Přelud

Sluneční světlo prosakuje mým tělem. Tak prázdný jsem se ještě necítil.
Vezmu do ruky kámen. Chvíli se na něj zahledím. Pousměju se a lehce ho hodím do řeky.
Po ní pluje podzimní listí. Nechávám se unášet tím barevným divadlem. Pár se jich zastaví o kameny, některé plují v proudu, samotné.
Pak náhle, dva listy, pomalu vznášející se na vlnách. Znovu se usměji.
Podívám se na hodinky. Je čas. Vstanu a tichými pohyby se schovám v kapradí.
Přicházíš, jako vždy sama. Kradmě se podíváš, jestli tě někdo nesleduje. Chvilku spočineš pohledem na kapradí, mém úkrytu, jako vždy. Sklopím oči, i když vím, že mne nevidíš.
Když znovu zvednu hlavu, sedíš již na kameni, tam, jak jsem i já seděl. Usměji se.
Jen tak zíráš do vody.

Vílo lesní
kdopak jsi?
Krása objala tě celou
Světla ohňů
tančíš do rytmu tlukotu srdce
pak světlo praskne
a tma zahalí mé oči
už pouze čekám, až probudím se z toho snu

Znova na tebe čekám. Háži kamínky do vody. Malé vlnky narážejí na břeh. Pak se rozplynou.
Slyším tvé kroky. Zastavila ses. Neotočím se. Jen zavřu oči a čekám. Odejdeš? Přistoupíš?
Přicházíš. Sedneš si vedle mne. Nedokáži udržet vážnou tvář, a tak se mi ústa rozšíří do úsměvu.
Nehodlám se na tebe podívat, nechci, abys zmizela.

Šumění řeky
Zpěv ptáků
Svit podzimního slunce
Jemný vítr
Lehký rozhovor stromů
To vše sis přála
Snad jsem ti to splnil

"Jsi jen přelud? Víla z říše snů? Čekáš, až se probudím? Vílo má, řekni něco."
Jen se na mne usměješ. Lehce mne políbíš na tvář a položíš mi ruku na srdce. Jemným pohybem mi zavřeš oči.
Když je otevřu, už tu nejsi.

Měsíc měkce zářící
v nočním nebi trhlina
já, svit jeho na líci
ty, magická bylina
jen přelud myslí zmatených
svět, jenž leží u nohou
slzy panen ztrápených
pomoci si nemohou
duch náš chrání jejich duše
ať chybami se poučí
ať srdce jejich dále tluče
ať se dále nemučí