Divadlo minulosti

- Šíleně dlouhá povídka, která vám ukáže, jak moc bolestivé jsou pocity viny a zejména pomsty. Jak nezdravé je toužit svalit všechnu vinu na někoho jiného a i když se to nakonec povede, stejně dopadnete špatně. 

- Dlouho jsem nic nepublikoval, protože jsem sem moc často nechodil (spíš vůbec) a nevšiml si, že Liter tak bezvadně překopali! Vážně dobrá práce. 

Jen mě mrzí, že v předchozích příspěvcích jsem měl dost často kurzívu, kterou tehdejší "editor" jaksi nepobíral. Nevadí, když se to dalo číst předtím, dá se to číst i teď. 

- A dlouho taky nic publikovat nebudu, přestože je DM staré dva měsíce, vysálo ze mě chuť psát na hodně dlouho.

Nečekám, že to vůbec budete číst, když je to tak dlouhé... Ale aspoň to zkuste :)

I.

 

Vzduch okolo něj svištěl neuvěřitelnou rychlostí a, jako by mladíkova smrt nebyla jistá, snažil se z něj vysát život. Pod jeho údery okamžitě vyschla každá slza, každá emoce. A bez těch člověk stejně nežije, pouze existuje.

Vlasy divoce vlály a jejich dlouhé havraní prameny mu bušily do tváře, snad ve snaze probudit ho, aby zalapal po dechu a naposled zabojoval o život, aspoň to zkusil, třebaže by to byla snaha dozajista marná. I když by vyjádřila chuť žít a odmítla flegmatickou smířenost s osudem, on nic takového necítil, takže s tím nikdo a nic nemohl udělat. Na správné jednání bylo příliš pozdě, nyní je v čekárně smrti, z níž se nedá utéct, pokud sám čekatel nechce a není mu to dopřáno.

Držel své oči pevně zavřené, neboť je vítr nepříjemně vysušoval a nutil k neustálému mrkání.

Mladík byl bdělý, nicméně nebyl tak docela v realitě, kterou všichni považujeme za normální. Pod semknutými víčky se odehrávalo divadlo minulosti, jež vedlo k tomuto okamžiku. Proč se tak dělo? Před smrtí vidíte ledajaké věci, mnohdy ale ty, co byste nejraději ukázali, nebo pověděli svým blízkým, kdybyste mohli. Aby se dozvěděli příčinu. Jen abyste zničili lež, která mezi vámi, či přímo ve vás, mohla ležet.

Se lží se však těžko bojuje, když umíráte a máte posledních pár sekund, abyste dovyprávěli svůj příběh. Ať už s vědomím, zdali někdo poslouchá, nebo si čte vaše uložené vzpomínky a myšlenky jako z otevřené knihy; anebo bez něj. Důležité je, že jste je řekli.

Řekli sobě.

 

II.

Spojení „idylka pohřbu“ zní vpravdě trochu šíleně, ale přísně vzato si ji každý představí víceméně stejně. Šedivý, deštivý a zamračený den, černě oděné plačící babičky a jejich z nutnosti stejně černí vnuci či synové, kteří nad nimi znuděně drží deštníky. Stojí  v kruhu v hlubokém hnědém bahně a za tichého klení mladých, když  rozmáčená hlína chtivě vystříkne až kamsi ke kolenu a zničí čistý, drahý oblek, poslouchají mdlé kázání kněze. Mladíci, celí šťastní poté, co celá procedura skončí, naskáčou i s promočenými a zablácenými babičkami a maminkami do černých mercedesů a druhý den si na nebožtíka ani nevzpomenou.

A právě proto byl pohřeb jeho mámy tak výjimečný, protože se této představě naprosto vymykal. Byl to krásný letní den, trochu parný, ale příjemný. Plakali všichni, dokonce i kněz, poněvadž se s ní dobře znal a věděl o jak zlatou osobu svět přišel. Čas se táhl jako žvýkačka na zemi, do které jste šlápli a líně se jí snažili zbavit. Každý jako by  byl přibitý k zemi, přivázaný k neviditelnému sloupu – nikdo se několik minut v kuse nepohnul, až na měnění křečovitých grimas ve tváři, způsobených nekončícími vzlyky.

Nedělali to z nutnosti, ale ze srdce, v němž cítili silnou bolest. Kdo by zemřelou znal tak, jako oni, vůbec by se jim nedivil.

Tenkrát jednadvacetiletý Erik k sobě pevně tiskl mladšího brášku, Nicka, jemuž táhlo teprve na sedm a v září měl nastoupit do školy. Chlapec zcela nechápal, co se to děje, ovšem okolní smutná nálada jej tak i tak donutila brečet. Doma na něj čekala krutá pravda, že v té nádherné bílé rakvi s černými lemy bude navěky ležet jeho máma a již nikdy se do jeho života nevrátí.

V Erikově hlavě se pletly myšlenky jedna přes druhou. Takový zmatek ještě nezažil. Usilovně přemýšlel, jak zajistit sebe i bratra. Přestože po mámě zbyly nějaké peníze, nikdy nebyli příliš movití. Otec zemřel těsně po Nickově narození při autonehodě. Spěchal do porodnice…

Žádné prarodiče také neměli, máti byla jedináček a otcova sestra zemřela před dvěma lety. Přímí příbuzní neexistovali, nebyl nikdo, kdo by jim mohl pomoct. Navíc on se vyučil na pouhého automechanika, sice v tom byl dobrý, ale i ti nejlepší si dneska vydělají sotva pro sebe.

Nedosáhl na konec seznamu, co je potřeba obstarat, a netušil, kde na to vezme. Rozhodně je čekaly těžké časy, zvláště pak Nicka.

Bude potřebovat dětskýho psychouše, poznamenal si smutně, když sledoval mladšího brášku, jak hází hrst suché hlíny na rakev, k věčnosti položenou v prohlubni.

Pomalu se rozhlédl po truchlících, většinou to byli blízcí přátelé matky. Několik se jich na něj s lítostí v očích usmálo, vyjadřujíc upřímnou soustrast.

Jako zhypnotizovaný také sebral hrst štěrku a s neposledními slzami toho dne jej vhodil do hrobu.

Musí se vzchopit, jinak tohle neustojí.

Chmurně si v duchu broukl, že psychologa bude potřebovat i on sám.

 

III.

Osmiletý Nick se probudil do tmy jednoho ze dvou pokojů maličkého panelákového bytu a tupě naslouchal hlasům z chodby, které ho vytrhly ze spánku. Bratr asi mluvil s nějakými pány ve dveřích, jenže Nick byl příliš rozespalý a tak slyšel jen útržky.

„… Prostě je přeřízneš a k nádrži připevníš tohle … Až narazí nebo se nějak vymele, detonuje to … Odměna je … Víme, že teď máš problémy … Přeci nechceš, aby mladej hladověl a neměl co na sebe … Tak jo, domluveno … Neboj, všechno zařídíme … Objeví se u tebe v opravně pozítří, tak se připrav …“

Nic dalšího chlapec nezaslechl, poněvadž usnul tak rychle, jak to umějí jenom děti.

 

*

Ráno si z nočního rozhovoru takřka nic nepamatoval, měl pouze neodbytný pocit, že se má zítra něco zlého přihodit. Dětská zvědavost mu nedala a jakoby mimochodem se zeptal bratra.

„Co myslíš, že by se zítra mělo stát?“ znejistěl Erik.

„Já nevím, jen mě to tak napadlo,“ zažvatlal s plnou pusou namazaného chleba Nick.

„Nemám na zítra žádný plány, ale v sobotu je pouť a řikal sem si, že bys tam rád zašel, co ty na to?“ usmál se mazaně.

„Super!“

Chlapec do sebe nacpal zbytek chleba a beze slova upaloval do školy. Ani v nejmenším nevnímal bratrův nesmírně smutný pohled, zabořený do svých zad.

Erik po jeho odchodu popadl telefon a vytočil dobře známé číslo.

„Ahoj, Sel, mohla bys prosím pro mě něco udělat? … Jo, potřebuju zítra pohlídat Nicka, mám mít důležitýho zákazníka a nechci, aby se mi v práci motalo malý děcko… Děkuju, si moc zlatá… Můžeš ho prosím ve tři vyzvednout z družiny? … Díky, si moje zachránkyně! Hoj.“

Tak to by bylo. Nick se nikdy nesmí dozvědět, do jakých sraček se jeho slavný bratr dostal.

„Jsem kretén! Ztroskotanec!“ nadával na sebe a mrštil prázdným hrnkem o stěnu.

V odpověď se ozvalo bušení z vedlejšího bytu, aby nedělal randál.

Pohlédl na portrét mámy, jenž v tlustém dřevěném rámu visel nad vchodem do obýváku, a rychle se zaškareděným výrazem sklopil oči. To, co se chystá udělat, bylo to posední, co by chtěla. Ovšem měl snad na vybranou? Žádná jiná možnost neexistovala a nezáleželo na tom, co by si myslela máti.

Je mrtvá už rok! Měl by sis to konečně uvědomit! napomenul se.

Zvedl se pro nový hrnek a udělal si ještě jedno kafe. Po něm se trochu uklidnil a vzpružil se myšlenkou, jaké bohatství jej čeká. Minimálně dva roky nebude muset obracet každou korunu a konečně požádá Selenu o ruku.

Ano, na to musí myslet. Ne na svůj budoucí čin, ale na to, co přinese a jak mu odlehčí. Nesmí se toho bát!

 

IV.

Jmenoval se Peter Volch, pocházel z Ruska a mluvil se silným přízvukem, gramatiku angličtiny jinak zvládal na výbornou. Co bylo pozoruhodné, tak to, že vypadal skoro jako Erikův dvojník. Byl stejně vysoký, stavěný, jen vlasy měl jiné barvy a střihu. Oblečený ve žluté košili s rudou kravatou a černých kalhotách se hojně potil a v podpaží se mu rýsovaly velké skvrny.

Působil mdle, unaveně a nenápadně. Rozhodně byl rozdílný tím, jak se choval. A nevypadal jako ten, kdo mafii dluží dvě a půl miliardy dolarů a zavinil smrt několika jejích příslušníků.

