Někdy je lepší nevě...(2)

Strach byl nakonec silnější než moje zvědavost. Rychle jsem okno zavřela a sesunula se podél zdi pod něj. Tlukot mého srdce úplně přehlušuje ticho, které v pokoji vládne. Jsem doma sama. Oni to věděli, věděli, že je sleduju, oni... CRRRRRR.... Vyskočím tak prudce, že vrazím do nočního stolku a shodím zrcadlo, co na něm stálo. To se s nemalým rachotem roztříští o podlahu. V duchu si gratuluju, protože teď mi nezbývá nic jiného než jít k těm zatraceným dveřím. To je určitě on. Viděl, jak je pozoruju, a teď je tady, aby... CRRRRR... Neubráním se dalšímu zděšenému cuknutí. S odvahou, která by se nevešla ani za nehet, otevírám dveře. S malou dušičkou zjištuju, kdo za nimi stojí... je to... Tess. Spadne obrovský kámen ze srdce, ale v tu samou chvíli dostanu vztek. Co tu chce, ta všemi oblíbená, správná dcera svých bohatých rodičů?

„Ahoj Natálie.“ Nesnáším ten její svatouškovský tón.
„Co je?“ odseknu. Teď nemám opravdu sebemenší náladu se s ní vybavovat.
„Marion pořádá příští týden párty na oslavu svých 18. narozenin a ty jsi zvaná,“ ale nezapomene dodat, „i když jsem se jí to snažila vymluvit.“ Jak dojemné, Marion mě zve jen ze slušnosti, protože vím, že stejně jako Tess mě nesnáší. Jen Tess to umí dát lépe najevo.

S patřičnou ironií v hlase jí mile odpovím: „Hmm... nech mě chvilku přemýšlet... tak oslava narozenin... má odpověď zní... NE!“ Chytila jsem dveře s tím, že je zavřu, ale strčila mi mezi ně nohu.

„A Natty,“ udělala botou špinavý otisk na podlaze, „nezapomeň po sobě uklidit.“

Měla jsem chuť ji poopravit ten její dokonalý obličej, ale zrovna z protějších dveří vycházela paní Schmidtová. Už jsem nečekala na Tessiny další poznámky a zabouchla dveře. Nebudu s ní dál ztrácet ča... CRRRRR... To snad není pravda! Ona si nedá pokoj! Prudce otevřu dveře.

„Tobě to nestačí...“
„Ahoj Natty...“ pozdraví mě s úsměvem Teo.