Vítr pročísl koruny okolních stromů...

Vítr pročísl jemně koruny stromů. Mluvily zvláštní řečí, které rozumí jen a jen oni. Helen se zaposlouchala a usedla na studenou trávu v zarostlé zahradě hned vedle jezera. Byla tak sama, tak nesnesitelně sama a tak strašně prázdná. Proto přišla sem, na toto místo, měla to tu ráda. Tu zahradu hned vedle bohatýrského zámečku, který byl už dávno zapomenut časem. Velká a hluboce zarostlá, jakoby zamyšlená, tvořila přirozené oplocení. Helen se jen pousmála. Odmala slýchávala o tomto místě jen samé tajuplné a smutné povídky. Nechtěla jim věřit a ani je neposlouchávala. Přece je to tu pro ni tak kouzelné a měla to tu vždy ráda. Cítila, že ji s tímto místem cosi spojuje.

Stromy se opět rozpovídaly a jako by Heleně chtěly něco říct, snad varovat ji, ale tentokrát jejich tichounké prošení neslyšela. Soustředila se na osobu přicházející od vedlejšího břehu jezera. Stále se přibližovala. Helena se vpíjela očima do urostlé mužské postavy a čekala nebo snad doufala. Doufala, že se zastaví u ní. Už byl na dotek, když jí položil ruce na ramena a hluboce se zahleděl do jejích modrých očí. Neucukla, jen nehybně seděla a snad ani nemohla uvěřit. Cítila ten chlad jeho ruky. Avšak tak příjemný chlad. Cítili se navzájem a muž si přisedl k ní. Jen ji hladil po tváři a jejích krásně dlouhých vlasech. Ona byla ráda, že je s ní. Mlčeli, ale měli si toho tolik co říct. Poprvé za celý život pocítila Helen kouzlo pravé lásky a to, že bez tohoto člověka nemůže už nikdy být. Zůstali tak sedět ještě dlouho. Mohlo to trvat hodiny, dny snad i roky, avšak ten čas se jim zdál tak nekonečně krátký. Helen ani nepocítila, že se něco mění. Stále jen hleděla na mladíka a byla šťastná. Snad už ani štěstím neviděla, zaslepená blízkostí a horoucí láskou, kterou pocítila tak najednou. Nevšímala si, že stromy už dávno nemluví cizí řečí. Nevšimla si, že jí potichounku našeptávají. Nechtěla slyšet. Nechtěla nic měnit. Stávala se něčím, co ona sama nechtěla vidět. I přes prosby stromů kolem, aby odešla a už se sem nikdy nevrátila, aby se zachránila před dlouhým a nešťastným životem, co ji tu čeká. Zůstala. Pomalu se stávala jedním z nich. Jako semeno někde v hloubi duše vyklíčila láska, stejně rychle jako Helen zapouštěla kořeny. Rostla do krásy a její koruna se brzy tyčila nad ostatními stromy v zapomenuté zahradě. Naučila se mluvit tou tichou řečí šustících listů. Snad už procitla. Snad už pochopila.

Ve vesnici u zámečku, u toho zámečku dávno zapomenutého časem se stmívá. Lidé se scházejí do komůrky staré kořenářky, aby si vyslechli další z povídek. Tentokrát je o další dívce, která se opět ztratila někde hluboko v té zarostlé zahradě obestřené tajemstvím. Anna, mladé děvčátko, se usměje a neposlouchá a snad ani nechce. Vždyť tam do té zvláštní říše pravidelně chodívá skoro každý den. Něco ji s tím místem spojuje a zároveň tak nesnesitelně láká, tak co si to tu ta stará kořenářka zase vymýšlí. Vyběhne s úsměvem ven a běží k zámečku. Sedne si na okraj jezera a zaposlouchá se do tichého šepotu okolních krásných a vysokých stromů. Snad ji varují, ale ona jim zatím nechce rozumět.