Erik přemýšlel, proč potřebovali jeho, takovou nicku, když by tohohle plachého mužíka mohli jistě sami velice snadno oddělat. Vždyť jej ani nepronásledovalo stádo bodyguardů, cestoval v obyčejném Fordu docela sám.

Tohle nesedělo. Doufal, že policajti skutečně na nic nepřijdou, jak lidi z mafie slibovali, a nezavřou ho za úkladnou vraždu. Snad něco takového mafie neplánovala, ovšem pokud ano, co by z toho měla? Radost, že jeden nezajímavý chlap místo nich skončí v base a jeho ještě nezajímavější bratříček v děcáku?

Věděl, že ohromně riskuje a bohužel nejenom svůj život. Sakra, kdyby nebylo Nicka, bylo by mu všechno jedno. Vlastně mu však může děkovat, bez něj by neměl proč žít. Byl v tom ovšem rozdíl? Nyní žije – ale s dítětem na krku, zapleten do mafiánských pletichařen, které jej stejně tak dobře můžou připravit o život.

Jak už si několikrát vysvětlil, nemá na vybranou. Buď udělá, co musí, nebo nikdy nebude mít ženu, peníze a pořádný domov.

„Jsem tu objednaný, mám něco s převodovkou, dost drhne. Prej jste dobrej.“

„Jo, za moji cenu nejlepší ve městě,“ zazubil se. „Tak se na to podíváme.“

V kapse montérek křečovitě svíral malou výbušninu, jež má při náhlém silovém přetížení (myšleno nárazu auta) detonovat a vrhnul se na „opravu“. Stačilo třicet minut a bylo bez sebemenšího podezření Petera Volcha hotovo. Erikovi se sice klepaly ruce jako devadesátiletému kuřákovi trpícím Parkinsonem, ale schoval je do kapes a tak si Volch ničeho nevšiml.

Mladý muž sledoval odjíždějící automobil velice úzkostlivě. Doufal, že až se bude policie ptát, zafunguje „nikdo nic neviděl, neslyšel“ a nakonec se celý případ klasifikuje jako běžná autonehoda. Kdyby ovšem bomba selhala a oni by našli jak ji, tak přeříznutou brzdovou hadičku, logika by je brzy přivedla až k jeho dveřím. Naštěstí byl natolik chytrý, aby si vzal rukavice, přestože nebyly na jednoduchou opravu převodovky třeba. Jenže spousta lidí mohla vidět, jak stříbrný Ford opouští právě jeho autodílnu a pak by policistům jistě rádi pomohli, aby si v jejich očích přilepšili.

Shořelý vrak naopak nikdo nerozpozná.

Riskuje neuvěřitelným způsobem a sotva může tušit, co má mafie vlastně za lubem, když o odstranění nudného Petera Volcha řekla jemu, nic neznamenající trosce bez budoucnosti. Asi proto, že si prostě jen nechtěla špinit ruce a kdyby něco, takzvaná spravedlnosti by ukázala na něj. Hm, vcelku přijatelné vysvětlení.

Pro jistotu dílnu zavřel a vydal se domů. Za Sel a Nickem. V jejich společnosti určitě přijde na lepší myšlenky.

 

*

Jak čekal, večerní televizní noviny byly plné zpráv o vybouraném a shořelém autě, které obrovskou rychlostí vlétlo do křižovatky. Erik na to vyděšeně zíral a trpěl. Automobil smetl další, v němž cestovala rodina s malými dětmi. Nikdo to nepřežil, obě auta až na pokroucenou karoserii sežraly plameny.

Erik nasucho polkl a televizi vypnul.

„Vidíš, o tomhle jsem mluvil,“ špitl Nick.

Starší z bratrů na něj upřel zničený pohled. Selena naštěstí odešla již před hodinou.

„Cože?“

„Ta autonehoda. Včera jsem říkal, že se něco zlýho stane,“ odpověděl tiše a ošil se.

„Prosím tě, nemohl’s tušit, že se něco takovýho přihodí.“ Ale já jo…

„Nechci se s tebou hádat…“

Nick vyskočil, objal Erika okolo krku a odběhl do pokoje. Nikdy mu nemusel říkat, kdy je čas jít spát. Byl tak zlaté dítě…

Erik se bezděky rozbrečel. Tiše a těžce.

Jak mohl udělat něco takového? Zabil pět lidí, z toho dvě děti, bezpochyby podobné jeho úžasnému bráškovi! A tvrdí, že to provedl pro jeho dobro! Jak jen mohl? Byla to zrůdnost, ohavná a trestuhodná, a důvod, ne, vinu svede na malého Nicka, jenž za nic nemůže a v životě by mu neproletělo hlavou, že by jeho bratr mohl být nestvůrným vrahem.

Klid, to chce klid. Hlavně nesmí panikařit, byl pouhým prostředníkem mezi mafií a tím mužíkem; pěšcem na šachovém poli, jenž si vybral špatnou chvíli na špatný útok. Ale provedl jej on, on nesl odpovědnost. Jenže je pozdě a nic nezmění. Dotáhne to do konce, jinak těch pět duší opustilo svá těla ještě zbytečněji.

Krucinálfagot, přemýšlí jak bezcitný monstrum. A nebyl jím snad? Jednal v nátlaku a platili za to jiní. Byl nestvůra.

Ne, fungoval tu zákon džungle. Silnější přežije. Znělo to, jako by se tím ospravedlňoval, ovšem opět neměl na vybranou.

 

*

 

Zítřejší ráno se u něj stavili kurýři a předali mu přetěžký kufřík. Erik nepochyboval o tom, čím je napěchovaný, takže jej bez otevření schoval pod postel a v duchu zajásal radostí. Alespoň něco.

V samém rozrušení si nevšiml maličko pootevřených dveří od druhého pokoje, jež se pomaloučku zavíraly.

 

V.

„Měli bychom se přestěhovat,“ prohlásil po dvou měsících od převzetí odměny Erik u večeře.

Selena překvapeně povytáhla obočí, mlčela však. Zato Nick se okamžitě ozval:

„Kam a proč? Mám tu kamarády, nechci se stěhovat…“

„To bys nepochopil. Ale určitě zůstanem ve městě, jenom pudem do lepšího a většího. A ne moc daleko odtud, abys ty kámoše neztratil, co ty na to?“

„No… tak fajn, když to slíbíš,“ umanul si a vrazil do pusy poslední nálož špaget.

„Slibuju,“ zasmál se starší bratr a obrátil se na dívku, s níž plánoval svatbu. „A co ty na to říkáš, Sel?“

„Nevím, co tě to tak najednou popadlo?“

„Máme se brát, založit rodinu… A to by šlo blbě v týhle garsonce,“ rozmáchl se rukama, aby ji celou obsáhl i s otravnými sousedy.

„Jsi zlatý,“ usmála se sladce a odhalila nádherně rovné a bílé zuby. „Ale kde na to vezmeš?“

„Něco jsem našetřil a trocha zbyla po mámě, co jsem si nechal. Chtěl bych tenhle byt pronajímat, těch pár tisíc měsíčně se vždycky hodí.“

„To by bylo skvělý… Nový bydlo vyberem společně, jasný? Chlapi nemaj žádnej vkus,“ zasmála se a vyplázla ve hraném výsměchu jazyk. „Uklidím nádobí.“

Erik rychle vstal, políbil ji a zašeptal, že jí pomůže.

Nick jejich laškování vnímal pouze zpola, jelikož přemýšlel nad tím, jestli je nějaká spojitost mezi kufříkem pod bratrovou postelí a jeho náhlou chutí do koupě většího bytu. Byl však malý a třebaže si rád hrál na detektiva, na tenhle zapeklitý případ jeho logika zdaleka nestačila. Navíc plně důvěřoval Erikovi, koneckonců byl pro něj jedinou rodinou, která mu zbyla, poslední pojítko mezi ním, maminkou a tatínkem. Jasně, Sel byla moc hodná a lepší náhradní mámu Erik vybrat nemohl, nicméně pořád byla náhradní. Tam někde hluboko v něm navždy přežívají rozmazané vzpomínky na pravou mámu, její úsměv, teplé doteky, utěšující hlas…

Chtě nechtě se rozplakal. Už nikdy ji neuvidí. Nikdy znovu nepohlédne do jejích překrásných očí. Zmizela z jeho života a zanechala po sobě hlubokou řeznou ránu, jež se nikdy nezahojí.

S rudýma očima zamžikal nejdřív na Erika, poté na Selenu. Oba ho starostlivě pozorovali a čekali, co udělá. Věděli, že bolest ze ztráty vymazat nelze, a tak nepronesli jediné slovo útěchy.

Pohledem se držel Sel. Náhradní maminky…

Rozeběhl se do svého pokoje a cestou se rozvzlykal mnohem silněji. Nechápal, co to do něj zčistajasna vjelo, ovšem stávalo se to mnohokrát. Nejčastěji u té paní, která si říkala psycholožka a ptala se ho na samé nepříjemné věci. Občas i doma, jako teď, tomu propadl. Někdy i ve škole, zničehonic. Učitelky si s ním nevěděly rady. (Protože byly hloupé.)

Práskl za sebou dveřmi a zabědoval, že si nevzal klíč. Bylo mu jasné, že do půl minuty se u něj objeví buď Sel, nebo Erik. Nikoho z nich teď u sebe nechtěl, copak nemohl být chvíli sám a poprat se se svým zármutkem bez cizí pomoci? Už přeci není malej fracek, aby ho donekonečna utěšovali a chlácholili.

 

*

„Jdu tam!“ rozhodně prohlásila a již vykročila.

Erik ji chytil za ruku a zakroutil hlavou.

„Ne, musím já. Tohle vyřeším jenom já… Připomínala bys mu máti, poněvadž brzo budeš ta náhradní,“ usmál se smutně a vyrazil k dětskému pokoji.

Zadoufal, že si nezamkl, jinak se nevyhnou dlouhé scéně s křikem a přemlouváním.

 

*

Pozdě. Starší bratr vmžiku vrazil do pokoje a hrnul se k němu, brečícímu na posteli a s obličejem zabořeným do mokrého polštáře.

„Nicku… Nicku, podívej se mi do očí a poslouchej mě, prosím,“ nahnul se nad něj Erik.

