Nádherná viditelnost

Seděl jsem na mezi, prohřáté poledním sluncem, lehounce se kýval v bezvětří a opíral se obličejem o sluneční paprsky. Při tom svém kolébání jsem náhle zahlédl let prvního žlutého listu. V duchu jsem začal počítat, za jak dlouho se snese k zemi. Chvilku plachtil vzduchem, pak se zničehonic bronzově ve svém skluzu zalesknul, dvakrát se v poledni protočil a beze slov padl smutně k zemi. Neletěl dlouho. Dopadl na trávu přede mnou, mnohem dřív, než jsem stačil napočítat do deseti. Počítal jsem, ale pomalu.

Nezávislý pozorovatel by jistě usoudil, že činím podivné pohyby. Kýval jsem se nejen dopředu a dozadu, ale i nepatrně doleva a doprava. Jako listy stromů v nepokojném větru. Vzduch kolem mne se však nepohnul. Teplo se vzdalovalo i přibližovalo a já na okamžik zavřel oči.

Uvědomil jsem si, že už mi mnoho času nezbývá.

Proč jsem zůstal sám? Jak je možné, že ostatní uspěli a já tak fatálně selhal? Proč mě všichni opustili a odešli? Dokonce i ona. Teď se tu kývám v bezvětří, jako nějaký blázen a na hony páchnu smutným osaměním. Smrdím, jako zkažená voda v misce po jejím psovi. To je také to jediné co mi po nich zbylo. Jen ta miska na vodu. Z lásky nezbylo nic. A já se musel ze svého těla před časem dokonce odstěhovat. Bylo velmi obtížné znova se do něj dostat. Sotva jsem totiž za sebe odešel, hned se do mě nakvartýrovala půlka kurvy a půlka psa.

Teď už mám svoje tělo zase zpět. Mohu tak sám v sobě vnímat svou minulost. Ten strašlivý nezdar. Napadlo mě, jestli se ten okamžik pro který jsem byl stvořen už stal, nebo na mne teprve někde čeká. Jestli na mě ten důvod teprve čeká, jak dlouho budu muset na zádech vláčet břímě svých vin? Stalo se to vše jen proto, abych mohl být znovu člověkem? Tiše jsem se k podzimnímu slunci modlil a přál si, aby mé chyby posloužily naději pohybu, který má teprve nastat. Prosil jsem své omyly, aby mi ukázaly na nový cíl. Prosil jsem svou pokoru, vědom si jejího hlubokého významu, aby mi dala ještě šanci a žádal jsem pýchu, ať mi do cesty postaví vysokou horu.

Jak jsem se při těch snech kýval a měl u toho zavřené oči, viděl jsem chvíli červeně a chvíli oranžově. Byl konec září a záda mi hladil okraj lesa. Cítil jsem v sobě jeho teplo i chlad. Vnímal jsem vůni lesa všemi smysly. Uprostřed čela, se mi z vnitřní strany rezidentně nalepil symfonický orchestr s Dvořákovou Novosvětskou, do ní začal repoval Exupéry a jako kolovrátek stále dokola opakoval:

Každý je odpovědný za všechny.
Každý je sám odpovědný.
Každý je sám odpovědný za všechny.
…A každý nese všechny hříchy všech lidí.

Odpovědnost. Ano. Tak dlouho jsem ji obehrával až jsem přecenil úlohu svého rozumu. Snažil jsem před sebou dokonce ukrýt i podstatu své vlastní duše. Teď jsem tam kde jsem a jsem to co jsem, neboť jsem se mylně domníval, že malá prohnanost se odpouští a že s ní mohu bez uzardění podporovat své zájmy. Myslel jsem si, že trocha šikovného sobectví mi pomůže roznítit ducha obětavosti lidí, které jsem kolem sebe soustředil.
Ale mým platidlem nebyla vždy jen mazanost, peníze a lež. Používal jsem daleko rafinovanější prostředky. Třeba smích, laskavost, obětavost, trpělivost a někdy dokonce i lásku. Sám sebe jsem se pak snažil znovu a znovu uplatit svým rozumem. Jenomže dluhy za nákupy mé vlastní cti stále narůstaly. Pokoušel jsem je v panice uhradit pudem sebezáchovy a to se mi stalo osudným.
Na tu pravou podstatu mého omylu, mne však upozornila až má lakota splácet čest těžce vydřenou mzdou, - totiž rozumem.

----

Chovanci psychiatrické kliniky se pomalu vraceli z vycházky a blížili se ke mně. Z dálky sebou nesli pravidelné vrčení traktoru. Slyšel jsem ho, ale neviděl. Odplivl jsem si před sebe a uviděl, že se můj plivanec strefil přímo do nějakého brouka. Přímý zásah do hmyzu. Neznal jsem jeho název. Štvalo mě to,- zase něco, co nevím.
Seděl jsem kousek od křížku a prohlížel si svoje bílé městské ruce. Kalhoty jsem měl ohrnuté až ke kolenům. Podzim přišel opravdu během jediného dne. Pravděpodobně se ta změna odehrála ze včerejška na dnešek.
Chvíli jsem pozoroval broukovo snažení překonat tu náhlou překážku, kterou jsem mu nadělil na záda a obdivoval se jeho schopnosti i rychlosti s jakou se z mého plivance dokázal vymanit a pokračovat dál ve své cestě. Jako by se nic nestalo.
Odpoutal jsem oči od hmyzu pachtícího se po zemi a přehlédl znovu svým dychtivým zrakem to kýčovité přírodní panorama přede mnou. Zvedl jsem se a naposledy se rozhlédl po kraji ve kterém jsem prožil rok svého života. Zítra musím odjet. Sbaleno už mám.
Pousmál jsem se zjištění, že dnes je opravdu mimořádně dobrá viditelnost. Vzpomněl jsem si, jak jsem svým dětem na rodinných výletech, vždy zdůrazňoval:
„Dívejte se, dívejte se kolem sebe, dnes je opravdu nádherná viditelnost.“

Stalo se to pak takovým rodinným úslovím, kdykoliv jsem pronesl:
„Dívejte se…“ sborově se z jejich úst ozvalo:

„… dnes je opravdu nádherná viditelnost.“