S hřejivou dlaní

Celý den jsem se těšil na tuhle chvíli, až za mnou zaklapnou dveře, a já teple oblečený vkročím do noční tmy.

Víte, já jsem vlastně blázen. Blázen do činností, které mne dokážou úplně vyčerpat. Miluju pocit, když mi po tváři stéká pot. Ten pocit, když si můžete říci, že „do toho“ dáváte všechno. Svaly bolí, plíce nestíhají, ale já se v tom vyžívám. Rád běhám. Pod korunami stromů, podél řek, v kopcích, či jen tak na vzduchu vystaven slunečním paprskům, vybírám si podle toho, jakou mám náladu. Ale s koncem roku se vše mění. Prozářené podzimní odpoledne velmi rychle přeplouvá do vlahého večera. V noci se svět zdá úplně jiný. Zvláště ten rozmazaný za běhu. Tam, kde přes den svištěla kola aut, není nic než prázdnota.

Dnešní večer je stejný jako mnoho předchozích. Lampy vrhají můj třepetavý obrys do kaluží. Na kraji vesnice stojí stromořadí topolů. Bílé chomáče květenství jsou již smeteny prvními podzimními dešti. Větvičky a zbylé listí se lehce třepetají ve vanoucím větru. Občas vytvoří tak zajímavé zvuky, až bych se i bál. Na obloze se třpytí pouze pár hvězdiček, zbytek je přikryt peřinou mraků. Snad nebude pršet.

Strašně rád poznávám svůj kraj. Všímám si, kde vyrostl veliký strom a já si uvědomuji, že jsem ho znal ještě jako malý kmínek. Lidská duše si jen těžko uvědomuje, jak moc dokáže člověka příroda obohatit.
Míhám se jako stín. Probíhám kolem starého nenapuštěného koupaliště, tady panuje zvláštní atmosféra. V létě mohu pozorovat západ slunce sedíce na zdymadlu, a to je tak nádherné, až se vám zdá, že jste součástí nějakého kýčovitého filmového snímku. Za chvíli dorazím k lesu. Běžet mezi stromy a ještě k tomu ponořen v temnotě, to je něco nepopsatelného. Každý šustot, každé smítko zvuku, které smysly zachytí, ve vás způsobuje obrovské napětí. Ale není to na tom to krásné? Podvědomě se bojíte, ale ani nevíte proč. Tuhle slyšíte pípající myš, támhle zahouká sova... Snažím se měkce došlapovat, abych nerušil dřímající lesní společenstvo.

Každý odlesk světla měsíce dokáže pořádně vystrašit. Nestál někdo za tím stromem? Ne ne, určitě ne, jen sami sobě způsobujete hrůzu. Sám vládce noční oblohy na vás dohlíží, abyste se vrátili k své postýlce.
Ale dnes je měsíc zakryt oblaky. Teď mne čeká vyběhnutí na malý kopeček, abych se ve vesnici opět shledal se světlem lamp.

Při běhání často přemýšlím, většinou o úplných nesmyslnostech. Pak se někdy stane, že nedávám pozor na cestu a moje noha končí ve vymleté díře ve vozovce.
A vtom jsem ji uviděl.

- - -

Jako malí kluci na vesnici jsme měli spoustu zákoutí, která nás k sobě poutala svou tajemností. Různé bunkry, lesíky, opuštěné domy, mosty a prostor, jenž se nacházel pod nimi. Stezky odvahy vedly právě kolem takového místa.. Mlýn. Téměř ke každému mlýnu se váží příběhy šťastných i nešťastných mlynářů. A já vám jeden z nich budu vyprávět. Každému dítku v okolí je osud mlynářovy rodiny znám.
Puntičkáři nechť si vyhledají v mapách, ostatní ať mi uvěří, že se kdesi v končinách českých na půli cesty v hlubokém lese mezi dvěma vesnicemi nachází mlýn Cerhov, lidmi nazývaný Crhov, my jsme mu však přezdívali Krchov. Proč to hanebné oslovení?
Už je tomu hodně dávno, co se tam naposledy mlelo. Žil zde tehdy mlynář se svou mladou, asi dvacetiletou dceruškou. Práce bylo dost, řemeslo šlo pěkně od ruky. Dcerka měla ráda přírodu, chodila do vesnice na tancovačku, jedním slovem - byla veselá, a tak ji měli všichni rádi. Ve chvílích, kdy chtěla být sama, toulala se k malému splavu, který urychloval proud potoka vedoucí na mlýnské kolo, tam prala a zpívala si.