Když oslovený nereagoval, zkusil to znovu.

„Prosím… No tak, otoč se na mě… Tak, to je lepší.“

Na chvíli se odmlčel a dával skrze oční kontakt najevo svou upřímnost. Chlapec se značně uklidnil.

„To, co se stalo mámě, není tvoje vina. Nemůžeš za to.“

„Já vím,“ přerušil ho vzlykavě.

„Dobře. A víš, že já i Sel tu nejsme od toho, abychom byli nějakýma náhražkama táty nebo mámy, viď? Jsme tu pro tebe, žijeme pro tebe, obzvlášť já. Moc pro mě znamenáš. Musíš si uvědomit, že když už nic jiného, na světě jsou a vždycky budou dva lidé, kteří tě milují a u kterých najdeš podporu. Selena ani já nikdy nebudeme tvými rodiči, ale to neznamená, že jsi sám!

Já vím, že je těžký myslet na mámu, aniž by tě to bolelo. Věř mi, často mám pocit, že ji ohromně zrazuju, když na ni celej den nemyslim, ale přesně to by si ona přála. Naše máma byla nesmírně hodná a úžasná a nikdy by nechtěla, aby ses kvůli ní ty nebo já trápil. Věřím, že nás sleduje a poslouchá a s jistotou ti můžu říct, že jí je smutno, pokud je smutno nám. A jakmile se máme dobře, je dobře i jí.“

Erik to nevydržel a několik slz mu po tváři sjelo k bradě.

„Dokážu si představit, jak se cítíš… V jednom si ale můžeš bejt do konce svýho života jistej – jsme tu pro tebe. Já i Sel.  A máma i táta jsou taky s tebou…“

Starší z bratrů zmlkl, již neměl co povědět. Chvíli se díval do hnědočerných studní, jež byly tolik podobné těm matčiným, a s pícháním u srdce a natřikrát zauzlovaným žaludkem se dal pomalu na odchod.

„Mám tě rád, bráško,“ ozvalo se za ním sotva slyšitelně.

„Já tebe taky, moc,“ otočil se Erik za hlasem, v očích mu zajiskřilo. Pak odešel.

V kuchyni na něj čekalo dlouhé a soucitné objetí od jeho nevěsty.

 

VI.

Deset let uplynulo skoro šílenou rychlostí, jako by sám čas někam neúnavně spěchal. Nick seděl u svého notebooku a mezi konverzováním s „přáteli“ (trochu silné označení pro lidi, které takřka neznal) na chatu a posloucháním tvrdé hudby připravoval prezentaci do školy. Velký pokoj si zařídil v temném stylu upírského doupěte. S nadsázkou tomu tak vlastně bylo, mladík byl bledý, neusmíval se, nosil výhradně černé oblečení a i vlasy si obarvil na stejnou barvu.

Takhle se proměnil již ve třinácti, kdy při brouzdání na internetu narazil na stránky jedné metalové kapely a okamžitě jejich hudbě propadl. Nyní se mohl považovat za zkušeného metalistu, nakročeného ke gothické subkultuře.

Práci věnoval jen část svého vědomí, přemýšlel totiž nad emailem, jenž mu nedávno přišel.

Nějaká záhadná osoba, podle vyjadřování velice důležitá, se s ním chtěla neprodleně setkat. A to bez vědomí Erika, o čemž se výrazně zmiňovala. Skutečně zajímavé a trochu strašidelné, mohl to být kdokoli, od pedofila po vraha. Jenže tyhle možnosti se navzájem vylučovaly právě tím, že se ta osoba nijak nepředstavila a název její emailové schránky byl složen z nesmyslně za sebou jdoucích čísel. Úchyl ho mohl znásilnit v parku a zabijácký psychopat podříznout třeba před prahem jeho vlastního domova, aniž by mu psali nějaké tajemné pozvánky. Ledaže by to byla hra, ovšem to je menší pravděpodobnost, než že se ten člověk jednoduše nechce předem prozradit, do čehož hrál i fakt, že nechtěl, aby o zprávě věděl Erik.

Uvažoval, jestli riskne a do toho baru zajde. Zpráva byla dosti naléhavá, na druhou stranu, její pisatel se ze všech sil snažil dát najevo, že by mu nakonec bylo jedno, zdali přijde, či nikoli.

Zvláštní… Nicka znenadání napadlo, že to souvisí s úspěchem jeho bratra, což je hodně pravděpodobné, když ten někdo nechce, aby o Nickově malém výletě něco tušil. Erik neznámo kde (obyčejně to vysvětluje půjčkou od banky) sehnal hromadu peněz, koupil rodinný dům a postupně vytvořil síť autodílen v celém okrese a zbudoval pár značkových prodejen aut.

Vedlo se jim přímo skvěle, a to bylo divné. Nick ale nemohl vědět, kde vězí zakopaný pes, jemu samotnému přišlo podezřelé, jak rychle se Erik vzchopil. A evidentně teď přitáhl něčí pozornost…

No, neobjeví-li se tam, pak se taky nic nedozví. A on nepatřil k té vyvolené kastě lidí, kdož netrpěli na zvědavost.

 

*

Bar to byl malý, silně zakouřený a mdle osvětlený. Divil se, jak se mohl uživit v tak zastrčené díře tohohle města, očividně měl však trvalých a k stoličce přibitých návštěvníků dostatek. Bezpochyby se tu brali drogy jedna radost, o kouření trávy nemluvě. Sem policie nezavítala minimálně dvacet let, kdyby tu někoho odkrouhli, majitel by prostě za malý úplatek mrtvolu zlikvidoval a nekonečná párty mohla pokračovat. To se mu jako místo schůzky s Neznámým vůbec nezamlouvalo, ovšem již tu byl a považoval by se za pěkného zbabělce, prásknout teď do bot.

Stejně, neměl co ztratit. Bratra měl rád a jeho ženu také, ale toliko k lidem bližním. Život stál za starý bačkory, tudíž neexistoval důvod, proč by jej nemohl ukončit zrovna v tomhle špinavém pajzlu. Podle něj by mohl chcípnout v drahé limuzíně se štětkou přisátou k jeho penisu a rozdíl by v tom nebyl žádný.

Chlápek v černém obleku, jehož byla do takového prostředí nevýslovná škoda, poněvadž vypadal velice draze, na něj mávl a usmál se od ucha k uchu.

Falešný grimasy ti jdou, pomyslel si Nick kysele a vyrazil za ním. Vůbec nebyl překvapený, že Neznámý ví i jak vypadá. Když člověk znal elektronickou adresu, najít si profil na jakékoli sociální síti je poté hračka. A v tom je právě jejich skryté zlo. Co naplat, on je taky na Facebooku, Twitteru a MySpace.

Mlčky zasedl k nevzdálenějšímu stolu od východu, v kapse pevně sevřel obstojný kapesní nůž a čekal.

„Zdravím tě, Nicku. Nemusíš se mě bát, takže ten nůž klidně pusť.“

Oslovený se maličko podivil, jak Neznámý ví, že nějaký nožík u sebe má, ale nenechal se zviklat a ruku z kapsy nevytáhl. A to přesto, že cítil, že by proti němu nic nezmohl, kdyby se jej kdoví proč rozhodl zabít.

Dál mlčel.

„Nejsi zrovna výmluvný, co?“ zasmál se. „Tvůj bratr neví, že jsi tady?“

„Ne.“

„Skvěle. Mám pro tebe cennou informaci.“

„A co za ni chcete?“ zeptal se bez obalu Nick ledově.

„To se dozvíš, až ti ji povím. Všechno pak pochopíš.“

„Tak mluvte, nikdo vám v tom nebrání.“

Muž vytáhl zpod stolu brašnu, chvíli se v ní naoko přehraboval a potom vytáhl tlustou otevřenou hnědou obálku.

„Tvoje matka byla zavražděna,“ oplatil mu věcný tón.

Mladík měl co dělat, aby nezalapal po dechu.

„Kým?“

„Erikem, tvým bratrem.“

Tentokrát se Nick nekočíroval a prudce vyskočil ze židle, naštvaný do nepříčetnosti. Nějaký cizí cápek mu tu bude vykládat, jak zemřela jeho máma a házet vinu na bratra, jenž o něj tak starostlivě pečoval? Do háje s ním!

„Cože?! Proč by něco takovýho kurva dělal?“ štěkl.

Několik párů očí se líně zvedlo od zteplalé tekutiny ve sklenicích před nimi a pak se zase vrátily nazpět. Rvačky tu byly na denním pořádku a nikoho nezajímalo, proč vznikaly.

„Uklidni se, prosím. A podívej se dovnitř.“ Vrazil mu obálku do rukou.

Byl tam úmrtní list, souhrn od koronera, pár fotek z pitvy. Všechno jasně poukazovalo na to, že byla chladnokrevně zavražděna.

„Ne, to není možný, tyhle věci máme doma! Podle nich to byl následek neléčený srdeční choroby, kterou před náma tajila!“

„Každý dokument se dá zfalšovat,“ zazubil se Neznámý.

„To i tenhle, nepletu se?“

„Může být, ale není. Předložím ti další fakta, souhlasíš?“

Mladík neodpověděl, což muž před ním vzal jako ano.

Z další, menší obálky vytáhl dvě fotografie.

„Tohle jsou fotky z průmyslové kamery blízké budovy. Čirou náhodou si toho nikdo na záznamech nevšiml, dokážeš si představit, jak se na to kašle. Ovšem my jsme pro jistotu skoupili všechny nahrávky z okolí a vyplatilo se. Podívej, vrah přímo při činu.“

Nick je roztřesenýma rukama převzal a chvíli si je prohlížel. Déle než minutu to ale nezvládl, vidět mámu, tu zlatou a krásnou mámu, jak nic netuší stojí proti nějakému chlápkovi, a pak na dalším obrázku padá k zemi, nejspíš mrtvá.

„Upřímně řečeno, ten chlap vypadá jako Erik, jenže mu není vidět do tváře… nemůžu říct.“ Zničehonic mluvil s klidem a již ho nerozčilovalo, že se Neznámý jen tak vkradl do jeho života a udělal v něm maglajz.

„Je to on,“ pevně prohlásil muž v obleku.

