Stín minulosti část 5.

Pořád tomu nemůžu uvěřit, zvládl jsem to, dostal jsem se sem. Namluvil jsem strýci, že ve škole děláme jakýsi projekt o sebevraždách v uplynulých dvaceti letech. A on mi to sežral i s navijákem. Jsem obklopen spoustou spisů, složek, výsledků z laboratoře. Kde mám začít hledat? Po tři čtvrtě hodině jsem konečně našel složku se jménem Amy Brooksová. Vystřelím odtud jako šíp a běžím domů. Pořád utíkám a ani jsem si neuvědomil, že náš dům jsem minul. Vrátil jsem se a zavřel se v pokoji. S třesoucíma rukama jsem otevřel složku Amy Brooksové. Vypadlo odtud pět fotek. Jsou to fotky místa činu. Panebože! Vždyť je to můj strom, má louka, stalo se to vše přesně tam, kde jsem se s ní seznámil. Čtyři listy papíru. Na prvním bylo napsáno:
Jméno: Amy Brooksoová
Narozena: 13.3.1968
přibližný čas smrti: 11pm, 21.11.1984
příčina smrti: neznámá
a pod tím pár fotek.
Na druhém byl popis místa činu, na třetím nějaké laboratorní testy, na čtvrtém výsledky soudní pitvy: "Všechny důležité orgány jsou v naprostém pořádku, žádny náznak náhlého selhání srdce ani mrtvice..."
a pod tím tužkou připsaný osobní názor patologa:
"S ničím takovým jsem se za léta, co zde pracuji, nesetkal. Nechápu, jak v tak zdravém těle mohla nastat smrt. Dělá to na mne dojem, jakoby se její duše prostě rozhodla odejít z těla."
Co to všechno k sakru znamená?
Dnes Pán Bůh pláče, jeho slzy se rozprsknuly na okno. Andělé spustili hrozivý nářek. Boží žal se změnil ve vztek. Vyslal černé jezdce bouře. Prochladlé a zmáčené listy se křečovitě, z posledních sil drží rozcuchaných vlasů stromů. Boží řev ohýbá hlavy těchto vysokých pánů až k zemi. Vše na kolena padá před hněvem nejvyššího. Vše trne strachem před temnou a krutou boží zlobou. Den si dnes oblékl černý plášť. V tom černém plášti se schovává 20 let mrtvá dívka, něco hledá, a přesto se to bojí najít. Co to to ale je? Snad je to klid, rozřešení či rozhřešení. Nebo prostě konec. Spousta vás, těch naivních, zhýčkaných jelimanů si řekne:
"Copak smrt není konec?"
Ne není, smrt je jen začátek konce. Jen málokterá duše může prožít opravdový konec. Málokterá duše dokáže najít klid, spousta z nich se z různých důvodů potácí po světě a snaží se najít věčný klid. S těmito myšlenkami jsem usínal. Zdál se mi sen, byl zmatený, zneklidňující, vím, že mi měl něco vzkázat, ale já nepochopil co. V tom snu, vše schovala tma do svých útrob a slyšel jsem jen tlumenou hru houslí. Její melodie byla chytlavá, podobala se ženě. Chvíli byla hravá a vášnivá, chvíli tesklivá prostoupená žalem a najednou se změnila ve vichřici, v běsnící uragán, pak znavena ulehla ke spánku. Přidávají se k ní hromové hlasy bubnů. Housle pomalu utichly. Celou krajinou i mým tělem prostupuje rytmus bubnů. Černý samet noci rozřízla blyštivá čepel blesku, přímo přede mnou stojí můj strom. Neusmívá se jako vždy, je vyděšený. Chvěje se a já jej chci utěšit. Vztáhnu k němu ruce a místo jeho staré vrásčité kůže jsem v dlaních ucítil studené tělo. Pane Bože vydechnu, Amy. Tak chladně krásná, ležela, jakoby jen spala, vlasy měla rozprostřeny kol těla. Ruce na hrudi sepnuté křečovitě svíraly přívěsek. Pak jsem se probudil. Vstal jsem a z náhlého popudu jsem vytáhl její složku. Na fotkách přívěsek nebyl. Ještě byla noc, vše mne strašně zmátlo, tak jsem si ještě lehl a usnul jsem.
Neúprosné ráno mne vytrhlo ze spánku, rozevřel jsem oči a oslepila mne ledová zář. Stromy zdobí diamantové šperky, blyštící se na slunci. Na koláč zeměkoule potřený šlehačkou sype někdo nahoře cukr. Svět trne v snách, zdá se teď tak klidný, bezpečný.
Půjdu dnes do školy. Ve vězení až po okraj naplněným nabubřelými učiteli a dlouhonohými bezduchými kráskami, jsem stále myslel na tu mou chladnou královnu, v myšlenkách jsem se stále vracel k jejím rtům, k jejím vlasům, k její hrudi, která se již nikdy nenadzvedne nabírajíce vzduch.