Západ slunce

Západ slunce

Byl krásný večer.
Zapadající slunce se snoubilo se zemí pod sebou, nemnoze stíněné občasným mráčkem. Oblohu zdobily červánky barvící zemi na červeno.
Vzduch křižovalo množství ptáčků radostně cvrlikající své vzkazy ostatním, nesoucí potravu mladým nebo hledajících nápadníka. Zkrátka nádherný poklidný večer po krásném dni, následovaný jistě poklidnou nocí.
O aleji nad městem to platilo dvojnásob. Vzduch prosycený ovocnými vůněmi, vánek čechrající koruny stromů a listí šumící ve větru.
Tráva hrdě vztyčená po dopoledním dešti, podrývaná dešťovkami, brouky a dokonce i krtkem, ukládajícím se ke spánku. Voňavá, trpělivá země, opatrovnice všeho života také odpočívala a pomalu vydávala teplo, nastřádané během dne.
Krtka cosi vyrušilo.
Dusot těžkých kroků.
Bota pravidelně dopadávala do zmoklé prsti, zanechávajíc v ní hluboký otisk strachu.
Uprchlík ztěžka dýchal. Věděl, že za ním běží minimálně jeden z Nich. Neviděl ho, ale jakýmsi neznámým smyslem to vycítil. Neotáčel se, nechtěl ztratit ani píď ze svého náskoku.
Bůh ví, že už nebyl moc veliký. Vždyť už skoro slyšel Jeho dech.
Prudce zabočil, noha mu ve stále ještě vlhké půdě podklouzla, div, že neupadl. Běžel napříč řadami, stromy se kolem něj míhaly jako ve snu.
Tepalo mu ve spáncích, plíce měl v jednom ohni. Píchalo ho v boku a nohy mu ztěžkly tak, že musel na každý další krok vynakládat veškerou zbývající sílu. Obtížně dýchal, v krku se mu usadil knedlík, nemohl se pořádně nadechnout.
Občas chytnul větev a švihem ji poslal pronásledovateli do chřtánu. Doufal, že ho to zdrží. Odhrnul si z čela zpocené mastné vlasy. Něco mu hmátlo po ruce a zanechalo v ní hluboký šrám. Z rány na předloktí se vyřinula krev.
Lovec za ním mlsně zafuněl.
Vybičovalo ho to k ještě o trochu rychlejšímu sprintu, ale nevystrašilo, z jednoho prozaického důvodu.
Znovu, silněji, ho bodlo v boku.
Předklonil se a prudce zabočil kolem stromu. Nedbal toho, že mu tvář a ramena odírají větve. Teď běžel z kopce. Natáhl krok, přestože věděl, že za chvíli přijde konec. Naději už ztratil, přesto ho pud sebezáchovy hnal dál.
Na obnaženém jílu mu podklouzla noha. Instinktivně se přikrčil. Nad hlavou mu přelétl stín. Uslyšel tupé žuchnutí a pleskání. Využil toho a bleskově se rozběhl opačným směrem. Rychle pochopil, že do kopce to nepůjde, a zahnul doprava. Tam někde by přeci měl být východ. Když se dostane do města, lidé mu určitě pomohou. A když ne, aspoň v tom nebude sám…
Za sebou stále cítil praštění stromů, dusot tlap a skřípání drápů o kameny. Temné krvelačné vrčení ho ještě popohnalo. Začaly se mu před očima dělat mžitky a rudá kola.
V tom okamžiku ztratil poslední ohořelé a kouřící trosky naděje. Do města nikdy nedoběhne. A i kdyby nakrásně ano, už nemá síly někoho vzbudit.
V tu chvíli zakopl o drn a natáhl se na zemi. Černé, bohem prokleté tělo se mu otřelo o záda a dopadlo se vzteklým vrčením a praskotem trhaných kořenů. Zvedl kalný pohled včas, aby viděl padající jabloň, vyvrácenou ze země. Kůru měla rozdrásanou od zrohovatělé kůže netvora.
Jáma po kořenovém systému vypadala jako dveře do pekla pohostinně zvoucí ke vstupu, daleko pryč od krvelačné bestie.
Pozorovala ho ledovým, hodnotícím pohledem, asi jako když si řezník přeměřuje a hodnotí kus na porážku. Její kůže jakoby pohlcovala světlo až na řadu kostěných výrůstků z páteře, pronikajících drsnou kůží.
Z pootevřené tlamy Lovce kapaly na trávu vazké sliny a ulpívaly na ní jako pavučina. Jeho ostrý dráp vykřísl o kamen snopek jisker.
Výhrůžně pohodil směrem k muži hlavou. Udělal několik kroků stranou, jako by si ho chtěl prohlédnout z více úhlů.
Svaly na čelisti se mu pod kůží míhaly jako hadi. Jeho zuby a chřtán slibovaly nekonečné utrpení.
Muž se navzdory tomu uklidňoval. Jeho sípavý přerývavý dech postupně nahrazovalo pomalé pískání. Orosená tráva ho studila na hrudi a břiše. Pomalu, unaveně se posadil a zády opřel o kmen jabloně.
Otupeným pohledem sledoval, jak se k němu Lovec blíží a z každého jeho kroku sálá hrozba. Rozloučil se s manželkou, třemi dětmi, Angelikou, Justýnou a Amélií. Rozžehnal se se známými, kamarády i příbuznými, které vlastně nikdy neměl rád.
Jeho pohled na rozloučenou patřil posledním paprskům letního slunce.
Pak bestie skočila. Předními tlapami dopadla na jeho prsa a břichu. Prasklo několik kostí a pod kůží se mu začaly šířit podlitiny, jak mu rozlámaná žebra probodala plíce a jiné orgány. Pánev i s levým kyčelním kloubem a kostrčí byla rozdrcená na temně rudou kaši.
Jak břitva ostré drápy prořízly kůži jako papír a zanořily se do změti střev. Odporně to šplouchlo.
Muž tvrdošíjně odmítal podívat se na Lovce. Chtěl se naposled dívat na něco krásného. Pozoroval hvězdy a čvachtání vlastních vnitřností vnímal pouze vzdáleně.
Pak mu něco temného vstoupilo do výhledu a hlava se prudce zakymácela a bradou padla na prsa. Z roztrhaných svalů a přeseknuté krkavice mu v rytmu posledních úderů jeho srdce lila krev.
Monstrum mu tlapou zaklonilo hlavu a přisálo se k jeho krku. Cítil jeho drsný, horký jazyk míhající se uvnitř jeho krku.
A poslední, co viděl, byly přece jenom hvězdy
Poté, co srdce přestalo bít a krev už netekla, Sklonil se Lovec nad muže a obepnul jeho hlavu na úrovni uší.
Stiskl.
Lebka pukla se zvukem lámající se čokolády.
Lovec se se svou trofejí vzepjal k vycházejícímu měsíci, rozstřikujíc kolem sebe kapičky krve.
Mrtvé, bezhlavé tělo se sesulo do trávy.
Bestie vítězoslavně odešla zpátky do svého brlohu, pochutnávajíc si jako labužník.

Konec