„Jak si můžete být tak jistý? Proč mi to vlastně všechno říkáte? Kdo si o to prosil?“

„Tvůj bratr za to dostal zaplaceno. Velice štědře.“

„Tomu nevěřím.“

„Ne? Nicméně sám jsi přece viděl, že Erik od někoho přebíral kufřík. A ten byl přeplněný penězi za vraždu tvé mámy! Proč myslíš, že se vám najednou začalo vést o tolik lépe?“ naléhal jako detektiv těsně před rozmotáním zápletky případu.

Nick zapátral v paměti a skutečně. Někdy před deseti jedenácti lety v něm zakořenila vzpomínka, jak přivřenými dveřmi sleduje bratra s kufříkem. Celý šťastný ho pak strčil pod postel, kde jej pro jistotu i sám Nick našel druhý den, když byl na chvíli sám doma.

A koneckonců, na to samé se sám sebe také ptal pořád, kde se v Erikovi vzala ta náhlá chuť a hlavně schopnost vzchopit se? Kde na to sebral finance?

Nedal však najevo, že si něco podobného skutečně pamatuje a souhlasí. Především ho totiž zajímalo, jak o tom může vědět pan Neznámý.

„To mi vidíte do hlavy, že o tom s tak hezkou neoblomnou jistotou víte?“

„Inu, sázel jsem na to, že malému chlapci, který si rád hraje na detektiva, nic neunikne,“ ušklíbl se.

Do prdele, co všecko ten člověk ještě ví? zaklel v duchu.

„Hm, spíš mi řekněte, kdo a proč chtěl máti zabít a proč by si o to řekli zrovna Erikovi.“

„Překážela mafii.“

„A jak to souvisí s bratrem?“

„Pracoval pro ni.“

„Pracoval? Nač ten minulý čas?“

„Víš, Erik vůbec není bezcitná zrůda a i když vaši mámu neměl moc rád, nebylo to pro něj lehké. Už nechtěl mít s mafií nic společného.“

„Vy jste od mafie,“ řekl to jakoby nic, jako by ho právě obvinil, že včera zašlápl mravence.

„Překvapení, že? Jsem, jinak bych tohle nevěděl.“

„Takže i ten, co si objednal máminu smrt.“

„Ne, ve městě jsou tři klany. Já patřím ke druhému a za tvé pomoci se chystám poškodit první, jemuž zase holdoval tvůj bratr.“

„Dobře, ale stejně vám nevěřím. Což jste jistě předpokládali. Jste si tak jistí i tím, že se teď nezvednu, nepudu na polici a nepopíšu vás tam?“

„Tak za prvé, tohle není má pravá identita. Neptej se jak, ale není. Za druhé se chceš více pomstít, než abys jako nějaký uplakánek běžel na služebnu. A i kdybys to udělal, zastavil bych tě dřív, než by ses dostal k prahu tohohle baru,“ usmál se samolibě.

Mladík si to chvíli nechával projít hlavou, pak poněkud odevzdaně promluvil: „To znamená, že se vracíme k základní otázce dne: co ode mě chcete?“

„Ne ne, nebuď ukvapený. Popřemýšlej, co vlastně chceš ty. A já věřím, že se skvěle přizpůsobíme  sobě navzájem. Až budeš mít jasno, odepiš na ten email, jenž si včera dostal.“

„A co když neodepíšu?“

„Nic se nestane, poradíme si sami. Ovšem ani trochu nevěřím, že bys byl schopný nechat to plavat. Takový ty nejsi.“

Pan Neznámý se již měl k odchodu, když Nick po krátké úvaze vykřikl: „Chci ji pomstít. Nedovolím, aby po světě chodil ten, který způsobil její smrt!“

V očích mu hořel černý plamen. Ze všeho nejvíc cítil ohromnou bolest, že bratr, jenž se o něj tolik staral s klidným svědomím, třebaže zabil jeho matku a způsobil mu tím největší trýzeň života. Ano, věřil, že to udělal on. Nic jiného mu nezbývalo. Zášť přerostla v neoblomné nutkání jednat, vypustit saň, jež v něm po tu dobu dřímala, živila se jeho bolestí a čekala, až její sílu použije proti viníkovi. Neznamená nic, že jím byl bratr, znamená to pouze, že má zemřít, okamžitě. Vypít si kalich utrpení, jímž se naplnil po okraj. Taková je spravedlnost.

„A jakým způsobem to chceš provést?“ zeptal se muž v obleku, jako by to nebylo nad slunce jasné.

„Zneškodnim ho. A pořádně si to užiju.“

„Dobře, ale jak?“

„Říkal jste, že se přizpůsobíte, nebo ne? Vy chcete poškodit nepřátelský klan, já pomstít mámu. Dejte mi zbraň a zaplácneme dvě mouchy jednou ranou.“

„Je z tebe moudrý muž,“ pochválil jej a znovu zašramotil v brašně.

Bez okolků mladíkovi podal hliníkovou krabici nevelkých rozměrů.

„Je tvoje. Víme, že jsi nějaký ten měsíc chodil na střelnici, takže předpokládáme, že s tím budeš umět zacházet.“ A odešel. Svižným, ladným krokem.

Nick za ním dlouho zíral jako čerstvě vyoraná myš, přestože čekal, že mu podstrčí pistoli (a řekl si o ni).

Teprve nyní na něj dolehlo všechno, co se právě dozvěděl. Opravdu se chystal spáchat bratrovraždu? Ano, protože stejně tak on zabil mámu! A bůhví, jak to bylo s tátou… Ale co když se plete, respektive mu lhali? Co když všechno pečlivě narafičili tak, aby přesně tohle chtěl udělat?

Jenže tahle možnost neexistovala, jelikož přesně jak Neznámý říkal, on není ten typ, co by podobný případ nechal plavat. A to by se nevyhnutelně stalo, kdyby mu nevěřil. Donekonečna by v něm hloubalo podezření, že měl pravdu. Litoval by, že nic neudělal a již nikdy v životě by se nebyl schopný podívat bratrovi do očí. Natož sobě, když je měl po máti. Ne, tohle musí udělat, neměl na výběr.

Ještě dnes se pomstí, musí, jinak by dál nemohl žít.

Objednal si dva velké panáky rumu, bez rozmýšlení je do sebe kopl a pak už si to razil domů, s krabicí v podpaží.

 

VII.

Před vchodem ji otevřel, bez mrknutí oka vzal obyčejnou devítimilimetrovou bouchačku do ruky a potěžkal ji. Poté si ji ledabyle zastrčil za opasek a zakryl trikem. Se zbraní opravdu nezacházel poprvé, držel jednak ty nejmenší revolvery pro dámy, jednak samopaly jako AK-47 nebo Uzi. Necvičil dlouho, ovšem pracovat s devítimilimetrovkou uměl nejlépe.

Znenadání si vzpomněl na Sel. Je doma? Doufal, že ne. Ale kdyby ano? Měl ji rád, dokázal by zastřelit i ji? Zřejmě jen s malými výčitkami, beztak o všem ví a schvaluje to. Při největší ironii je určitě taky z mafie, nicméně Neznámý z baru se o ní nezmiňoval. Zvláštní.

Tak i tak, pokud se mu postaví do cesty za pomstou, nebude znát slitování, ani k ženě, která se k němu nikdy nezachovala zle. Jenže i Erik k němu byl hodný a shovívavý, takže mezi nimi nebyl rozdíl. Ona je také vinna, alespoň na osmdesát procent. Každopádně bude-li doma, pokusí se Erika chránit, a v tom případě nezaváhá! Kdežto kdyby byla náhodou v práci nebo na nákupech, daruje jí život.

Ach, jaká slast! Konečně přestal být loutkou osudu a chystal se ovlivňovat jiné. Nebo je rovnou ukončit. Cítil se jako anděl spravedlnosti, připraven vykoupit ji krví.

 

*

Erika a bohužel i Selenu našel v kuchyni, kdoví proč se smutnými a zachmuřenými výrazy ve tvářích.

Starší z bratrů hned, jak si všiml mladšího sourozence, vyskočil a spustil: „To je dobře, že si zpátky! Musíme ti něco říct…“

„Já ti taky musim něco říct,“ ostře jej přerušil a bleskově vytáhl a namířil zbraň.

„Zabils mi mámu, hajzle!“ zaječel z plných plic a málem se rozbrečel, že to skutečně říká.

Selenin výkřik se smísil se zvukem střelby. Tři kulky si našly cíl mezi Erikovy oči, do hrudi a břicha. Byl mrtvý ještě před pádem k zemi.

S napůl znechucenou a ztrhanou grimasou se obrátil k Sel, pistole sebejistě zaměřena na srdce.

Ta ztuhla, nebyla schopná se z náhlého šoku probrat.

Po okamžiku střelcova váhání se odvážila špitnout: „Prosím, ne… Tak to není…“

Pomaloučku se natáhla pro otevřenou hnědou obálku na stole.

„Nehýbej se!“ vyjekl, slzy na krajíčku, hlas mu poskakoval.

Neuposlechla a tak udělala svou poslední chybu. Jediná, přesně mířená kulka, se zabodla do srdce a bezpečně jej zastavila.

„Říkal jsem, aby ses nehýbala…“

Chvíli tam stál, uprostřed zvětšující se kaluže krve, ruku s bouchačkou stále napřaženou a nemohl se vzpamatovat.

Trvalo mu několik minut, než si uvědomil, proč to vlastně udělal.

Pomsta.

To kouzelné slovo, stejně jako spousta dalších magických slovíček patřila k největšímu zlu. A přestože to věděl, cítil zadostiučinění. I za cenu kompletní ztráty rodiny, všeho, co kdy měl.

Ale pořád v něm vířil rozpor. Na jednu stranu strašně toužil, aby kulky nalétaly zpátky do zásobníku, krev se nalila do těl a rány zacelily. Což samozřejmě nešlo, tudíž mohla přežít pouze jeho druhá strana osobnosti. Ta, jež souhlasí s jeho činy a dává mu ve všem zelenou.

Ano, udělal, co musel! Nelze to vzít zpátky, proto o tom nemá cenu pochybovat.

O čem to mimochodem začala Sel? Pohlédl na velkou obálku na stole, pro kterou se natahovala, a pomalu k ní přešel.

