Dům Paní Brownové- Koupel (4.část)

Úklid šel Leně opravdu pomalu od ruky. Když rovnala své oblečení do skříně, zamotala se jí hlava a musela se chytit vedle stojícího stolku, aby neupadla. Byla strašně vyčerpaná. Celý den vlastně ani nic nesnědla. Hned jak to dodělám, půjdu si dát vanu a sním tu čokoládu od mamky. Nevěděla, na co se víc těšila, jestli na osvěžující koupel nebo na tabulku značkové a především výborné mléčné čokolády. Milovala jí už odmalička. Její narozeninové dárky od kamarádek se skládaly především z bonboniér a čokoládových tyčinek. Byl to pro ní stejný zlozvyk, jako pro většinu lidí kouření.
Sehnula se ke krabici plné knih a vyndala jich komínek na stůl. Polička nad jejím psacím stolem na to bude snad stačit. Rovnala je podle velikosti, vypadalo to dokonale.
„Jak dlouho ti to takhle uklizený taky vydrží,“ řekla si a usmála se. Tohle jí vždy říkala máma, když si nově uklidila pokojíček. Lena si začala uvědomovat, že jí matka bude chybět možná víc, než si teď dokáže připustit.
Poslední krabice, která jí zbyla, byla krabice vzpomínek. Byla plná fotek, ústřižků, diplomů, obrázků, talismanů, přívěsků… Všeho co kdy od někoho dostala, a na to, aby to vyhodila, neměla dostat drzosti a nevděčnosti. Věděla moc dobře, že teď se jí to při těžkých chvílích bude hodit. Nahoře ležela černobílá fotka, mamka s tátou a Lena. Byly to časy, pomyslela si a smutně si povzdychla.
„No to bychom měly, Leno, jsme to holky šikovný!“ pochválila se a padla do postele. Cítila se jí krví rozlévá pocit pýchy a hrdosti. Dokázala to. Teď všem ukázala, že není jen mazánek rodičů. Teď tátovi konečně sklapne…

Lena si vzala ze skříně ručník, červené tričko a tmavé džíny. Musí se trochu vyfiknout na tu večeři. Z velké osobní tašky vyndala taštičku s líčidly a koupacími potřebami. Paní Brownová ještě nebyla doma, čekat na dovolení nemohla, tak se vydala do koupelny s plnou náručí věcí. Nezapomněla si samozřejmě vzít tabulku čokolády. Prošla chodbou (poprvé bez pocitu mrazení v zádech, asi si začíná zvykat), kuchyní a vešla do prostorné a studené koupelny. Byla čerstvě vymalovaná na modro, a kachličky se leskly čistotou. Koupelna se opravdu povedla, ostatně jako vše v tomhle domě. Jediné, co Leně trochu vadilo, bylo velké zrcadlo přímo před vanou. Nerada se na sebe dívala do zrcadla a teď ho má přímo před sebou.
„Pár dní to vydržíme, a pak jí to tu přestavíme,“ zasmála se nahlas, a místností se rozmohl dunivý smích. Znělo to trochu v jeskyni či nikým neprozkoumané kobce.
Pustila červený kohoutek a začala téct teplá voda. Lena zašpuntovala vanu a shodila ze sebe oblečení. Všechno z ní rázem spadlo. Veškerá špatná nálada zůstala na zemi v oblečení. Pomalu vložila do vany jednu nohu a hned po ní druhou. Rozhlédla se kolem okraje vany a v pravém rohu uviděla pěnu.

„Hm, vanilková, tu já miluju.“ Lena si nalila do vody trochu pěny a opřela se. Zavřela oči a poslouchala proud tekoucí vody. Uklidňovalo jí to. Představovala si, jak leží pod nějakým velkým vodopádem a John jí masíruje záda.
„Sakra John,“ zakřičela a otevřela prudce oči. Prudký náraz světla do sítnice jí na chvíli oslepil, ale hned se vzpamatovala. Nahnula se přes okraj vany a ze svého smotaného ranečku vyndala sprchový gel. Trochu si ho vylila na dlaň a začala roztírat po těle. Nevynechala jediné místo. Projížděla dlaněmi z krku na prsa, přes břicho až po stehna. Při tom si pobroukávala nějakou písničku z rádia. Vůně vanilky ve spojením s horkou vodou jí ale strašně uspávala. Ač nechtěla, opět se opřela o vanu a zavřela oči.

Zdálo se jí, že jede vlakem. Neviděla kam ani proč, jen seděla v jednom kupé a naproti ní seděl zvláštní muž s plnovousem. Z okna zahlédla lesy a louky. Střídaly se nějak rychle. Vtom uslyšela šílený jekot. Vysoké tóny jí řezaly do bubínků a Lena se probudila. Celá se klepala a dívala se do vody. Ta již trochu vystydla. Na prstech se jí udělaly známé varhánky.
„Vše je v pořádku, holka!“ uklidňovala se. Vždyť spala.

Jenže vše v pořádku nebylo. Lena se podívala do zrcadla a za svou hlavou uviděla stát srnu. Byla velká a měla hlavu těsně za Leninou. Lena se nezmohla na jediný sebemenší pohyb. Jen se dívala za sebe a hluboce dýchala. Srna se jí dívala do očí. Její černé panenky Lenu zcela hypnotizovaly. Lena měla pocit, že se jí srna dívá až do žaludku. Cítila se tak nahá, tak lehce zranitelná.
„Co, co po mně chceš?“ zeptala se jí Lena tichým roztřepaným hlasem.
„Proč mi nedáte pokoj, nic jsem vám neudělala!“ samozřejmě odpověď od máčejícího tvora nečekala a ani nedostala. Srna se otočila a pomalu odešla otevřenými dveřmi pryč. Za sebou nechávala krvavou stopu od kopyt. Lena omdlela…

Probudila se za pár minut a voda již zcela vychladla.
„Pro dnešek už je toho opravdu dost!“ držela si obličej v dlaních a plakala. Proč se jí zdají takové sny? Asi se jí vrátila ta vzpomínka na to, jak srazila tu srnku, při cestě sem. Ano, to bude ono. Povědomí a hlavně pocit provinění vzaly za své. Dneska se pořádně vyspím a zítra bude vše zase v pořádku. Lena v to pevně věřila a nepřipouštěla si jinou možnost.

Ještě tu však byla ta večeře s Johnem. Lena vylezla z vany (Cítila se ještě víc unavená než před tím.) a utřela se svým žlutým ručníkem s Tweedem. Oblékla se do trika a džín a stoupla k zrcadlu, kde si namalovala rty a tužkou na oči udělala silné linky. Seklo jí to, musela se pochválit.
„Shodit pár desítek kilo a můžu být modelka.“ Lena se trochu usmála, snad chtěla z hlavy dostat myšlenky z koupelny. U umyvadla si vyčistila zuby a zhasla v koupelně. Vrátila se do svého pokoje a při pohledu z okna zjistila, že venku již nějakou tu chvíli visí tma…

Rychlým krokem prošla chodbou a otevřela domovní dveře. Paní Brownová stále nebyla doma. Určitě si dala se svou přítelkyní několik panáků whisky a teď někde usnula na lavičce. Jindy by se po ní Lena šla kouknout, teď má však na starost něco zajímavějšího, a to večeři s Johnem. Vysokým sympaťákem zajímajícím se o umění. Lena ač byla řádně unavená, těšila se. Vyšla ven a zamířila k Johnovým dveřím.

Ani si neuvědomila, že nesnědla tu čokoládu. Ta zůstala ležet v koupelně. Snad…