A kdo vlastně?...

Padá hvězda a já tu sedím, sedím sama a je mi krásně. Miluji, miluji, ale koho vlastně?
Život se mi líbí, i když ne každou chvíli. Jen sny, to ony mi pomáhají jít dál.
V nich každou noc kreslím, kreslím si prstem a jen tak… Maluji si život, ve svých snech.
Že jsem blázen? Ach ano, říká se to, však proč? To nikdo nikdy netuší. Protože jsem jiná?
Protože si každé ráno zpívám? Nebo proto, že na rybky v kašně den co den se dívám?
Nikdo neví, netuší.
Když je zima, velký mráz, jako by mi ledový vítr zpíval zas. Vyzýval mne k tanci v čerstvě napadaných vločkách. Tančit uměl krásně, vlály mi vlásky tempem, který si sám udával.
Můj malý byt, kde rozhodla jsem se žít, je krásný, pln klidu a taje. Každý večer s nocí splynu, v hlavě zmatek a v ruce? Pouze šálek čaje.
Každičká vločka, co míhá se za okny, usmívá se na mě jako ty. Jako ty? A kdo vlastně???
Kupuji květiny, kupuji na okna třásně, a když začne sněžit, vyběhnu ven a je mi tak nějak krásně. Na všechny se mile usmívám, ale oni nechápou, co nechápou? Že jsem šťastná? Že umím žít? Že i když jsem sama, nemusím den co den klít? Míjejí mne a přitom nechápou.
Nechodím do práce a přec mám se krásně, jen společně s tužkou mou píšu si básně. Verš po verši pro sebe si skládám a všechna svá tajemství v těch napsaných slovech si uchovávám.
Jsem šťastná a děkuji ti za vše, mám tě ráda. Mám Tě ráda? A kdo mě má rád? Ach, už vím, je to ten, co každou noc pod okny mi chodí hrát. On? A kdo vlastně???
Otázky a odpovědi, tuze dlouhý seriál, na který se stejně nikdy nedívám.
Už končí zima, všechno zas žije, ale má radost ze světa všechny jen do očí bije, proč?
Netuším. Proto, že se nestydím? Proto, že nebrečím? Proto, že proti politice nesvědčím??? Kdo ví?…
Jen já vím, že miluji, tak ať se tedy lidé slitují, že kdo je ten On, nevím… On???
A kdo vlastně???…