Vypadala přesně jako ta, co dostal od pana Neznámého. Avšak takových obálek jsou přeci tisíce, nebo snad ne?

Byly v ní ty stejné dokumenty, jaké už viděl! Takže jeho milý bratr se mu pokusil nacpat do hlavy, že za to nemůže a v žádném případě na té fotce není on.

Zarazilo jej však, proč Neznámý riskoval a posílal identický balíček. Co tím sledoval? Chtěl Erikovi něco naznačit?

Počkat, něco tu je navíc. Tenhle papír nikdy neviděl…

„Peter Volch,“ četl potichu, „narozen … Třináct let pracoval pro organizaci Set, Inc. jako privátní nájemný vrah … Kromě jiného najat na vyřešení případu č. 187, sb. 8b – vražda Emily Polthové v roce 2011 … V roce 2012 zemřel při autonehodě, zaviněnou přestřihnutými brzdovými hadičkami … Zodpovědný je Erik Polth, jehož služby jsme si pro tuto věc najali. O činech Petera Volcha nevěděl …“

Čas se zastavil, svět okolo zešedivěl. Rozhostilo se děsivé ticho, z dálky se ozývalo jemné dunění, ale nic jiného. Mohl se hýbat, ovšem zpomaleně a nemotorně. Jako by jej držel nějaký loutkař za nitky a jen s velkou nevolí je povoloval.

Přiskočil k bratrovu mrtvému tělu a padl na kolena. Připadal si jako v nádrži průhledného rosolu, tak pomalé mu to přišlo.

Myšlenky se zběsile sbíhaly do jednoho dlouhého, němého výkřiku, a hledaly svůj konec a začátek.

Zabil nesprávného! Ach bože, bratr už matku pomstil! A v největší ironii svého života to ani nevěděl!

Záhy nedokázal udržet své přemítání pouze v hlavě. Začal křičet nesrozumitelné věty, plné hněvu, zlosti, zármutku, bezmoci a hlavně základní otázky „proč?“

Emoce z něj přímo tříštily a vnesly křeč do každé buňky a každého nervu. Naprosto jej rozválcovaly a se vší zuřivostí se dlouhými tesáky zakusovaly do jeho duše.

Podruhé ve svém životě umíral žízní po pomstě, Ale tentokrát si dá zatracený pozor na to, aby to byla ta pravá. Musí zničit toho, kdo zmařil život jeho, bratrův, Selenin, matčin a bezpochyby spoustu dalších. Toho, jenž je za ně skutečně zodpovědný.

Nesmí dovolit, aby žil, blahosklonně mávl rukou a připravil nevinné o život. Přesně tak, jako to teď udělal on. Nesmí se to opakovat.

Pokud má zemřít, vezme s sebou nefalšovaného viníka. V ničem jiném už jeho život neměl smysl, jen v pomstě. A jakmile ji dokoná, zabije se sám, poněvadž pak nebude mít pro co žít. Všechno již ztratil. Kromě touhy po spravedlnosti.

Nic dalšího řešit nemusí. Nic jej nezastaví.

Byl zahnaný do kouta a plně si to uvědomoval. Někdo jako on, kdo zažil tolik co on, je schopný všeho, aby se z toho dostal a přitom zneškodnil utlačitele.

Co teď ale bude dělat, aby toho dosáhl? Jak si to vlastně představoval?

Věděl, že za vším stojí mafie. Ovšem jak se svými dost mizernými zkušenostmi a schopnostmi porazí šéfa takové mafie? Měl vůbec nějakou šanci zvítězit? Vždyť neměl plán, ani potuchy o cestě k tak vysokému cíli.

Ne, pokud do toho dá všechno, i své poslední zbytky srdce, dosáhne všeho!

Spíš bych se měl zaměřit na nynější situaci, napadlo ho, když pohlédl na mrtvoly v kalužích krve.

Erikovi zákazníci, zaměstnavatelé Seleny a spousta dalších známých se zanedlouho začne ptát a vysvětlení, proč najednou zmizeli a neozývají se, nebylo k mání.

Ze všeho nejdřív to tu musí uklidit, tak, aby mrtvoly nikdo nenašel příliš lehce a nezapáchaly.

Zakopat je? Ne, to by dalo příliš práce a času a někdo by ho mohl vidět.

Vzpomněl si na velký mrazák dole ve sklepě. Od oka změřil těla a usoudil, že by se tam mohla natěsnat, pokud vyhází jídlo, co už tam bylo. Morbidní řešení, morbidnější než je hodit do jámy na zahradě, ale copak měl na výběr?

S úšklebkem na tváři si uvědomil, jak často si to již řekl a přitom v té situaci na výběr měl. A pustil se do úklidu.

Naštěstí nebylo třeba mrtvoly rozřezat na čtvrtky – to by bylo skutečně nesnesitelně nechutné i na něho –, do mrazáku se vešly docela pohodlně.

 

*

Při té odporné práci se sotva vzpamatoval. Zmocňovala se ho skepse vůči dosáhnutí svých cílů, zmatek a bezmocnost. Přestával si být natolik jistý tím, co dělá, a nevypadalo to, že by se mělo jeho rozpoložení brzy změnit. Třeštila mu z toho hlava.

Svalil se na svoji postel a zíral do stropu. Tížila jej ospalost a pod jejím nátlakem padala víčka, jako by k nim přivázala kilová závaží. Jenže nebyl čas na spánek, musel vymyslet po jaké cestě se jeho následující kroky vydají.

Uteklo několik minut a něco ho nakonec, i přes těžký závoj únavy, napadlo.

Znal jednoho pochybného člověka, který měl styky s mafií a věděl o všem, co se ve městě špitlo. Rád se nazýval kamarádem všech a třebaže se mu nedalo důvěřovat, prý ještě nikoho nezradil. Čemuž ale Nick nevěřil, poněvadž téhle osobě vždy šlo jen o co největší výdělek z toho, co dělá. Jestliže vybere všechny své i rodinné úspory, určitě bude mít dostatek, aby si získal její přízeň.

Jmenoval se Darren Cahl a v kriminálních kruzích byl neobyčejně známý.

 

VIII.

Neměl na něj žádný kontakt, poněvadž Darren si stálé telefonní číslo nevydržoval, email taky nevedl a svý kšefty si vyřizoval výhradně osobně. Stačilo se na něj poptat na pár barech a buď jste jej našli vy, nebo on vás.

Hrál na všechny strany, záleželo, kdo zaplatil víc, takže se nebál nikoho, včetně policie, protože i ta jeho služby čas od času potřebovala. Nedal se mu věřit ani pozdrav.

Čirou náhodou se stalo, že se Nickovi před rokem zadlužil takovou maličkostí, tudíž spoléhal na to, že si s nemalou prémií k tomu zajistí Darrenovu mlčenlivost. Každopádně nebyl tak naivní, aby si myslel, že bude stoprocentní, proto mu hodlá dát co nejmenší objem podrobností k jeho úkolu.

Pověsti o schůzkách Darrena Cahla nelhaly. Dva dny se po něm Nick všude možně ptal, ale bez odezvy. Nyní poněkud zkroušeně a pořád ještě paralyzován seděl v útulné kavárničce a usrkával dobré espreso. Když tu náhle dovnitř vrazil vysoký, svalnatý, pohledný blonďatý muž se širokými rameny a nafouklým hrudníkem.

Darren.

Vypadal jako vyhazovač průměrného nočního klubu, pravidelný návštěvník posilovny. Jeho jasné a žhnoucí modré oči dokazovaly, že si svůj život zatraceně užívá. Aby ne, jeho postavení mu leckdo záviděl.

Nick vůbec nebyl překvapený, že si k němu Cahl s naprostou samozřejmostí přisedl, krátce mávl na servírku a spustil:

„Tak co, mladej? Proč’s mě sháněl? Víš přece, že nemám moc času na tlachání.“

Hlas měl vyvážený s nepatrnou intonací šťastného člověka.

„Potřebuju s něčím pomoct.“

„Aha, to bych teda nečekal,“ přerušil jej ironicky Darren.

Mladík to ignoroval a pokračoval. „Chci plány jedné budovy a tvoji mlčenlivost.“

Cahl se rozzářil. „Hubu nedržim zadarmo…“

„To já vím,“ nenechal se rozladit Nick a dál probodával chladným pohledem muže před sebou. „Nezapomeň, že mi něco dlužíš. A navíc rozhodně nejsem tak úplně švorc… Vím, že nejsi žádná dobročinná organizace, takže s cenou počítám.“

To nebyla tak docela pravda, netušil, kolik si Darren naúčtuje a neměl zrovna neomezené zdroje. V hotovosti držel něco přes sto tisíc, ovšem musel pro svoje účely skoupit ještě další potřebné věci.

„Fajn, tak do kterýho že baráku se to chceš vloupat?“ zeptal se, když vyzunkl skoro půlku šálku čaje, jenž mu číšnice před chvílí přinesla.

Zajímavé, že jí vůbec neřekl, co by si k pití přál. Asi se tu objevoval často… Nebo Darrena a jeho zvyky znal každý.

„Kompletní zmapování všech pater sídla Set, Inc.“

„Na co ti to bude, kluku nerozumná?“ zaškaredil se blonďák.

„Do toho ti nic není, prostě je sežeň. Určitě to pro tebe nebude žádnej problém.“

„Ty jsi mi ale nevraživej,“ prohlásil ublíženě. „Tak dobře… Padesát tisíc na ruku.“

„Dvacet na ruku a deset po splnění úkolu,“ odvětil pohotově Nick s neoblomnou sebejistotou v hlase.

Při smlouvání s Darrenem Cahlem nikdo nesměl zaváhat, jinak skončil buď úplně bez peněz, nebo bez šance dostat kýženou věc.

„Třicet na ruku a pět potom,“ zakýval nespokojeně hlavou.

Nick si uvědomil, že níž ho nedostane, tudíž bez okolků souhlasil.

„Tak jsme domluvení, mladej. Dej mi tři dny a sejdem se tady ve stejnej čas,“ řekl a natáhl ruku.

Nick vytáhl obálku, kterou u sebe přesně pro tenhle případ nosil a vrazil mu do dlaně požadovanou částku.

