Stín minulosti (část 2.)

"Vše začalo přesně před osmi lety. Byl již večer 21. listopad, tma s příměsí mlhy padla na krajinu. Víš, u nás bývalo takové hodně zvláštní místo, kam jsem chodíval srovnat si myšlenky. Byla to louka schovaná v útrobách lesa a uprostřed se tyčil mohutný javor. On byl král, korunu měl zelenou a šat z mechu. Převyšoval ostatní nejen svou výškou, ale i moudrostí. Každičká rostlina se mu klaněla a přitom záviděla jeho přirozenou autoritu, jeho vážnost, respekt, jemuž se těšil. Ve světě pohlceném technikou, ve světě plném hluku je to jedno z posledních míst, kde se ještě nepřehnala vichřice moderní doby. Bylo tam tak trochu mystično, strach se tam mísil s pocitem svobody. Šel jsem tam, protože jsem měl těžký den a potřeboval jsem v klidu popřemýšlet. Všude byla tma a pod mým stromem jsem spatřil sedět neznámou postavu. Jakmile jsem přišel o kus blíž, zjistil jsem, že je to nějaká dívka. Byla až neuvěřitelně zvláštní. Zneklidňovala mne její drobná postava zahalena v černý šat, dlouhé havraní vlasy, které výrazně kontrastovaly s její mramorovou pletí. V obličeji z porcelánu měla vsazeny dva jasné smaragdy, obtáhnuté černou linkou, obrostlé dlouhými řasami, nad nimiž se klenulo ušlechtile rostlé obočí. Dlouhá labutí šíje přecházela v úzká ramena a ta v kostnaté ruce s dlouhými šlechtickými prsty. Kdybych sepnul ruce, bez problému bych ji objal v pase. Vypadala jako z jiného světa.
Po krátkém uvažování, co dělat, jsem si sedl vedle ní a ani jeden z nás nepromluvil. Nebylo to trapné ticho, kdy si dva nemají co říct a horečně přemýšlí, co nadhodit, aby to ticho přerušili. My jsme nepotřebovali mluvit. Nevím, jak to popsat. Bylo to... Bylo to ticho vzájemného souznění. Už si nevzpomínám, jak to trvalo dlouho, ale pak ke mně obrátila svou tvář a řekla:
"Já jsem Amy, Amy Brooksová."
"A já Ted Arrington," odpověděl jsem a zpečetil tím svůj osud.
Dali jsme se do řeči. Neuvěřitelně jsme si rozuměli. Poslouchám trošku starší hudbu. Miluju Smokie nebo Skorpions. A ona je znala. S tou holkou jsem měl pocit, že všechno je snadné, že jen máloco mne zastaví. Její slova byla sladká jako čokoláda a i když byla již zima, z jejích pohledů to ve mně vřelo. Smáli jsme se stejným věcem a pak zároveň utichali v nečekaných rozpacích.