Zeď

Zvonek zvoní a všichni mizí ze tříd. Třída je během minuty vyklizená a všichni se rychle oblékají, aby stihli na nádraží vlak. Před školou si zavazuji tkaničky a holky mi utekly. „Teda holky, to na mě ani nepočkáte, jo?“ křičím do uličky, ale holky už byli pryč. Tak si jdu sama a mířím do jedné z uliček. Přišla ale pěkně hustá mlha a neviděla jsem na krok. Když jsem konečně uviděla světlo, vynořila jsem se do parku, který byl ale zase blízko školy. Park byl plný listí a stromy měly krásné barvy. Od červené až po žluté. Slunce mezi nimi krásně pokukovalo a pálilo mě do tváří. Byl to krásný pocit. Najednou jsem zapomněla na ten spěch za spolužačkami a místo toho jsem se prošla po parku. Na konci parku byla zeď. Ta zeď byla ze starých kamenů všelijakých tvarů. U jednoho stromu byla zeď zničena a vytvořila průchod na druhou stranu, kde byla louka ozářená sluncem. Prolezla jsem mezi listy, které mi šustěly pod nohama. Teď jsem se rozmýšlela, zda mám jít zpět nebo se projít po té úžasné louce. Touha a síla jít na druhou stranu mě tak vztáhla, že jsem se najednou ocitla na druhé straně. Plná elánu a pocitu štěstí jsem pobíhala mezi květy a ve sluneční záři jsem vstřebávala teplo. Najednou se ale dostavili na louku cizí lidé na koních. Měli ostnatý pancíř a černé oblečení. Koně byly černí a fascinující. Lidé řvali něco neznámým jazykem, a tak jsem raději běžela zpět ke zdi. Už jsem skoro byla na druhé straně, když najednou jsem ucítila palčivou bolest na pravé noze. Měla jsem tam vražené ostnaté kolečko. Rychle jsem přelezla zeď a lehla si do listí. Bolestí jsem se ani nehnula a jen jsem oddychovala. Na obličej mi padalo listí. Pak jsem zavřela oči a ucítila chlad. Chlad vycházel ze dřevěné lavice. Zvedla jsem hlavu a zjistila jsem, že je hodina práva. Učitel na mě hodil zlověstný výraz, že spím o hodině. Já jen nechápavě pohlížela po třídě. Byl to jen sen? Najednou mě zabolela pravá noha, a když jsem se na ní pohledla, uviděla jsem krev. A na zemi leželo ostnaté kolečko…