O dušičkách-4

Kamenné ruce lámaly větve stromů, načež socha došla na kraj lesa k louce. Za ní se nacházelo osamělé stavení, které bylo částečně zahaleno do mlžného oparu deště.
Strážmistr Kamil Jelínek rychle došel na konec lesa. I on spatřil stavení a hned se k němu rozeběhl. Vzápětí doběhl k plotu zahrady. Přitom uslyšel štěkot psa. Rychle zazvonil dlouze na zvonek a současně se díval neustále směrem k lesu. Ve dveřích domku se objevil muž, který se hned zeptal: „Co tady vyzváníte jako na lesy!?“
„Jsem strážmistr Jelínek. Hrozí vám nebezpečí. Vidím, že máte garáž. Rychle nasedněte do auta!“ řekl.
„Co? Jaký nebezpečí?!“
„Vod sochy!!“
„Co to blábolíte. Jste vůbec policajt?!“
„Je někde v tom lese! Už zabila jednoho člověka!“
„Hele, dej si vodchod nebo na tebe zavolám vopravdový policajty!“
„Sakra! Mluvím pravdu!“
„Zmiz nebo tě vyprovodím!“
„Jsem vopravdovej policajt a mluvím pravdu! Tady je můj průkaz!“ vyhrkl a přes plot přehodil svůj služební průkaz, který dopadl na konec vydlážděného chodníčku. Muž ho vzal do rukou a chvíli si ho pozorně prohlížel.
„Ten je určitě falešnej! No, aspoň budou mít policajti tvojí fotku!“ konstatoval a na okamžik zmizel ve vchodě, aby se poté objevil s puškou v ruce.
„A teď padej!“
„Hlavně nestřílejte!“ řekl Jelínek a začal se od plotu vzdalovat.
Okrajem lesa se ozývalo silné praskání. Socha šla podél louky a stále měla stavení na dohled. Strážmistr z povzdálí neustále pozoroval domek. Přitom stál na polní cestě, na které bylo velké množství louží. V hustém jemném dešti si připadal naprosto bezradně. Zrakem pátravě hleděl všemi směry. Tušil, že socha je někde nablízku.
Luděk Kopecký stál u stolku, na kterém byl telefon a v ruce držel průkaz, na něhož upřeně hleděl.
„To by mě zajímalo, co to bylo za cvoka,“ řekl své manželce stojící u okna.
„Jak se takový cvok dostal k policejní uniformě a udělal si takový falešný policejní průkaz?“ otázala se Martina.
„V dnešní době je všechno možný. Zavolám na policii,“ mínil a vyťukal na číselníku číslo.
„Dobrý den. Tady Kopecký. Chtěl bych ohlásit falešnýho policistu nebo spíš blázna v uniformě. Mám dokonce jeho průkaz, kde je jeho fotka,“ sdělil do telefonu.
„Jak vypadá ten průkaz?“
Zběžně ho popsal a řekl i jméno, co na něm bylo.
„Policista toho jména u nás slouží. Jak vypadal ten muž v uniformě?“
„Zdá se mi, že stejně. Celkem jsem mu dobře viděl do vobličeje..“
Ve stejný okamžik se spojení přerušilo. Pes Brok se zároveň zuřivě rozštěkal a Martina stojící u okna vykřikla. Přes stékající kapky deště spatřila běžící postavu v uniformě, za niž dopadl na zem sloup od telefonního vedení. Pootevřela okno a uviděla mnohem dále rychle jdoucí velkou postavu, ve které rozpoznala sochu.
„Bože! Von měl pravdu! Jde k nám vopravdu socha!“ vyjekla. Luděk hned přeběhl místnost a vytřeštil překvapením oči.
„Votevřete mi!“ křičel strážmistr, poté co rychle přelezl plot a běžel ke dveřím stavení. Po otevření dveří hned vběhl dovnitř a zadýchaně se opřel o stěnu.
„Tak už mi věříte?“ vysoukal ze sebe a zadíval se do vyděšených a bledých obličejů manželů.
KONEC ČTVRTÉ ČÁSTI