Úvod k mé knize Gothica

Bylo pod mrakem. Vítr štípající Miriam v obličeji nesl pláč a vzlykot rodiny na míle daleko. Teprve čtrnáctileté dívce to připadalo, jakoby je slyšel každý okolo. Bylo ji smutno při myšlence na to, že babičku už nikdy neuvidí. Dívala se, jak spouštějí lesklou tmavě hnědou rakev se zlatým zdobením do temnoty země. Miriam neplakala, cítila jen smutek nad ztrátou milované bytosti. Ani moc nechápala, proč všichni pláčou. Babička byla stará, měla právo na smrt a smrt měla právo na ni. Takto brala babiččinu smrt a pohřeb. Cítila jen smutek, ale slzy neuronila. Neměla proč. Miriam byla vlastně hluboko v sobě šťastná už kvůli babičce. Určitě by nechtěla, aby někdo kvůli ní plakal, ba dokonce brečel jako želva. Miriamina babička byla vždycky smíšek. Nebála se smrti. Vždy říkala: "Holčičko, smrt patří k životu. Jednou zemřeme všichni. Víš, já si myslím, že život je jedno velké čekání na smrt
a na tobě záleží, jak jej strávíš." Zaslechla v myšlenkách babiččin vlídný a klidný hlas. Babička se vždycky svého hesla držela. Také měla na co vzpomínat.
S babičkou pořád něco vymýšlely, aby si zpestřily den, ba dokonce celé prázdniny. Ne jednou dostal Miriamin děda infarkt z povedených výstřelků své manželky a vnučky. Babička s Miriam měly ve zvyku se na dušičky převlékat za strašidla tak, jak to viděli dělat děti v amerických filmech. S velkou oblibou pak chodily s lucernami po hřbitově. Starý hrobař
se ze začátku bránil. Nadával, volal policii i vyhrožoval. Nakonec to po čtyřech letech vzdal
a užíval si pohled na nezbednou starou paní a její vnučku, jak pobíhají po hřbitově a volají,
či dokonce křičí příjmení zesnulých, u jejichž hrobu se zastavily. Maličká Miriam ještě často v běhu pokřikovala: "Odpočívej v pokoji!"
Minulý rok se k nim hrobař přidal. Děvčata z toho byla samozřejmě v šoku. Od starého
a náladového hrobaře to nečekaly. Nakonec si to všichni tři skvěle užili. Hrobařovi to sice
ze začátku připadalo jako šílenost, ale po chvíli se mu to zalíbilo. Bylo to jako vzdání holdu mrtvým duším, které jakoby se tímto způsobem dovídaly, že na ně nikdo nezapomněl.
Všichni tři oblečeni a nalíčeni do podoby duchů, běhali od jednoho hrobu k druhému a volali jména mrtvých. V měsíčním svitu zářilo jejich bílé oblečení matným stříbrným světlem. Doslova vypadali jako přízraky než jako lidé z masa a krve. Mnohdy působili až děsivě. Tehdy Miriam cítila, že je babičce i starému hrobaři blíž než kdy jindy. Bylo to jako pouto, ztvrzené přátelství. Milovala tento každoroční listopadový rej a věděla, že tyto dušičky to bude jiné.
Babiččina rakev klesala hlouběji do země. Miriam to vnímala, jakoby ztrácela kus sebe, jakoby se babička vytrácela ze srdce. Miriam to vyděsilo. Nechtěla ztratit bytost, která byla malému děvčátku největší oporou v životě. Stará vrásčitá, ale za to žena plná života byla pro Miriam celý svět. Babička ji naučila vše, co mohla, poučovala dívenku o životě, vysvětlovala, odkud se vzali duchové, vyprávěla mytologické příběhy z různých koutů světa. Babička byla pro Miriam dokonalou přítelkyní. Bolelo ji, že o tu usměvavou stříbrovlasou paní přišla
a už ji nikdy neuvidí.
Když rakev byla na dně hrobu, prolomil ticho kněz se slovy: "Prach jsi, v prach se obrátíš," řekl a vhodil trochu hlíny na babiččinu rakev do hlouby země. "Pokoj s tebou." S těmito slovy na rtech vykreslil do vzduchu před sebe kříž a řekl: "Amen." Zavřel bibli, kterou držel v pravé ruce a pomalu odcházel. Členové truchlící rodiny jej následovali.
"Pojď, Miriam," vzlykla matka.
Miriam hodila do babiččina hrobu pár rudých růží, které tiskla k hrudi. Babička je milovala. Vždy říkala, že růže je královna všech květin. Smyslná květina lásky, ozdoba zahrad. Když ji matka jemně vzala za ramena, Miriam se bez hlesu otočila a odcházela i s matkou k autu, které mělo na výraz smutku černé stuhy na kapotě. Jaká ironie. Pomyslela si Miriam. Na svatbu
se dávají bílé stuhy a na pohřeb černé. Trochu to Miriam připadalo, jakoby se babička spíš vdala a se svým milým odešla na dobro od rodiny, od malé holčičky, která potřebuje svou babičku.
Cestou k autu cítila babiččinu ztrátu mnohem silněji. Uvědomovala si, že je konec všem dnům se šedovlasou optimistickou paní, která se nejraději smála se svou vnučkou. Ještě naposled
se otočila k babiččinu hrobu. Viděla u něj siluety dvou mužů, jak pomalu zakopávají pracně vykopaný hrob. Rozhlédla se pak po hřbitově. Náhrobky se leskly, jak na ně svítilo slunce, některé až zářily, jelikož byly vytesány z bílého kamene. Jiné byly černé se zlatými písmeny. Vítr znovu zaštípal Miriam v obličeji. "Nezoufej," pošeptal ji vítr babiččiným hlasem. Miriam se mírně zachvěla, ne však chladem. "Babičko," zašeptala do klidu hřbitova. Jakoby v odpověď se zatřepotaly listy nedalekého stromu. "Nikdy nezapomenu," dívajíc se na strom přísahala. "Já vím," odpověděl hlas v mírném vánku nesoucím první znaky nastávající zimy.
"Miriam!" zavolala matka. "Už musíme jet!"
Ještě se rychle podívala k hrobařově boudě a utíkala k autu. Cesta domů byla tíživá. Miriamina nálada byla na bodu mrazu. Dívala se okénkem ven, jak rychle ubíhá zem okolo. V hlavě ji stále zněla slova, která slyšela na hřbitově. Byla to její představivost nebo babiččin duch? Měla neodbytný pocit, že to brzy zjistí.
Maminka ještě trochu pofňukávala. Ztráta matky bolí, ale co Sáru tížilo víc, byla skutečnost, že její dcera krom její matky neměla žádné kamarády. Miriam nikdy necítila potřebu se bavit s dívkami svého věku. Měla babičku, paní, která ji vše vysvětlí a naučí, nepotřebovala tedy nikoho jiného. Ale nyní to bylo jiné, toužila po někom, kdo by ji chápal.
Sára se podívala na svou dceru do zpětného zrcátka. Miriam se dívala z okna jako hypnotizovaná. Matka si povzdechla. Měla o svou dceru strach. Ani Miriamin otec
za volantem nebyl spokojen s chováním své dcery. Když Sára vzdychla, stiskl volant,
až mu zbělely konečky prstů. Stále těkal očima ze zrcátka na cestu a zpět. Rodiče si toho byli vědomi. Miriam teď byla doopravdy sama.