stín minulosti část 4.

Ze staletí starých náhrobků je mi nějak divně. Ale stále jsem vysmátý, jak jsem ji dostal, v přesvědčení, že mne zpovzdálí sleduje. Teda dokud jsem neuviděl černý náhrobní kámen se stříbrně vyrytým:
AMY BROOKSOVÁ a pod tím její fotka a pár vět:
"Za svůj krátký život jsi rozdala mnoho radosti, byla jsi tak úžasná, že Bůh Tě chtěl pro sebe, proto si Tě vzal do nebe. Navždy zůstaneš v našich srdcích."
To je ona, ta fotka to vše potvrdila. Zbláznil jsem se snad? Zoufale strčím ruce do kapes a v dlani ucítím něco kovového. Vytáhnu to na světlo a vím, že nejsem blázen. Držím v ruce ten přívěšek. To je můj důkaz, že jsem se s ní setkal. Ale jak jsem se mohl setkat s mrtvou dívkou? Možná, že utekla a oni ji prohlásili za mrtvou. Ale proč by se pak vracela domů? Asi pro něco k jídlu nebo pro peníze. Ale jak může být její matka tak stará? A jak můžou říct, že je dvacet let mrtvá, když jí nemohlo být víc než sedmnáct? Všechny mé hypotézy se hroutily.
Zdrceně jsem se vracel domů. Nejspíš pro prachy, abych to mohl pořádně zapít. Tři, čtyři skleničky tequily s kámošema. To teď právě potřebuju. Jen jsem otevřel domovní dveře, vyletěla na mne matka.
"Kde proboha jsi!"
"Neber jméno Boží nadarmo do úst." Skočil jsem jí do řeči.
"Ty mě nepoučuj! Už před půl hodinou jsme měli být u babči!"
"Já tam nejdu..."
"Dokud bydlíš pod mou střechou, budeš mne poslouchat!"
Tuto větu používá často, protože ví, že nemám peníze, a otci, ještě než umřel, jsem slíbil, že se o matku až do svých devatenácti postarám. A tak jsem jel.
Moje babka sbírá už odmalička noviny. Má snad přes tisíc výtisků. Snad to bylo řízením osudu či snad jen náhoda, na stolku ležel výtisk z 22. listopadu 1984, to jest přesně před 20 lety. Tajně jsem si jej schoval. Neměl jsem k tomu určitý důvod, ale něco jakoby vedlo mou ruku. Doma pak jsem zamkl dveře, opřel se o ně a svezl se k zemi. Rozložil jsem noviny a věděl, že jestli tam bude o ní článek, můj život se již nikdy nevrátí do starých kolejí. Na titulní straně byl přesně článek, kterého jsem se tak obával. Zněl takto:
"Dnes bylo náhodným chodcem objeveno tělo šestnáctileté Amy Brooksové. Její úmrtí je zatím předmětem vyšetřování, avšak hned na první pohled je patrno, že její smrt nebyla způsobena násilím."
Můj pohled sklouzl pod článek na fotku. Bezpochyby tam leží ona. Ruce pevně sepnuty na hrudi, jakoby něco střežila.
Vždyť jsem blázen. Říct někomu, že jsem včera mluvil s dvacet let mrtvou holkou, pošle mě do blázince. Prudce jsem vstal a z kapsy mi vypadl přívěsek. Přece, přece jen nejsem blázen. Musím se dozvědět víc a vím jak...
Nervózně přešlapuju před policejní stanicí, snažím se udělat správné rozhodnutí. Už je pozdě to obrátit. Strýc, co zde pracuje, vyšel mi ven vstříc.
"Čau Tede, potřebuješ něco?"
"Víš, strejdo.."