..Splav je jedním z mých koutečků, kam můžu jít, když mám těžko na duši. Myslím, že každý má taková místa, kam se uchyluje ve špatných chvilkách a kde může být osamocen. A je výraz nejbližšího souznění, když je někomu odhalíte. Tam se ukazujete ve své nahé podstatě, jen svojí duší. Pokud mne paměť nešálí, jen dvakrát jsem u splavu nebyl sám – se svojí láskou a se svým nejlepším přítelem..

Jedné noci přišla do mlynářství smrt a dceru mlynářovu si vzala s sebou na onen svět. Vypráví se, že příčinou byl nešťastný pád na kamennou podlahu. Od té doby to šlo s mlynářovou rodinou z kopce. Sám mlynář chřadl a život ho opustil nejdříve uvnitř, v jeho srdci a na duši, a poté i fyzicky. Když mlýn koupila od dědiců bohatá selská rodina, začala klesat od deseti k pěti. Tak se to stalo každému následujícímu majiteli mlýna. Prý to způsobuje mlynářova kletba. Taktéž se říká, že mladá mlynářka chodí za bouřlivých nocí v rozbitých oknech oblečena do bílého šatu a blesky křiví její půvabnou tvář. Nemůže světu odpustit, jak nespravedlivě se k ní osud zachoval.
Půjdete-li po cestě nahoru do polí, narazíte na malý křížek. Údajně ho nechal postavit jeden z pozdějších majitelů mlýna, dříve než ho skolila nemoc, aby si mrtvou dívku udobřil.

..Ke křížku se čas od času zajdu podívat. Na kameni tam bývají položené svíčky..

Před nedávnem se mlýn dostal do rukou novému majiteli. Čas teprve prověří, jak to je s kletbou a zjeveními mladé dívky.

- - -

A vtom jsem ji uviděl.

Stála tam v celé své kráse. Bílé šaty jí vlály ve vlahém vánku. Rozpuštěné vlasy se ve vanoucím vzduchu proplétaly. Usmívala se. Její tvář však byla stejně bledá jako závoj. Jakoby mi chtěla povědět o své bolesti. Ale mlčela. Zastavil jsem se a díval se na ni. Byla opravdu krásná. Mohl bych tvrdit, že nádhernější tvář jsem nikdy v životě neviděl, ale bylo by to házení prázdných slov. Natáhla ke mně ruku. Podíval jsem se jí do očí. Zdálo se mi, že má slzy na krajíčku. Opatrně jsem opětoval její výzvu a dotknul se její dlaně. Byla přívětivě teplá. A tak hebká. Chvíli jsme se na sebe upřeně koukali. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Chtěl jsem promluvit, zeptat se, co se jí tenkrát stalo...
A najednou jsem ucítil silnou bolest ...

- - -

Otvírám oči. Hlava mi třeští. Kde to jsem? Rozeznávám slabé bílé obrysy nemocničního pokoje. Nemůžu se pořádně soustředit. Co se stalo? Slyším jen tichá slova pana doktora:
„...Váš syn měl štěstí v neštěstí. U mlýna, hned za tou zatáčkou v kopci. Mladí jeli ze zábavy. Čelní náraz. Ještěže ty opilce vůbec napadlo dovézt ho k nám do nemocnice. Je to pouze otřes mozku. Víte, vůbec se divím, že dokázali v takovém stavu řídit...“

Jak jsem se později dozvěděl, parta vracejících se mladíků zastavila nahoře na kopci. Po několika vteřinách, kdy vykonávali nutnou a neodkladnou činnost, pokračovali v cestě dolů. Mé štěstí bylo v tom, že se ještě nestačili pořádně rozjet. Popravdě řečeno, jejich biologická potřeba mi zachránila život.

O tajemné dívce v bílém jsem nikomu nevyprávěl. Stejně by mi nikdo neuvěřil. Já vím své. Tak hřejivou dlaň nemůže mít žádná živá lidská bytost. Až půjdu ke křížku, zapálím jí malý plamínek...