In Memoriam- část 1

Snášela se tma. Z promáčených kmenů a větví odkapávaly křišťálově průzračné kapky vody, díky nimž si krkavci čistili své hedvábně černé peří. Poslední lidé se pomalu ubírali k východu z hřbitova, i když někteří, obzvláště starší návštěvníci, by nejraději zůstali se svými blízkými i přes noc. Ve stínu soumraku se začaly naplno projevovat plamínky svíček pohupující se ve slabém podzimním vánku. Ozařovaly věnce spletené z různých trav, kaštanů, keříků, větviček, ovoce a různých pásek s nápisy, které měly zesnulým připomínat, že na ně pozůstalí nezapomněli. Po prochladlých asfaltových cestách stékala voda, která při své odysei hřbitovem nabírala kaštanové a javorové žlutohnědě zbarvené listy, rozšlapané šípky, které krvácely po lidských krocích, a zmítající se hmyz, který se zkoušel i přes svá zmáčená křídla vzlétnout.
Bylo ticho. Hrobové. Po zemi se válela mlha, která by se dala krájet, a zamotávala se od křesťanských křížů. I přesto, že obvykle bývá hřbitov za úplňku symbolem strachu a hrůzy, tentokrát tu vládla jakási vlídná a mírumilovná atmosféra, kterou dovršovaly tisíce zapálených svíček.
U velké hrobky, nad kterou se tyčila mramorová socha, se v matném světle voskových ohýnků míhal stín postavy. Chodil od jednoho hrobu k druhému a do pomníků vyrýval svými nehty roztodivný symbol. Byl zahalen v černém plášti s kapucí, aby mu nebylo vidět do obličeje, a pomalu obcházel celý nejstarší okruh hřbitova… starobylou židovskou část. Ta čítala přesně deset hrobů, neboť ostatní byly postupem času zbourány. První z hrobů patřil tehdejšímu kastelánu Chámonovi, člověku, který žil osamoceně několik let v útrobách středověké zříceniny. Byl slabé a kostnaté postavy, měl protáhlý zvrásněný obličej s výraznýma očima, které ovšem hlídaly jednoduché brýle. Nebyl příliš výřečný, spíše držel jazyk za zuby a uzavíral se do sebe. Ve druhém hrobě, na kterém se, jak bylo vidět hned na první pohled, nikterak nešetřilo, byl pochován tehdejší rabín židovského ghetta, Sagmiel, jak mu jeho lid říkával. Byl to moudrý člověk, který ovšem naneštěstí žil v nepříznivé době. Prožil si peklo koncentračního táboru v Osvětimi, a když se konečně vrátil zpět, jeho osada byla z velikého procenta vyvražděna. Zmizely mu jeho věci, nezbylo komu vládnout a komu kázat, a tak začal ztrácet svoji podstatu bytí. Jeho životní pouť skončila na jedné z borovicových větví za hřbitovní zdí. Třetí hrob byl všední. Neobsahoval žádné kolosální sochy, žádné zlaté nápisy či fotografie. Mramorová deska zela prázdnotou. Žádné růže, věnce, svíčky, nic. Jen stoletý prach lemoval plošiny hrobu. Byl zde pochován Freude van Goeth, stařec a zatvrzelý mrzout. Každého, koho potkal, zkritizoval od hlavy až k patě, jeho ústa nikdy neokusila úsměv, a když už ano, tak převelice trpký. Nosil obnošené kabáty, černou čepici, pod kterou skrýval své řídnoucí vlasy, a zazáplatované kalhoty. Jeho obličej zvýrazňovaly špinavě šedé vousy, které mu trčely do všech stran. Nikdo ho neměl rád, a tak byl po své smrti pohřben spíše z boží vůle. Čtvrtému hrobu, pokud se to tak dá nazvat, chyběl pomník i deska s nápisy. Jediné, co tu stálo, byl čtverec vytvořený z rozpadávajících se kamenů, uvnitř kterých byl nanesen červený písek. Ten ale nebyl téměř vidět přes hromadu růží rudých barev a jeden židovský svícen. Byl zde totiž pochovaný teprve čtrnáctiletý chlapec Rachesh. Když mu bylo pět, umřela mu matka, a v jeho jedenácti letech odešel do věčných lovišť i jeho otec. Ujala se ho jeho nevlastní sestra, ale ta ho využívala pouze jako otroka, a tak se není čemu divit, že Rachesh utekl z ,,domovu“. Pět dnů poté ho nalezli zmrzlého v nedaleké jeskyni, kde se snažil ukrýt před vichřicí. Pátý hrob náležel zámožnému obchodníkovi s koberci, Käbhelovi, člověku, který celý život podváděl, až se mu to vymstilo. Díky zfalšované smlouvě přišel o všechen svůj majetek a svůj život dožil v neúprosné bídě. Šestý z hrobů patřil židovi, který přišel z Izraele šířit judaismus. Byl to vzdělaný člověk, který procestoval celou řádku zemí. Vytvořil v ghettu skromnou knihovnu, která obsahovala především Smlouvu, a nechal z Izraele dovážet některé léky a masti. Jako jeden z mála židů na tomto hřbitově umřel pokojnou smrtí. Ve svých šedesáti třech letech se už neprobral ze spánku. Sedmým hrobem se stávala kamenná mohyla, ve které měl spočívat tajemný Gaeham, kovář, který nevycházel příliš do ulic. Zůstával hlavně ve své temné dílně, kterou ozařoval jen oheň z pece. Říkávalo se, že sestavuje podivnou bytost, které se začalo říkat Golem. Jeho smrt přišla náhle, když do jeho dílny vtrhl rabi Löw se dvojmo katy, kteří odsoudili Gaehama na špalek za domnělé styky s podsvětím. Osmý hrob schoval pod svou hlínou muže dlouhého přes dva metry. Hrabě Joseff, prostý člověk ze střední vrstvy, byl universitním profesorem dějepisu. Nežil si špatně, mezi studenty byl velice oblíbený, a na plat si nemohl ztěžovat. Jenže ve svých čtyřiceti letech znenadání podlehl rakovině krve. V předposledním hrobě spočinul Judeth, výřečný kazatel, který dokázal mluvit celým svým tělem. Svýma očima dokázal říct celé své poselství, aniž by musel otevřít ústa. Na první pohled vypadal zranitelně, pod jeho kůži se jasně rýsovaly špičaté kosti a svalů moc nepobral, ale to, co ztrácel na těle, si vynahrazoval na mysli. Bylo těžké ho oklamat, zda-li to vůbec šlo. Byl neoblomný jako skála a jeho sebevědomí neznalo hranic. Úplně v rohu stála ubohá polorozpadlá mohyla, ve které byl kdysi za podivných okolností uvězněn bývalý hlídač brány. Říká se, že nikdy úplně nezemřel. Každý úplněk otevírá zazděné dveře a obhlíží hřbitov. Dnes byly zazděné dveře dokořán…