Vycházka s Vánočním časem

Je to tak. Vánoční čas vskutku vešel do našich měst. Já ho viděla. Byl to neuvěřitelný zážitek, který Vám chci popsat. Je to jako dnes, právě to před sebou vidím.

Je 3. prosince. Sedím na okenním parapetu doma, v Králíkách. Nikde ani stopa sněhu. Dokonce ani uznávaný Sherlock Holmes by zde se svým Dr. Watsonem a lupou nenašel třeba jen jednu jedinou vločku sněhu. Dívám se na šedivou suchou silnici, holé větve vysokých bříz a podmračenou oblohu. Pochmurné to odpoledne. Opřu se zády o zeď a na okamžik zavřu oči. Alespoň se domnívám, že na okamžik.

Najednou stojím venku. Jen tak – v riflích a tričku. Zima mi není. Náhle se kus přede mnou objeví postava v dlouhém plášti. Něco mne k ní táhne. Chvíli váhám, ale pak vyrazím. Už jsem skoro u něj, chci se toho neznámého dotknout, ale sotva natáhnu ruku, zmizí a objeví se o něco dál. Zkusím to ještě dvakrát, ale pak rezignuji. Prostě se nedá zastavit. Nevím, kdo to je, ale odevzdaně kráčím za ním. Nemám zdání proč. Snad proto, že z něj něco vyzařuje. Něco, to se řekne, ale co? Dívám se kolem sebe a pojednou si všímám toho, co mě dřív nijak zvlášť neupoutalo.

Zešeřilo se a my přicházíme k náměstí. Ze světýlek natažených ve dvou řadách se na mě blikavě usměje kometa. Uprostřed čtvercového náměstí se mezi holými, vysokými stromy ukrývá kašna. Hlavy stromů zdobí desítky žlutavých žároviček. O něco dál stojí smrk.
Na jeho větvích se pohupují dětmi vyrobené ozdobičky, zlatou barvou nastříkané borovicové šišky, červené mašle a barevné řetězy. Dívám se. Dívám se a tají se mi dech. Možná je to prosté, obyčejné a neoriginální, ale teď to na mě působí jinak než celý minulý měsíc. Tak nějak svátečně. Podobně se tváří i ostatní, kteří se najednou zastavují. Je to, jako kdyby nám všem někdo sejmul černé pásky z očí. Kráčím se svým průvodcem dál po obvodu náměstí. Z jedné výlohy na mne mrkají balíčky s velkými mašlemi zabalené v lesklých dárkových papírech, z druhé kývá Ježíšek na baterky s elektrickou svíčkou v ruce, ve třetí se skví anglické Merry Christmas a hned vedle jeho české dvojče – Veselé Vánoce, obojí je doplněné notnou dávkou ozdobiček a vaty coby sněhu. Rozličným stylem je zkrášleno celé město. Vcházíme mezi rodinné domky. I jejich výzdoba se liší. Někde ozdobili zahradu, jinde vylepili do oken papírořezy, jejich sousedi vsadili na svícny a věneček a naproti zase natáhli řetězy se světýlky, kam jen mohli. Je to nádhera.

Vánoce jsou cítit všude kolem, ale něco mi stále schází. Všimnu si malé tmavovlasé holčičky v jednom z oken. Podpírá si hlavu a velké lesklé oči toužebně obrací k tmavé obloze. Pohlédnu na svého průvodce, který se rovněž zastavil. Poprvé za celou cestu se ke mně otočil. Nevěřím vlastním očím. Plášť neukrývá člověka, ale vše, co jsem za celou cestu viděla.
A snad ještě něco navíc, je tam totiž obsažena veškerá vánoční atmosféra. „Kdo jsi?“ ptám se, ale on jen ukáže k nebi. Celou postavu prozáří tajemný úsměv a všechno to spiklenecky zamrká. Obrátím svůj pohled vzhůru a z temných večerních nebes se začnou snášet sněhové vločky. Konečně, to jsem celou dobu postrádala. A nejen já – holčičce se rozsvítí oči a ona odběhne pro rodiče. Můj průvodce se rozzáří a vzápětí rozplyne. Roztáhnu ruce, takže mi na dlaně dopadá sníh. Zatočím se a začnu se bláznivě smát.

Najednou jsem zase doma a stojím u okna. Na nohou mne zebou promáčené ponožky a v ruce se rozpouští poslední sněhová vločka. Náhle mi všechno dojde. Vánoční čas mě vzal na vycházku naším městem. Usmívám se. Miluju tuhle domu a jsem ráda, že ji můžu trávit i tady. Kýchnu. Je mi zima. Jdu si pro suché oblečení. A kapesník.