Poslední přestávka

Jako každou přestávku jsem si šel ven zakouřit. Jenže na chodbě zrovna byla obrovská tlačenice, tolik lidí jsem tam nikdy neviděl. Začala se mi z toho trochu točit hlava a dělat mdlo. Kamarád, se kterým vždycky, co hodinu, chodíme, se mi ztratil z obzoru. Nakonec jsem se nějak protlačil ke dveřím a seběhl jsem po schodech k východu.
Ale když jsem vyšel ven, nechápal jsem, kde jsem se to ocitl. Stál jsem na místě, které jsem dobře znal. Stál jsem před vchodem základní školy, kam jsem kdysi chodil. Udělalo se mi nehorázně zle, nevěřil jsem sám sobě. Vždyť je to na druhé straně města, říkal jsem si. Myslel jsem si, že se mi rozskočí hlava, nohy mi začaly tuhnout, celé tělo brnělo, jako by po mně lozilo miliony mravenců a snažili se mi prokousat pod kůži, aby ochutnali mou krev. Bylo to, jakoby kousek ode mne vybuchl granát a tlakovou vlnou mě odhodil desítky metrů daleko.
Sotva jsem se plížil, byl jsem naprosto bezmocný, kolena se mi podlamovala. Vedle mě bylo schodiště, po kterém se vycházelo ke vchodu na druhý stupeň té školy. Viděl jsem matné obrazy lidí, byly to rozmlžené zrnící se barevné fleky. Začal jsem stoupat po schodech – chvíli jsem myslel, že se vznáším, ale za chvíli jsem zase ležel na tvrdém betonu, všechno se se mnou houpalo – stoupal jsem a křičel na kamaráda, kde je. Ale všichni mě sledovali, ty barevné fleky na mě něco ječely, strašným smíchem se vysmívaly a nadávaly mi. V dálce jsem rozpoznával nějakou postavu s dlouhými blonďatými vlasy, nejspíš to byla dívka. Plakala, dlaněmi si zakrývala obličej a strašně vysokým hlasem na mě ječela: „Jak to, že si nepamatuješ moje jméno! Říkala jsem ti ho, je to snad tak těžké zapamatovat si jedno jméno, jedno hloupé jméno?“ Vím, že jsem ji znal, ale za nic na světě jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje. Svíralo mi to duši, ten její nešťastný hlas. Ze strachu jsem se odvrátil a šel jsem, nebo spíš se plížil, dál. V dálce jsem spatřil postavu, co připomínala mého kamaráda - světlé sako, vyšší postava. Snažil jsem se zrychlit, ale vůbec to nešlo. Došel jsem k němu jako duch. Ale nebyl to on. Jen mi začal taky nadávat a smát se mi, že prý co si myslím, že dělám? Kdo si myslím, že jsem? Vůbec nevím, co měl na mysli. Proč na mě všichni ti lidé tak zírali? Co jsem jim udělal?
Už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem, jak mi chce celé tělo explodovat, byla mi zima, slábl jsem a… A co bylo potom, to už nevím. Nejspíš jsem padl do bezvědomí, nebo jsem zemřel…