Cahl bankovky přepočítal, spokojeně zamručel a bez rozloučení nebo zaplacení čaje odešel.

Floutek jeden, pomyslel si mladík, dopil kafe a taktéž odkráčel.

 

*

Ty tři dny vyloženě nevěděl, co se sebou. Střídavě posiloval a cvičil své střelecké schopnosti, sháněl vhodné zbraně anebo prostě ležel na své posteli, civěl do prázdna a nechtěně mířil své myšlenky k mrazáku ve sklepě.

Pár obzvláště otravných zákazníků nebo zvědavých přátel Seleny a Erika (ještě že jich bylo tak málo!) už stačilo zavolat a zajímalo je, kam se ti dva poděli. Nick při těch šroubovaných rozhovorech vynakládal veškeré síly, aby mohl věcně a střídmě odpovědět, že odjeli na dlouhou nečekanou dovolenou. Pak na záznamník nahrál podobnou odpověď a k telefonu se do budoucna raději nepřibližoval. A stejně tak ke kuchyni. Jedl porůznu v malých restauracích ve městě, protože se bál, že by pohled na místo svého nejobludnějšího činu nevydržel.

Ze všeho nejvíc se toužil dozvědět odpověď na nejprostší, ale také nejtěžší otázku „proč?!“. Neustále mu pulzovala v žilách a připomínala mu, že odpověď nezná. Dokonce i pomstychtivost před touhle tužbou se sklopenou příslovečnou hlavou ustupovala. Samozřejmě to ovšem neznamenalo, že se nepomstí. Anglicky řečeno: „First things first.“

Bylo pro něj těžké ovládat se, jednoduše nevyrazit hned a nezakroutit krkem pravému viníkovi, jenže taková snaha by se nesetkala s úspěchem, naopak s jeho fatálním zklamáním.

Nesměl zapomenout, že teď na něj de facto spoléhají bratr se Sel i jeho máti. Všichni čekali, až jejich duše spolu se smrtí vraha dojdou pokoje…

Dost fantazírování. Každému by čistý selský rozum napověděl, co je zapotřebí.

On je připraven zaplatit i tu nejvyšší možnou cenu. A cokoli se mu připlete do cesty, nemilosrdně smete; teď nesmí o ničem pochybovat. Souhlas se svým osudem podepsal vraždou bratra a jeho ženy.

Tak to je a rozhodně se to nezmění.

Jakmile jej přepadly podobné myšlenky, uchýlil se do malé, skoro nevyužívané střelnice kousek za městem a tam na ně neměl čas, tam se z něj stal smrtící nástroj spravedlnosti.

Ale doma… Tam zase našel chvíli i na naprosto bezvýznamný postesk, že si ještě nenašel nějakou slečnu a zemře jako panic. Vzhledem k jeho povaze samotáře s neproniknutelnou kamennou tváří tomu nebyl žádný podiv. A navíc nebyl ten typ, co by si zašpásoval se štětkou z ulice.

Čekal ho smutný konec i v sexuálním životě, no paráda. Ne že by na tom nějak sešlo, přeci si usmyslel, že pomstě obětuje cokoli.

Cokoli a bez výhrad či protestů. Měl by si to konečně uvědomit.

 

*

Kavárna na rohu křižovatky sotva používaných ulic (vyjma funkce parkoviště zadarmo) v tu odpolední hodinu zela prázdnotou. Znuděná číšnice za pultem se viditelně zaradovala, když zahlédla pohledného, ale velmi smutného černovlasého mládence, jenž byl poctivým zákazníkem a vždy jí dával tlusté spropitné.

Při přijímání jeho objednávky se pokusila nevtíravě zaflirtovat. On k ní jen zvedl oči, z nichž se ji mimochodem udělalo mdlo, jak moc působivé byly, ne zrovna příjemně si ji změřil a pak opět sklopil hlavu k nějakému levnému plátku plného nesmyslů okolo celebrit. Nečetl to ovšem, ani jej neotevřel. Jako by si ho vzal jen na okrasu.

Servírka na něj nechápavě a překvapeně zamrkala a potom se trhavými kroky, jako robot, přemístila za bar, připravit latté.

Co s tím klukem u všech bohů bylo? To byla tak hnusná, že ani za jednu noc nestála?

Tak to ať si trhne, pomyslela si a zlostně si jej znovu prohlédla. Jsou i lepší než ty…

Vlastně netušila, proč ji to tak naštvalo, každý den se snažila sbalit nějakého prachatého zákazníka a někdy se to prostě nepovedlo, no co.

Napadlo ji, že je třeba teplej a proto ta ledová reakce. Potom, co se za pár minut objevil kulturista, docela obstojnej, a přisedl si k černovlasému, se v tom utvrdila. No, kam to dopracovala… Gayové si v její kavárně dávaj rande.

Ale počkat! Ježíš, já jsem asi fakt úplně pitomá…

Nadávala si, protože v tom floutkovi teprve teď poznala Darrena Cahla, ten se u ní taky často poflakoval. A byl stejně poctivej zákazník. A hlavně – kdo by neznal Cahla?

Uculila se. Zvráceně. Zajímalo ji, co s ním to chladný mládě má. O Darrenových poněkud zvláštních choutkách už totiž taky slyšela hodně.

I přesto, že ji ten mladík urazil, ho litovala. Bůh ví, co s ním starej prasák Darren zamýšlel. A upřímně – byla ráda, že to ví jen ten Bůh a ne ona.

 

IX.

„Radši nechci vědět, na co ty plány potřebuješ. Víš, že ta… é… pojišťovna má o tebe veliký zájem?“

Nick pouze nadzdvihl jedno obočí. Proč muž před ním rovnou nemluvil jako o mafii, obzvláště s jeho postavením. Jinak nic neřekl.

„Ty fakt nejsi moc upovídanej, člověče!“ ušklíbl se Cahl. „No, dalo mi práci je sehnat a… Mlčel jsem víc, než za co jsem dostal zaplaceno. Takže jsem ti prokázal laskavost,“ rádoby kouzelně se usmál.

„A kolik mě bude stát?“ Polth nepatřil k těm, co by skočili na to, že by Darrenovy laskavosti bývaly zdarma.

„Docela vysokou cenu…“ změnil svůj úsměv v „tajemný“.

„Není můj problém, že’s mlčel víc než’s musel,“ odvětil mrazivě.

„Ale kdybych to neudělal, tvoje plány by byly zmařený.“ Jako by před chvílí vůbec neřekl, že nechce vědět, na co zmapování budovy Set, Inc. Nick má.

Ten protočil oči v sloup a unaveně si vzdychl. Především nemá čas na tohohle kreténa.

„Tak kolik?“

„Nechci peníze,“ znovu ten úsměv.

Mladíka zamrazilo. Pomalu začínal tušit, co Darren Cahl bude chtít, ovšem odmítal tomu uvěřit.

„Tak co, sakra,“ snažil se nevraživým tónem zamaskovat svůj vzrůstající neklid.

„Tvoje tělo,“ vycenil zuby jako pravý pedofil, který si vyhlédl hezkou blonďatou holčičku s nevinnýma modrýma očima, nebo roztomilého hnědovlasého chlapečka s podobnou zrakovou dispozicí. „Víš, jak to chodí… S mojí náročnou prací se sotva najde čas na ženský, natož na kluky… A ty se mi zrovna líbíš,“ dál se zubil.

Nickovi se při jeho řeči doslova kroutil žaludek a žluč se katapultovala až kamsi do jícnu. Už jen představa sexu s jakýmkoli chlapem… Kdežto s Darrenem? Hnus nad hnusy. Fuj!

Otřásl se. Slyšel, že Cahl je prasák, jenže tohle… Tohle bylo příliš.

Donutil se uklidnit a příslušně zareagovat s nedobře hranou chladností.

„Chceš po mně nemožný.“

„V tom případě se teď zvednu, půjdu do té pojišťovny a osobně se zúčastním honu na tvou ubohou osůbku.“ Tvrdost a posměch v jeho hlase byly odzbrojující.

„A jak víš, že u sebe nemám bouchačku a nerozstřílim ti koule na kaši?“ vzmohl se Nick.

„Neuděláš to, protože ty plány nemám u sebe, ale v hotelovym pokoji, kam za mnou dneska večer přijdeš.“

Cahl ho na sekundu probodl ještě pohrdavějším pohledem (jakýmpak pohrdavým! Kruci, on měl přece právo dívat se na blonďáka pohrdavě!), hodil na stůl vizitku hotelu a sebevědomě odpochodoval.

Nick zůstal bez pohnutí sedět, pevně svíral okraj žulové desky stolu a lapal po dechu.

… Obětuji pro pomstu cokoli. Cokoli a bez námitek… znělo mu hlavě.

Div, že se nerozbrečel.

 

*

Barmanka chvíli propalovala očima dveře, jimiž před chvilkou odcházel Cahl a pak lítostivě pohlédla na neznámého mladíka, jenž se očividně chystal zhroutit. No jistě… Bůh ví, co po něm Darren chce.

A nejen, že nechtěla vědět co, ale i zda to mladíček splní a co by ho k tomu hnalo. Někdy je lepší nevědět nic a prostě zmlknout. Jinak život semele i vás.

Stejně jako budou mlčet všichni svědci, až jí za dva měsíce malý pouliční gang kavárnu vyrabuje a její majitelku jeden po druhém znásilní.

 

*

Nick tam minimálně deset minut bezradně seděl, nevšímal si pohledů číšnice a přemítal nad tím, co ho nevyhnutelně čekalo.

Zase bez možnosti výběru. Zase jej svazovala pomstychtivost. Zaprodal se jí slibem, který nemohl porušit. Nešlo s tím prásknout a uprchnout pořádně daleko. Pokud k tomu měli důvod, našli by si ho i uprostřed amazonské džungle. Navíc před vlastním svědomím se nedalo utéct už tuplem.

Ne, to nepřicházelo v úvahu.

Jiná cesta neexistovala. Od nikoho jiného ty plány nedostane. Musí to udělat. Bez námitek. Třebaže se mu z toho zvedal kufr. Tečka.

Mohl jen doufat, že se u toho nepozvrací.

