Láska věků

Láska věků

Byla pozdní noc,hvězdy svítily na obloze a měsíc je tiše hlídal.V okně jednoho obyčejného domu seděla neobyčejná dívka.Sedávala tam každou noc,objevila se hned poté co světla zhasla a bylo zřejmé,že všichni spí.Dívala se na oblohu a snad na něco nebo na někoho čekala.Měla blonďaté polodlouhé vlasy,bílou pleť,zelené oči…A právě v těch očích se schovávalo něco zvláštního,nepopsatelného…Upřímné,plné bolesti přesto s jakousi jiskrou,která nutila přemýšlet…snad se v nich skrývala naděje…
Přímo naproti nim ve stínu stromů se skrývala jiná naděje.Zahlédl jí jedné chladné noci,jen tak tam seděla a hleděla na nebe,všechno okolo se jakoby zastavilo.Kdyby nebyl staletí mrtvý zastavilo by se mu i srdce.Vysoký blonďatý upír,s modrýma očima,v dlouhém koženém kabátě,celý v černém,s těžkými botami na nohou se zarazil.Stoupnul si za nejbližší strom a ten se mu stal útočištěm na desítky dlouhých nocí,které se mu najednou zdály být tak krátké.
Druhý den ráno zazvonil budík,zaklapla ho aniž by otevřela oči.Dnes zůstala vzhůru až příliš dlouho,nechtělo se ji vůbec vstávat navíc když si vzpomněla co ji čeká ve škole se nechuť prohloubila.Vylezle z postele a šla se umýt.Vyšla z koupelny o půl hodiny později.Měla na sobě černé kožené kalhoty,černé tílko,černé nehty a…
„Kiro…ale ne…“ věděla že ji čeká další sprcha nadávek od mámy
„Taky tě zdravím mami“ vzala si tašku a šla do předsíně
„Proč si nevezmeš tu hezkou sukni…“ spustila máma jako obvykle
„…tu černou ??? Venku je zima…“ přerušila ji v půlce věty
„Víš že tu jsem nem…“
„Já vím mami ale už jsme se o tom bavily, pa“ vlepila ji pusu a natáhla si koženou bundu
„Taky by sis mohla pořídit lepší boty“ bylo to poslední co za sebou slyšela
Věděla že tyhle boty ji hodně leží v žaludku,byli těžké,s kovovými přezkami.Vlastně ji ležela v žaludku celá od chvíle co se začala vymykat společnosti „slušných holek“.
Další příšerný den ve škole za sebou.Tak se šla projít odpoledne do parku,vracela se až pozdě večer po setmění.Nemohla se zbavit pocitu že ji někdo sleduje,přesto se necítila v nebezpečí.
Jistě šel celou dobu za ní,zahledl ji když byl na „lovu“.Byla zase tak smutná,nevěděl co udělat jak se zachovat,chtěl ji obejmout nebo cokoliv jiného ale jak by se k tomu asi postavila nevěděl co by ji řek „Ahoj,každý večer stojím za tím košatým stromem a pozorují tě“…No tak nebuď pitomec Spikeu. Když došli do cíle,postavil se za strom a čekal,jenže něco nebylo v pořádku,slyšel zevnitř hlasitou hádku.Dveře praskly,někdo vyběhl ven…ona…běžela několik bloků,než se zastavila a posadila na chodník.Nikde nikdo nebyl,takže si ji nikdo nevšiml.Doběhl chvíli po ní.Najednou se zarazil,na její tváři se něco zalesklo,napřed si myslel že prší,ale pak si uvědomil že z nebe nic nepadá.Plakala.Muselo to přijít věděl to,pořád po ní něco chtěli,věčně dřela doma,jednou viděl jak večer narazila na spolužáky a oni se do ní začali navážet…Snášela to statečně,jenže ji najednou došly síly.Odhodlal se.Teď nebo nikdy.Vstoupil ze stínů a podal ji kapesník.Zvedla oči,byla v rozpacích…
„Když má člověk rýmu měl by u sebe nosit kapesník“ vypadlo z něj nesmyslně,vzápětí se začal proklínat ale uvědomil si,že se ji ulevilo
„Děkují“ šeptla tiše.
Vzala si kapesník,utřela oči,vysmrkala se,chtěla něco říct ale nevěděla co.Posadil se vedle ní,seděli vedle sebe a koukali se do tmy,naslouchali tichu a nic neříkali.O pár hodin později se zvedli,doprovodil ji domů. Setkali se pohledy,chvíli se na sebe dívali,on se pak otočil a zmizel ve tmě.Šla dovnitř.Vůbec netušila kdo byl,ani odkud přišel ale najednou se ji ulevilo.Necítila se sama.Ještě než usnula dlouze o něm přemýšlela…
Spike na tom byl podobně,došel ke své kryptě,vešel dovnitř,zavřel za sebou dveře,posadil se do velikého křesla a…usmál se.Dneska poprvé po půl roce se ji ukázal,nelekla se,neutekla,zůstala tam s nim.Seděli a mlčeli, rozuměli si v tichu…
