Strach v množném čísle

Půlnoc. Mlha se líně snáší na šedivé sídliště. V oknech je tma. Jen pár pouličních lamp svítí na cestu osamělým duším. Z dáli se ozve zvuk kol. Je čím dál hlasitější. K sídlišti přijíždí poslední linka autobusu. Ze dveří vystupuje žena menší postavy schoulená v kabátě. Její bledé ruce svírají kus rozmočeného papíru. Chvíli se rozhoduje, ale pak vykročí do temna. Kroky se rozléhají do mrtvolného ticha. Má strach..

Její jméno je Susan.

Proud slz z jejích pomněnkových očí neustává. Pohled upřený do země je plný bolesti a utrpení. Proč on? Zastaví se u nejbližšího koše a vhodí do něj kus papíru, na němž jsou napsána ta strašná slova. Susanin manžel zemřel.
Zakryje si obličej rukou a se záchvatem pláče se sesune na zem. Cítí obrovský zármutek. Ale mnohem víc strach. Strach z toho, co ostatní nechápou. Nemůžou. Nezažili to co ona a Mark.
Po chvíli se zvedne a plouživým krokem dojde k vysokému panelovému domu. S námahou, ale přeci jen otevře dveře a vklouzne do tepla místnosti. Vzlykot na chvíli ustane. Pomalu vstoupí do výtahu a stiskne tlačítko. Najednou cosi zašramotí a výtah se dá do pohybu.
Má panický strach, stejný jako onu noc, na kterou nikdy v životě nezapomene. Jen útržky všech těch krutostí se jí vyjímají v hlavě. Všechno se to jevilo jako vzrušující svatební noc ve starém opuštěném domě. Ale od toho dne se toho hodně změnilo. Kdyby jen nevstoupila do toho domu. Kdyby se nepropadli starou ztrouchnivělou podlahou a neobjevili to kruté tajemství. To, které je oba poznamenalo na celý život..
On ani ona nechtěli o svých vidinách mluvit. Nevěřili jim. Proto je teď její manžel mrtvý. Chce něco udělat, pomoct si, aby nedopadla jako Mark.
Ozve se cvaknutí, dveře výtahu se otevřou a vpustí do chodby sedmého patra lehké světlo. Vystoupí a po těle ucítí chlad. Zastaví se a polije ji pot. Ruce se začnou třást. Srdce zběsile tluče.

Už je to zase tady.

Škrábání. Praskání. Tlumené kroky. ,,Běžte pryč," zašeptá do ticha a znovu se jí spustí slzy. Toužebné ticho nepřichází. Zrak má pevně upřený do zdi před sebou. Už je nikdy nechce vidět. Myšlenka záchrany proletí její hlavou jako blesk. Otočí se a hlasitě vykřikne. Uvidí nehmotnou postavu, vpadlé oči a úchylný úsměv na rtech.
V hysterii začne utíkat. Rychle otevře dveře a vpadne do svého bytu. Zastaví se až v koupelně. Podívá se do zrcadla. Vidí ženu. Se strašnou minulostí, bez budoucnosti. Žijící jen pro tuto chvíli, aby ji mohla ukončit..
Už je rozhodnuta. Nevnímá ty obličeje všude kolem. Je šťastná. Už za chvíli bude po všem. Nikdy víc neucítí ten šílený strach. Už nebude nemocná. Ze stolku pod umyvadlem vytáhne balíček žiletek. Ani chvíli neváhá. Vybalí jednu. Rychle máchne rukou a z ruky se spustí proud krve.

Usmívá se a pozoruje jej.
Zazvoní telefon.
Jen se otočí a za chvíli ztrácí vědomí. Padá do kaluže své vlastní krve, která ji osvobodila. Stala se obětí svého strachu, je po všem, ale teď už je navždy šťastná..