Pár posledních nádechů.

Moc života už mi v pravdě nezbývá. 50 barů přesně. Za normálních okolností bych měl vzduchu až až a ještě si mohl dovolit chvilku bezstarostně plavat a pozorovat barevný život pod sebou, než bych se musel začít vynořovat. To bych ale nemohl být ztracen kdesi v útrobách zatopených jeskyních chodeb, odkud není návratu.

Ptáte se, co tu vlastně dělám? Víte, po celou dobu svého bytí jsem pevně věřil tomu, že některá pravidla jsou přímo od toho, aby se porušovala. Člověk pak může zažít trochu toho adrenalinu. Některá určitě, jen ne bílé cedule s nápisem ,,Alto“ v Cenotech v Mexiku. To jsem ovšem stačil zjistit až příliš pozdě.
Zrovna jsme tiše proplouvali vysokým zatopeným dómem s nádhernou staletou krápníkovou výzdobou čnící ze stropu, když se vynořila zpoza lehké zatáčky. Osvětlována světly čtyř potápěčů, zářila do věčné zdejší noci a hlásala o nebezpečí, které za ní číhá a natahuje své nasytné drápy. Zprvu jsem u ni skutečně ukázkově zpomalil a snažil se svou výkonnou baterkou dosvítit kamsi do modravé (tedy v tomto případě spíše černavé) dálky.
V tu chvíli mnou projela vlna vzrušení. Ohromeně jsem zíral do tmy a napínal svou bohatou fantazii, jaká absurdní stvoření se tam někde mohou ukrývat. Před mýma očima začaly ožívat různé mořské příšery. Má představivost jim dodávala stále patrnější lidské rysy. Tyto ženy byly zbaveny jakéhokoliv studu, provokativně se přede mnou svíjely a dávaly světu na odiv svá šupinatá lesklá těla. Musel jsem se pousmát nad takovou živou vizí a chtěl jsem pokračovat za svými přáteli, kteří se mezitím dost vzdálili.
Zaslechl jsem své jméno. Ne to je přeci nemožné, říkal jsem si. Zřejmě se mi nějak musel zkreslit zvuk vzduchu vycházejícího skrze automatiku. Ale ono se to ozvalo znovu. A znovu. Opět jsem posvítil do dálky přede mnou, trhl sebou překvapením. V kuželu světla jsem na okamžik zahlédl cosi, co se snad i podobalo člověku.
Nerozhodně jsem se ohlédl za vzdáleným světlem potápěčů. Zvědavost mě však přemohla a úplně mi zatemnila zdravou mysl. Pořádně jsem se nadechl vzduchu a i když pud sebezáchovy řval na poplach, vyrazil za přízrakem.

Svítím si na manometr a zjišťuji stav láhve. 30 ba. To ještě přeci není tak málo. Snažím se uklidnit, ne že by to moc šlo.

Jak již jsem řekl. Porušil jsem přikázání na ceduli a vydal se za tajemných hlasem. Čím dále jsem byl, tím menší strach jsem měl, takže nikdo jiný v mé hlavě nezavelel k návratu. Naopak jsem ještě přidal a hnán spalující touhou, plaval ještě rychleji než doteď.
Nemýlil jsem se. Opravdu. Ženský hlas zřetelně vyslovoval mé jméno. Vábil mě k sobě s takovou něžností, že by neodolal nikdo na mém místě. Svítilna odhalovala tajemná zákoutí zdejších jeskyň měnicí se s každým novým úhlem nasvícení. Několikrát jsem se musel téměř prodrat úzkou chodbičkou a lahví či jejím ventilem přitom nechtěně zavadil o kámen nad sebou.
Nevím, jak dlouho to mohlo trvat. Zrovna jsem tak tak proplaval dalším s těsných průchodů, když se mým očím naskytl neskutečný pohled. Ocitl jsem se jakési obrovské, snad kruhové, jeskyni plné namodralého světla. Nedokážu pochopit, kde se vzalo, ale jakoby vycházelo ze samotných stěn a plnilo zdejší prostor.

20 barů. Paradoxně se cítím klidněji. Nejspíše jsem se už pomalu smířil s tím, že tu zemřu.

Plný úžasu jsem si prohlížel neskutečný pohled, co se mi naskytl.. A pak jsem ji spatřil. Spočívala na jednom z mnoha kamenných výběžků. Její bledé, nahé tělo pokrývaly viditelné šupiny. Černé vlasy se vznášely okolo bílého krásného obličeje a propůjčovaly mu temnou svatozář.. Vypadal jako tvář sochy vytesané z toho nejjemnějšího mramoru.
Upřela na mě své modré oči a promluvila. Její hlas zněl snad, jak samotná hudba ráje. Ne, že bych ji už někdy slyšel, ale tak krásné tóny přeci nemohly být nic jiného. Říkala mé jméno a ještě spoustu dalších věcí. Prý se jmenuje Sirene, je příslušnicí tvorů, o jejíž existenci nemají lidé ve své pýše a nadutosti ani nejmenší tušení. Nebyli dosud objeveni, protože nechtěli, a tak to má být i nadále.
Chtěl jsem se zeptat, proč tedy dovolila, abych ji nalezl, ale pod vodou a obzvlášť s dýchacím přístrojem se vážně špatně mluví. Zřejmě mi dokázala číst myšlenky. Usmála se. Odvětila jen. ,,Vždyť ty jsi mě sám přivolal. Nyní tu se mnou musíš zůstat.“
Zděšeně jsem se rozhlédl kolem a začal hledat otvor, kterým jsem sem vplaval, ale on tam nebyl. Všude byla jen pustá holá skála a nic víc. Zmateně jsem hmatal kolem a vypouštěl velký proud bublin. ,,Nemusíš mít strach.“ Zaslechl jsem znovu její hlas. ,,Nebude to bolet.“

15 barů. Tak tohle je asi už konečná. S každým dalším opatrným nádechem očekávám konec. Teprve teď konečně myslím na svoji rodinu, přátele, na práci a na další věci. V tuto chvíli je to už asi jedno, ale chtěl jsem večer zavolat do Čech své matce, jak se mají děti a náš pes, kterého jsem vlastně stejně pořídil jen kvůli nim. To už se asi nedovím.

Ona je tu stále se mnou. Sedí vedle mě a usmívá se. Ví, co bude následovat. Při dalším nádechu se automatika začne cukat. Pokouším se o poslední zoufalý nádech, avšak v lahvi už nic není. Do plic se mi surově dere studená voda.

Ztrácím vědomí.

Ona se nepřestává usmívat.

Usínám.