Další den večer si šla sednout na ten samý chodník,na to samé místo,už na ni čekal.Doufal že přijde ale jistý si nemohl být ničím.Přisedl si k ní.Vytáhla z kapsy kapesník,čistý voňavý a podala mu ho.
„Nosní kapky zabírají dost rychle“ odpověděla na jeho tázavý pohled
„Nech si ho jistota je jistota“
„Asi se opakují ale děkují…tak a teď by mě zajímalo…“
„…Spike…“otočil se k ní
„To taky ale kde ses tu vlastně vzal…?“ nadzvedla obočí v očekávání…
„Šel jsem kolem,slyšel jsem že…máš rýmu a tak jsem se stavil“ prones jako mimochodem
„Takže ty seš vlastně takový anděl strážný co“ ušklíbla se
Zamrazilo ho,upír alias anděl strážný těší mě…zatřepal hlavou
„A ty jsi…?“ nemusel se ptát věděl jak se jmenuje,věděl že má ráda kakao a psy vždycky se zastavila když kolem nějakého šla
„Kira…“
A takhle to šlo dál,někdy se bavili,někdy mlčeli,trávili spolu každý večer on prostě najednou odněkud přišel,už za ním nemusela na chodník,objevoval se u její okna.Sedávali spolu na lavičce před domem a dívali se na hvězdy.Všechno bylo fajn až na to že od večera kdy se prvně viděli si uhýbali pohledem,každý z nich měl svoje tajemství … ne,každý z nich měl polovinu a dohromady dávalo něco krásného…
O několik měsíců později zjistila že není člověk.Znovu se pohádala doma,ležela v posteli a „rýma“ o sobě dala znát.Zaklepal na okno,bylo otevřené,vlez dovnitř a posadil se na kraj postele.Posunula se,on si váhavě lehnul vedle,položila mu hlavu na hrudník,objal ji a…nebilo mu srdce,nepohnula se,nic neřekla…nemohla…o sobě to zjistila před dvěma měsíci,vracela se domů a napadl ji nějaký chlap,vylezli ji drápy a šelmí zuby,najednou ji proudila neuvěřitelná síla…roztrhala ho a utekla…valkýra…časem se to naučila ovládat.On to věděl,viděl ji,chtěl ji zachránit jenže ona se zachránila sama.Taky mlčel.Uklidil tělo,nebo spíš zbytky a šel jako obvykle za ní…
Občas ráno našla na římse květiny,náramek nebo nějakou drobnost,uměl překvapit,dokázal být pozorný,zahrnoval ji dárky aniž by k tomu byl důvod…Samozřejmě on k tomu důvod měl…
Uplynul rok,dnes byl nervózní,svíral v kapse svého kabátu malou krabičku.O nic nešlo,byl tu už tři století,najednou se mu klepali nohy a ztrácel hlas.Konečně se setmělo,vlezl oknem k ní do pokoje,seděla v křesle a dívala se na televizi.Měla na sobě přesně to samé co před rokem když ji prvně oslovil.Vypnula jí a chtěla se postavit jenže on se posadil na židličku naproti ní.Nikdy spolu nic neměli,byli tu jeden pro druhého,bylo to o něčem větším než o tělesnu a on nevěděl jak začít.Rozklepaný se odhodlal…
„Dneska je to rok co jsme se poznali,tenkrát jsi dostala šílenou rýmu ..“ usmála se a tím mu dodala sílu „…díval jsem se na tebe a říkal jsem si „tak takovouhle holku už nepotkáš ani za tři… dokonce života…“
„..vím to..“ pronesla tiše…zarazil se,pevně stisknul krabičku ve své kapse až málem praskla… „..tenkrát když jsme tu leželi prvně,jsem si opřela hlavu o tvou hruď a tvoje srdce…nebilo…chci abys věděl že to nic nemění….“
Prudce se zvednul,lekla se že to neměla říkat,najednou si před ní kleknul,vytáhl krabičku a otevřel jí.Uvnitř se třpytil krásný prsten….srdce Claddagh…chtěla něco říct ale nevěděla co… „Já nejsem dokonalý,jsem upír,ve dne spím a v noci…chodím za tebou….ty jsi valkýra,takže je ti jasný že jen tak nezestárneš….tamhle je okno a tady můj prsten a moje srdce….samozřejmě můžeš dlouhověkost strávit s někým jiným…“ soukal ze sebe,znovu ho zarazila,natáhla ruku…Navlíkl ji prsten a…poprvé po roce se jejich oči setkali,utopili se v tom okamžiku…pak přišel polibek,ten nejkrásnější a nejčistší co vůbec mohl být…

Epilog
Byla teplá hvězdná noc.Hledala ho už hodinu,když zahlédla hluboké stopy v písku na pláži,okamžitě je poznala.Konečně ho uviděla.
„Spikeu kde jsi…“ zůstala stát…držel v ruce malé klubko…štěně s obrovskou červenou mašlí na krku…Trvalo mu než našel to které vídával u ní nad posteli,bylo malé a roztomilé,tudíž ideální vzhledem k jejich cestovaní. Podívala sem na něj s výrazem lásky v očích a on ji to oplatil.Na nebi se objevila nová hvězda,která tam zůstala zářit po mnoho věků…