak života. Zůstal stát zcela ohromen a v těle pocítil mrazení. Dvakrát naprázdno polknul a ruce se mu roztřásly, když si uvědomil, že tahle socha zabíjela.
Šumění dopadajícího deště zesílilo. Pozvolna se vzpamatovával ze šoku. Znovu upřel zrak na tvář sochy, kde spatřil náznak šklebu. Chtěl něco říci, ale hlas mu selhal. Socha se náhle dala do pohybu. Vytřeštil oči, nohy mu však ztěžkly, že nebyl schopen pohybu. Třesoucím se ukazováčkem pravé ruky stiskl spoušť. Ozval se výstřel. Před pistolí se objevil obláček dýmu. Socha zrychlila. Opět vypálil, a to hned dvakrát po sobě. Ve stejný okamžik si uvědomil, že střílí do kamene. Vzápětí k jeho úžasu socha udělala velký skok. Chtěl uskočit do strany. Její ruka ho však rychle uchopila za kabát. Hned nato byl vyzdvižen do výše. Marně se zkoušel ze sevření vysmeknout. Druhá kamenná ruka ho chytla za krk. Oběma rukama chytl zápěstí ruky. Sevření na krku sílilo. Jeho prsty se marně zadíraly do kamene. O chvíli později sebou přestal škubat a zůstal bezvládně viset v sevření kamenné ruky.
Do velké louže dopadaly drobné kapky deště a v jejím odrazu byla vidět socha, která stále držela strážmistra. Za okamžik se její ruka prudce pohnula. Tělo strážmistra vzápětí dopadlo do louže. Socha nad ním chvíli stála a poté se pomalu otočila a namířila si to zpátky k lesu, v jehož porostu za hlasitého praskání zmizela.
Krákání havranů se rozléhalo do všech stran, přičemž šelest jejich křídel se mísil se šuměním deště. Pomalu otevřel oči. Na obličej mu dopadaly kapky deště. Poté uviděl nad sebou proletět několik havranů. V pravé ruce pocítil bolest. Opatrně se v louži nadzvedl a po čtyřech z ní vylezl. Bedlivě se přitom rozhlížel kolem sebe. Sochu nikde neviděl. Že přežil, bylo jeho velké štěstí, protože při škrcení sochou ho v posledním okamžiku napadlo předstírat mrtvého.
„Zatraceně,“ procedil mezi zuby, když uviděl v jedné velké šlápotě od nohy sochy rozmačkaný mobilní telefon, který mu vypadl z kapsy. Došel rychle tedy k autu, v němž socha zabila jeho majitele. Mrtvý však neměl při sobě mobilní telefon, což v tu chvíli bylo zdrcující zjištění.
Po oknech stékalo velké množství kapek. Martina Kopecká je chvíli pozorovala a přitom se zadívala přes okno do nedalekého lesa za jejich zahradou, který byl částečně zakryt mlžným závojem. Pak uchopila hrníček, z něhož stoupala pára.
„To je ale dušičkový počasí. Jak vyšitý, co,“ řekl její manžel Luděk, poté co vstoupil do místnosti a v kbelíku nesl několik kusů dřeva. Tři velká polínka hned poté vhodil do krbu, ve kterém plápolal oheň a zároveň se z něho ozývalo příjemné praskání.
„To teda je. Dneska z toho hřbitova přímo sálala dušičková atmosféra,“ mínila, když se napila.
„Máš pravdu. Bylo tam dost ponuro,“ konstatoval Luděk a usedl do křesla, vedle něhož bylo železné hrabadlo, jímž prohrábl krb.
„Takovýhle počasí často panovalo, když jsem byla v Anglii.“
„Tak to bych se zbláznil. Mám rád hezké počasí,“ řekl a vzal do rukou noviny. Přitom jejich pes, který ležel na koberci vedle krbu, náhle zvedl hlavu a zavrčel.
„Copak, Broku?" zeptala se ho Martina, přičemž Brok stále vrčel.
„Lehni!“ přikázal mu Luděk.
Brok ještě více zavrčel a poté začal běhat po místnosti sem a tam. Oba se na sebe překvapeně podívali. Luděk vstal a přistoupil k oknu. Nikde však nikoho neviděl.
KONEC TŘETÍ ČÁSTI