Sama

Rozhlížím se po pokoji beze stěn. Všude je bílo, měkce, navoněně, nedokážu popsat, co vidím. Je to tu krásné! Ale kde to jsem? Nikdy jsem tu nebyla. Tuhle nádheru bych si určitě pamatovala. Stojím sama uprostřed neznáma a nemohu se nabažit toho pohledu. Nemohu odejít. Nevím, jak dlouho jsem uprostřed zdejšího ticha. Vtom mě polekají kroky. Naštvaně se otáčím za zvukem. Kdo mě tu ruší?
"Vítej."
Přicházíš pomalým odhodlaným krokem ke mně. Zastavuješ se dost daleko, abych se tě nemohla dotknout, ale zároveň dost blízko, abych si tě mohla prohlédnout. Z očí ti čiší klid a vyrovnanost. Úplně stejná zář jako z celé této místnosti. Černé zplihlé vlasy ti zakrývají část bledého obličeje a zanikají v černém hábitu sahajícím až k zemi.
-Kdo jsi?-
"To není důležité. Spíš se zeptej, proč tu jsem," usmíváš se. Víš, že to jsi ty, kdo má v této chvíli převahu. Já jsem v neznámu. To já jsem hostem. Jen já čekám, co se stane. Ty tu taháš provázky. Začíná mi docházet celá situace. Na povrch se derou otazníky.
-Tak proč tu teda jsi?-
"Chráním tě."
-Chráníš? A před čím?-
"Před tvými myšlenkami. Jsou nebezpečné. Pro tebe."
-Jak můžeš vědět, nad čím přemýšlím? A kde to vlastně jsem?-
Zase se na mě díváš s tím podivným úsměvem.
"Není důležité, kde jsi. A není ani důležité, jak vím, co si myslíš. Spíš se zeptej, proč nemůžeš nad tím přemýšlet."
-Proč tedy?-
"Ty myšlenky tě zabíjí. Pomalu a krutě. Když nad tím budeš přemýšlet dál, zemřeš."
Po tváři mi stéká slza. Proč! Proč zrovna já! Jsem nula. Nemám nic. Už tu nechci žít!
V té chvíli mi docházejí tvá slova. Poplašeně se podívám do tvých klidných očí.
-Jak na to mohu ale přestat myslet? To nejde. Nic jiného v hlavě nemám. Nemůžu si z hlavy vymazat nějakou vzpomínku. Je to nemožné!-
"Uklidni se. Neříkám, že to bude lehké, ale když se budeš opravdu snažit, tak to zvládneš. Jsi silná. Kdybys nebyla, tak tu nejsem."
-Počkej! Kam odcházíš? Buď tu se mnou. Potřebuji tě!-
"Řekl jsem ti vše, co potřebuješ. Od této chvíle je to jen a jen na tobě. Musím jít. Sbohem."
-Ty... ty jsi anděl?-
"Ne. Jsem sen. Sen, který ti zachránil život."
Poslední úsměv a černý stín začíná mizet. Bílá místnost se rozplývá také a já zůstávám opět sama. Sama uprostřed života.