Zcela ochromený popadl tu zpropadenou vizitku, vrazil ji do kapsy a mávl na vyjukanou servírku na znamení platby. Při té si ještě koupil cigarety. Neměl je rád, ovšem nyní se hodily víc než kdy jindy.

Napadlo jej, že to nebude tak strašné, pokud se předtím opije. Ale jenom trochu, aby se nenechal oklamat a dostal kýženou odměnu.

Už teďka se cítil jako nějaká obyčejná děvka od dálnice. A možná tomu tak i bylo. Co na tom ale záleželo, no? Dosáhne toho, čeho potřebuje. Stejně brzy zemře a potom mu bude jedno, co musel provést. Nejdůležitější bylo, že se pomstí.

Ano, jen na ni musel myslet. Ta ho podrží, ta jej požene dál. Nesmí zklamat.

Již o něco klidnější zamířil k nejbližšímu obchodu. Koupil si vodku, sedl si na lavičku v parku a bez rozmýšlení do sebe klopil jeden velký lok za druhým.

Spalovala mu hrdlo a chuťové pohárky a jako drak chrlila v žaludku oheň. Nicméně pomáhalo to. Spolu s jeho mozkovými buňkami mizely i starosti a jistota nadcházející odporné noci.

Nápad opít se shledal velice trefným. Zamžoural na malou kartičku a malátným krokem zamířil k zastávce nadzemky nedaleko odtud. Možná to s chlastem přehnal, ale o to příjemnější to bude… O to příjemněji se bude cítit. A když bude celou dobu myslet na svůj slib a pocit zadostiučinění, možná to ani nebude takový děs. Tedy… jistě, strašné to bude, ovšem snažil se si to udělat co nejjednodušší.

Vlak nadzemní dráhy se kodrcal a škubal sebou jako v posmrtných křečích, i přes jeho stáří stále ještě zdánlivých. Vagon, v němž seděl a nepřítomně sledoval ubíhající světélka za oknem, byl skoro prázdný. Na jeho konci stál unavený a nesmělý úředníček, jenž čas od času po Nickovi hodil opovržlivým pohledem; na opačné straně seděla postarší paní, která si raději ničeho a nikoho nevšímala a úzkostlivě svírala svoji kabelku, položenou v klíně, určitě plnou pepřových sprejů.

Nadzemku totiž od té doby, co zmodernizovali metro, používalo minimum lidí. On ji však měl raději, právě proto, že většinou zela prázdnotou. Téměř kopírovala linky podzemky, takže to ke všemu vyšlo nastejno. Dorazil k zastávce, u níž se tyčil ten třikrát prokletý hotel, vystoupil a přinutil ruce, aby se neklepaly.

Chystal se vniknout do sídla mafie, jež jej chtěla vidět mrtvého. A zabít jejího šéfa a jakéhokoli mafiána, jenž by se mu dostal do cesty. Byl na to připraven. I na svou smrt (bylo mu jasné, že zpátky cesta nevedla), na všechno. Jen ne na tohle.

Kruci, mělo ho to napadnout, že po něm bude Darren tohle chtít. Přinejmenším polovina těch, co Cahla znali, věděla o jeho choutkách. A Nick k té (ne)šťastné polovině patřil, tak proč jej to netrklo a nedohodl se na jiných, ehm, odměnách předem? Byl by ochotný zaprodat cokoli. Jenom ne své tělo takovému chlípníkovi, jakým byl Darren Cahl.

Nedá se nic dělat, opět byl zahnán do kouta s jediným východiskem.

Počkat! Cahl říkal, že ty plány má u sebe v pokoji. Co kdyby ho prostě odpráskl a poté je našel? Hm-m-m. To byl další skvělý nápad!

I když… Byl by naivní hlupák, myslet si že to samé nenapadlo někoho tak protřelého jako Darrena. Na sto procent s tím počítal a plány schoval, nejlíp je ani neměl v tom pokoji, jak sliboval, ale někde, kde by je Nick v životě nenašel a kdyby se o to pokusil, dřív by jej sejmuli.

Smůla. Velká. Z toho se nevykroutí.

Zatne zuby, zavře oči a bude ignorovat svět. Jako ta babička ve vagonu. Jinak nepřežije.

 

*

Bylo po všem. Stáli při něm asi všichni lidští bohové, poněvadž to netrvalo neúnosně dlouho, pouhých pár hodin. Čekal, že Darren si s ním hodně pohraje, když mohl. Ku všemu podivu mladíka šetřil a – světe, div se – se ukázal jako něžný milenec.

Nickovi se z takového posouzení sice zauzlovaly všechny vnitřnosti, ovšem musel si chtě nechtě přiznat, že to bylo mnohem lepší, než jak si představoval.

S hrůzou si uvědomil, že se mu to dokonce líbilo… ne, nelíbilo, nepřemýšlej nad tím!

Utřel si slzy z očí a probodával pohledem obnažená záda Cahla, jenž stál na balkoně a kouřil luxusní kubánský doutník, jehož mámivý aromatický kouř se donesl i k Polthovi.

Darren asi jeho pohled ucítil, otočil se a usmál. Nick očima okamžitě uhnul a převrátil se na bok, zády k blonďákovi.

Ten se hlasitě rozesmál, odhodil doutník, vydal se k posteli a lehl si na ni, velice blízko k Nickovi. Netrpěl totiž na odtažitost po čerstvě dokonaném sexu.

„To jsem tak strašnej?“ zeptal se ublíženě.

„Ne…“

Cože?! Bohové, co jsem to teď řekl?

„Tohle bylo… poprvé.“

Hubo nevymáchaná, kreténská! nadával si.

Ale ne. Cahl to klidně mohl pochopit, že to byl první sex s klukem.

K čertu! Je mi upřímně u prdele, co se tomu hnusákovi bisexuálnímu honí hlavou, důležitý byly plány, pomsta!

Jako by starší muž četl jeho myšlenky, nečekaně vstal a zamířil, stále nahatý, k obrazu naproti posteli, jenž sundal a odkryl tak malý, ovšem jistě bytelný trezor.

„Za tohle jsem si musel speciálně připlatit,“ mrkl na něj.

„Koupím ti za to viagru,“ pokusil se o chabý vtip Nick.

Kulturista se zaškaredil, zadal kód, sejf otevřel a vytáhl z něj obyčejné cédéčko. Hodil jej po něm a bohorovně zahlaholil:

„I když si byl jak prkno, zasloužíš si to. Vim, že nejsi ňáká rozklepaná chudinka z ulice, tak ti přeju hodně štěstí…“

Nickovy oči se potkaly s jeho a snad minutu na sobě zůstaly viset. Mladík se cítil jako hypnotizovaný. To, co si v blonďákových očích přečetl, ho dost zaskočilo a zároveň potěšilo. Poznal, že on není zlý, zvrácený, ani odporný. Ten chlap měl i přes svůj zkaženej džob city a byl na to náležitě hrdej.

A ty city šly zatraceně hluboko… Nick už chápal, proč se Cahl dal na tuhle cestu.

Zacloumal s ním soucit k němu, k tomu, co ho ke všemu vedlo. A taky ho dostalo, že Darren vypadal stejně pohnutě. Civěl do Nickových očí a zřejmě se v nich tak jako v těch jeho promítal film minulosti.

Byla to neuvěřitelně emotivní chvíle, připadala mu nekonečná. A během ní se konečně dozvěděl pravdu o sobě, docela děsivou, nicméně nepříliš překvapivou. S holkou nikdy nic neměl, poněvadž ani nemohl. Přijal to jen jako další vroubek, jenž si na něm osud vyryl. Což možná nebyl nejlepší přístup, ale jemu to již beztak bylo všechno jedno.

Silněji než kdy jindy ke své mysli připoutal nesnímatelný fakt, že nemá co ztratit. Nebylo pro co truchlit, smutnit, štvát se, nebo se smát. Existovaly pouze dvě věci: pokora a pomsta. Zvláštní, že tyhle dva pojmy si ve své podstatě protiřečily, avšak on je ve svém nitru pociťoval současně.

Pokora… pomsta… a možná i zamilovanost? Kdoví?

Neměl čas podivit se, jak rychle se měnil jeho život, pocity a názory, jelikož se přistihl, že se zvedá z postele a tiskne se ke Darrenovi. Doslova se do něj zahákl. A blonďák se nebránil. Pevně objal mladé tělo a zabořil nos do havraní kštice. Čas se nadobro zastavil. Jejich rty se setkaly a něžně se polaskaly.

Cahl s Polthem co nejopatrněji smýkl zpátky do postele.

Tentokrát se ničemu nebránil on.

Nedělal to proto, že by byl opilý, to nikoli. Alkohol z něj vyprchal tak rychle, jako předsudky vůči Darrenovi. Prostě to chtěl. Netušil proč a za jakým účelem. Copak musel mít ke všemu ospravedlnění? Samozřejmě že ne.

Z téhle noci měl takové noční můry a hle, co se z ní vyklubalo. Byla tou nejnádhernější v jeho životě. Věděl to naprosto jistě, neboť žádná podobná již nepřijde. Žádná ho tolik nepoučí, nenaplní.

Celý hořel touhou po každém doteku, jehož mu mělo být dopřáno, po výbuších slasti, po samotném Cahlovi. Chtěl ho do sebe absorbovat, být jedním a vším. Navždycky.

Ano… Chtěl to tak moc…

 

X.

Probudil se zimou, zmačkaná přikrývka ležela na zemi vedle nohy postele. Po Darrenovi se pochopitelně slehla zem. Jak nepředvídatelné.

No páni. První myšlenka po ránu: Darren Cahl. Ale co! Na tom nesejde.

Ránu, jemuž předcházela ta magická noc…

Nick se bezděky rozplakal. Radostí, láskou, či smutkem? A nebylo to náhodou úplně jedno?

Na nočním stolku ležel ten CD disk. Cahl ho mohl klidně podvést a prostě jej tu nechat bez odměny, zhrzeného a zklamaného. Přesto to neudělal. Mohl věřit, že v tom byly i hlubší důvody, než prostá obchodnická čest?

Sakra, přestaň už! Vůbec na tom nezáleží, nepřemýšlej nad tím!

