Stín minulosti část 3.

Pak se její chování z ničeho nic změnilo, nervózně se začala ohlížet a s odbitím jedenácté navrhla, abychom šli pryč. Procházeli jsme se ulicemi, jdoucí velmi blízko sebe, a najednou jsem to věděl, to je ona. Dlouho jsem nechodil s žádnou holkou, hledal jsem ji. Už mě nebavily ty naivní slečinky, jako vystřihnuté z plakátů, chtěl jsem něco jiného. V Amy jsem to našel. Chytl jsem ji za ruku a čekal, kdy ji vytrhne, a nic. Klidně nechala svou dlaň v mojí. Procházeli jsme se pomalu tou mlhou...... neuvěřitelně zvláštní pocit. Doprovodil jsem ji až domů. Políbila mne, ne na rty, ale na tvář, a do rukou mi vtiskla kovový přívěšek. Nevím proč, ale najednou jsem si myslel, že ji již nikdy nespatřím.
Později, když jsem si přívěsek prohlížel, zaujal mne jeho zvláštní tvar. Měl jednu stranu zakulacenou a druhou jakoby ulomenou. Jakoby k němu patřila ještě jedna část. Ležel jsem v posteli a dlouho přemýšlel. Vím, že ji chci, je to ona. Dokázala mne dokonale rozhodit. Nikdy v životě jsem neměl takový pocit. Nemohl jsem z mysli dostat její obraz, její tvář, její rty, její vlnící se boky.
Sluneční paprsky mne zašimraly na nose a tím mne vzbudily. Ručičky budíku ukazují tři hodiny. Co budu dělat? Přemýšlel jsem, po chvíli jsem si vzpomněl na včerejšek. Hodil jsem na sebe nějaké oblečení a chtěl jít za ní. Před odchodem mne zastavila matka:
"Vem si bundu."
"Nestarej se, jsem plnoletý.."
"Dokud bydlíš pod mou střechou...."
Radši prásknu dveřmi...
Je deštivé říjnové odpoledne. Obloha nabrala ocelový nádech a stejně jako včera je hrozně hustá mlha. Jdu pomalu, pomaloučku, nechci být udýchaný. Konečně vidím ten domek. Je malý s omítkou z cukru a čokoládovou střechou. Učiněná perníková chaloupka. Stál jsem tam snad půl hodiny, než jsem se odhodlal zazvonit. Otevřela mi nějaká starší dáma se smutným úsměvem.
"Co potřebuješ?" zeptala se.
"Je Amy doma?"
Její úsměv zmrzl, její pohled ztvrdl.
"To má být žert? Je dost špatný.." řekla.
"Já nežertuji, potřebuji mluvit s Amy, včera jsem ji doprovodil domů a chtěl bych se s ní setkat i dnes," opáčil jsem.
"Má dcera je již dvacet let mrtvá. Prosím, nechte mne na pokoji, myslím, že jsem si toho už zažila dost," a s bouchnutím zavřela dveře.
Nechápu to! Pane bože, vždyť jsem s ní včera mluvil. To je blbost. Udělala si ze mě srandu a teď se mi směje. Už vím, co udělám...
Jdu na hřbitov, určitě mne bude sledovat. V duchu jsem se jí směji, jak jsem ji dostal. Vešel jsem na starý hřbitov.