Jenže jakmile došel do malinkého kuchyňského koutu, aby si našel něco k snědku, málem upadl. Na stole ležel tác se snídaní, očividně udělanou samotným Darrenem a ne hotelovou službou. A zpod tácu vykukoval kus popsaného papíru.

Po jeho přečtení se mu nedávno vysušené oči znovu zalily slzami.

 

*

Zjistil, že svůj volný čas předtím zužitkoval opravdu efektivně. Cestou z hotelu domů se náležitě psychicky obrnil a doma zase fyzicky. Projel kompletní plány budovy pojišťovny a naučil se nazpaměť cestu do kanceláře šéfa, samozřejmě vedoucí přes klimatizační šachty.

Byl připravený, nemělo smysl jakkoli se zdržovat.

Systematicky na sebe připínal jeden pás se zbraněmi a zásobníky za druhým, zakryl je dlouhým černým kabátem a vyrazil k zastávce podzemky. Bouchačky ho všude možně tlačily, ovšem to byla titěrná nepříjemnost oproti tomu, co jej čekalo.

Cestou rozjímal, co asi člověk cítí, když umírá. Vidí tunel se světlem na konci a dosáhne nirvány, nebo tak něco? Ostatně, pokud mu to napálí přímo mezi oči, nebude mít na nic takového čas.

Pár spolucestujících na něj podezíravě či pohrdavě pokukovalo. A on se jim moc nedivil, ještě černé sluneční brýle a jako by z Matrixu vypadl.  Báli se, že je terorista, jenž je plánuje všechny povraždit a nosí u sebe tunu TNT. A proto sledovali každý jeho pohyb, který klasifikovali jako podezřelý. Natolik se lidé nechávali ovládat strachem… Jsme to ale divní tvorové!

 

*

Nemohl uvěřit, jak jednoduché to bylo. Dokonce podezřele jednoduché. V prostoru zadního traktu mrakodrapu, tvořeném jednopatrovou přístavbou, kterou pravděpodobně využívali jako skladiště, nebyly žádné kamery ani stráže, takže si nikdo nemohl všimnout černého stínu, jenž zmizel ve vývodu vzduchotechniky, dostatečně velkém, aby se jím člověk prosoukal.

Nyní po náročném šplhání po žebříku, který byl pro servisní účely namontován v hlavní vertikální šachtě, až do nejvyššího sedmasedmdesátého patra, ležel vedle mřížky nad kanceláří šéfa nejsilnější mafie města.

Ten seděl za svým obřím ebenovým stolem a nerušeně se prohraboval nějakými papíry. Byl to nepochybně on. On stál za vším, co se Nickovi stalo. To on je hoden trestu!

Nicméně Polth z toho cítil past. Dostal se sem příliš snadno. Takhle by se k hlavě nejmocnější zločinecké organizace mohl propašovat kdekdo, tedy se znalostí plánů. I tak by to byl nesmysl.

Ovšem ať už to past byla nebo ne, nikdo a nic nebude rychlejší než kulka, která se zabodne do mozku toho ďábla. Přestože toužil po vysvětlení a sliboval si, že až po něm viníka zabije, jeho smrt byla nakonec důležitější a rozhodně Nickovu pomstychtivost zcela ukojí.

Ještě chvíli počkal, neslyšně vyjmul mřížku a obratně skočil přímo před stůl mafiána, na něhož střelhbitě namířil hned dvě předem vytažené pistole.

 

XI.

Malý mužík za širokým stolem s decentním vybavením, nijak nezvýrazňujícím moc majitele, jeho příchodu nevěnoval vážnou pozornost. Žádné překvapení, žádný strach.

Jenom na Nicka pohlédl nezajímavýma šedýma očima, jež neznaly vyjadřování jakýchkoli emocí, a stejně chladně prohlásil:

„Vida. Už jsem se začínal bát, že nedorazíš.“

Mladíkovi se nepatrně rozšířily zorničky a pomalu se porozhlédl po prostorné a útulné kanceláři, zbytečně nepřeplněné ani nepřiměřeně prázdné.

Čekal, odkud se přivalí horda po zuby ozbrojených mafiánů.

„Nemusíš si dělat starosti. Nikdo nás nebude rušit.“

Utahoval si snad z něj? Anebo si to s ním chtěl vyřídit sám? Blbost, vždyť byl bezbranný a i kdyby nebyl a někde měl schovanou zbraň, kulka z té Nickovy bude bezpochyby rychlejší. Měl jednoduše navrch. Tak co to mělo znamenat?

„Vlastně vyjma jednoho člověka.“ Mluvil jako opravdová zombie. Bez jiskry, intonace, života.

Zmáčkl jakési tlačítko vespod desky stolu a dveře nalevo od Poltha se s tichým zašelestěním otevřely.

Mladík na ně bleskově namířil jednu z bouchaček. Pak ji šokovaný svěsil k boku.

Stál v nich Darren Cahl, podobně překvapený jako Nick. Nebo to jen hrál? Co tady dělal? Je do toho všeho taky nějak zamotaný?

Uvědomil si, že z celého rozbitého srdce doufal, že ne. Tak on do něj byl skutečně zamilovaný. Do prdele!

Vzpamatuj se! Nezáleží na tom! Jsi tu kvůli jedný jediný věci!

Opět napřáhl ruku s bouchačkou, namířenou na Darrenovo srdce, a druhou beze změny na hlavu šéfa.

Blonďák stál jako zmražený na místě a střídavě kulil oči na bosse a na Nicka.

„Neboj, pan Cahl v tomhle nemá prsty. Ani by nemohl, všechno jsem věděl i bez něj,“ ozval se muž za stolem a mávl na kulturistu, aby k němu přistoupil.

Ten zkoprněl, ale nakonec poslechl.

„Tvoje matka zemřela kvůli mně, ano,“ bez obalu řekl tiše.

„Proč?“ okamžitě zareagoval Polth a ignoroval smutný pohled, který po něm Darren hodil.

„Viděla něco –  pro mě velice podstatného –, co neměla. Tak jsem ji nechal zlikvidovat. Peter Volch byl vskutku skvělý kandidát na provedení mého požadavku.“

Nickem projela agónie. Cloumala s nim nekontrolovatelná pomstychtivost. Tak blízko! Ovšem nedozvěděl se všechno, musel to vydržet!

„Pojď, prosím, za mnou,“ pokračoval šéf mafie a zamířil k velkému otevřenému balkonu.

Mladík, stále na něj míříc, velice opatrně našlapoval, jako by se bál, že past na něj čeká i v podlaze. Ale oprávněně, koho by tohle nerozhodilo?

Malý mužík u samého okraje vysuté terasy, podivuhodně postrádající zábradlí, rozpažil a křikl: „Ale tohle město je moje! Všude pocítíš můj vliv, moji přítomnost! Já jsem město, já jsem tvůj domov! Já jsem život a smrt!“ Přestal ječet a výhružně dodal:

„Proto mě nemůžeš zastřelit, proto se tě nebojím!“

Nick na něj zíral jako čerstvě vyoraná myš.

Darren odkudsi vytáhl zbraň, Poltha na mušce, a vložil se do jejich rozhovoru:

„A hlavně má dobrýho bodyguarda.“

V těch zatracených chalcedonových očích mu žhnulo, stejně jako tu noc… Ne, jinak. Zračily se v nich peníze, moc a vliv. Znamenalo to pro něj víc. S tím se nedalo nic dělat.

Nick na něj naprosto ohromený svou zklamaností civěl a nemohl uvěřit. Zavrávoral až skoro k okraji zdánlivě bezedné propasti. Obě dvě bouchačky ovšem stále ve vzduchu, připraveny sejmout přidělený cíl.

Do očí mu již po několikáté tenhle týden vnikly slzy.

Co od Darrena vůbec čekal? Zachoval se přesně podle svých zaběhnutých a všeobecně známých zásad. To si skutečně myslel, že se po minulé noci změnil?

Jsem kretén…

Ano, to jsi, potvrdila mu druhá část jeho já.

„Když vystřelíš, třeba i do vzduchu, zabiju tě. A nezaváhám,“ sykl Cahl.

Ach, tak takhle to je!

Nick se usmál. Radostí. Těm dvěma ctižádostivým chamtivcům a sobcům nedošlo, že jemu na životě už dávno nezáleželo. Že se svou smrtí od začátku počítal a neměl z ní strach. Chtěli ho nachytat na touhu žít, naivní myšlenku, že se například „nějak domluví“.

Na klasickou chybu klasického člověka.

Ale on nebyl obyčejný. Svoji lidskost navíc ztratil, když zavraždil bratra a Sel.

A proto mu šlo o jediné! Zemřít a vzít s sebou do pekel viníka!

Pokora… Pomsta… A to bylo všechno!

„Já taky nezaváhám,“ uculil se šťastně na Darrena Cahla a vystřelil.

Kulka si našla cíl v hlavě bosse nejsilnější mafie, jenž tvrdil, že mu patří celé město a snad se považoval za boha. Jenže bohové neumírají.

Další dva výstřely, které pocházely z blonďákovy zbraně, se zabodly do Nickova ramene a stehna.

Proč ne do srdce? Proč jej minul?!

„Proč…?“ vysoukal ze sebe a s poslední slzou, která se mu osamoceně překulila přes rty, znovu klopýtl a přepadl přes okraj. Pomalu, jako ve zpomaleném filmu. Natáhl ruku, přes to všechno, čím se v jeho očích Cahl provinil, si přál, aby ho zachytil a zachránil. Jenže on to neudělá. Neudělá to!

„Na to samý jsem se tě chtěl zeptat já,“ šeptl třaslavým hlasem Darren a opatrně se naklonil, aby naposledy zahlédl padající tělo toho pošetilého kluka.

Pošetilého? Ale ne… Moc dobře věděl, že se zachoval jako hrdina. To on by nedokázal a nikdy nedokáže.

Promiň, Nicku…

 

XII.

Hluboce černá, krví zacákaná opona spadla. Světla se rozsvítila. Diváci nadšeně tleskali a pískali. A poté, co je to přešlo, s notnou dávkou ležérnosti začali opouštět hlediště.

Světla za několik minut zhasla.

Divadlo minulosti se zavřelo. Jen aby zítra to samé, velmi oblíbené představení znovu odehrálo.

A tělo mladíka opět dopadlo na tvrdý beton.