Řešení

Řešení

Ulicí se rozlehla dutá rána. V této ulici byste dneska nenašli jedinou popelnici, co zůstala pohromadě. Ve světle měsíce se zaleskly černé nehty, než její pěst dopadla na zeď a vypadlo z ní několik cihel. Zrovna dneska jako by si všichni padouši vzali volno a žádný jí nepřišel do rány. Jak tohle mohl sakra říct?! JAK?! Pořád jí to znělo v hlavě, jako nějaké proroctví –
„Když mě nechceš ani vidět, tak zůstanu doma.“
Prudce vykopla dveře od skladu, kde by se mělo nacházet dočasné řešení jejího problému, ale ani zde nikdo nebyl. Posadila se na lavičku a opřela se zády o sloup. Přemýšlela. Byl jediný člověk v jejím životě, úplně normální člověk. To s sebou ale přineslo také úplně typické lidské chování. Proč ji nedokázal pochopit, když mu řekla, ať za ní nechodí. Měla toho moc, jasně, byla sama se Sárou, ale vyskytovaly se tu i jiné záležitosti. Prostě to jen chtěla nechat na dobu, kdy by na něj byla taková, jak si to zaslouží. Zamyslela se, vrátila se do doby, kdy vše bylo jiné…
Seděla na lavičce s pohledným mladíkem. Objímal ji, dívali se spolu na noční město a povídali si… Nebyl to jejích první společný večer, ale brzy měl přijít jejich poslední. Udělal chybu a ona ho opustila, už se nevrátila. Mrzelo ji to, měla ho ráda, skutečně ráda…
Zatmělo se jí před očima…
Seděla před kostelem na jiné lavičce, mladý muž jí položil hlavu do klína, dívali se spolu na oblohu. Vyprávěl jí o různých věcech a místech, co viděl a poznal. Byla zaujatá, ráda ho poslouchala, viděl toho tolik. Říkala si, že až jednou odejde z domu, že by chtěla ze světa vidět co nejvíc… Tvrdě narazila do skříně. Praštil ji! To snad ne, ten zmetek ji praštil, zvedla se vrátila mu to. Ležel na podlaze, z nosu mu tekla krev. Natáhla se pro svoji bundu. Klapnutí dveří bylo to poslední, co slyšel…
Ležela v posteli. U ucha měla telefon. Byla noc, nebo spíš ráno. Už sedm hodin si povídali. Chtělo se jí spát, ale musela to vydržet. Vždy když si povídali, měl tak nějak lepší náladu a smál se. Už 4 měsíce se snažila o to, aby mu dala důvod žít. Zatím se jí to dařilo, byla odhodlaná mu dokázat, že může být šťastný. Žil daleko, nikdy se spolu neviděli, jen na fotkách, Chtěl za ní přijet, jenže na ni toho bylo poslední dobou moc a ona nezvládala. Poprosila ho, ať nejezdí a on jí tenkrát odpověděl: „Když mě nechceš ani vidět, tak zůstanu doma.“…
Chystaly se se Sárou na procházku, když někdo zaklepal na dveře. Otevřela. Odešel, tak co tu dělal?
„Ahoj.“
„Potřebuješ něco?!"
„Já… víš…“
„Jdeme ven, půjdeš s námi..?“
Šli všichni společně… On se zas vrátil. Překonal snad ten strach z toho, že mu zemřu před očima? – v duchu se ptala sama sebe. Už to bylo pár měsíců. Měli spolu jít do kina, chtěl, aby měla jeden jediný normální večer. Pár hodin před tím to odvolala a on ji řekl tu příšernou větu, která poprvé vyšla z jiných úst - „Když mě nechceš ani vidět, tak zůstanu doma.“…
Rozzuřila se... Od té doby rozkopávala všechny popelnice, na které přišla, než si uvědomila, že se jí vůbec neulevuje. Působila dojmem nezlomné osoby, černé kožené oblečení, nehty, orámované oči. Byla tak tajemná, tak netypická, a přesto tak přitažlivá. I přes všechnu tu černou barvu měla něco do sebe, něco z ní vyzařovalo. Jistá jemnost, cit pro ostatní. Zmateně se rozhlédla kolem. Chtěla do něčeho kopnout, ale na poslední chvíli se zarazila. Otočila se a ztratila se v tmavé uličce.
O hodinu později seděla na posteli ve svém bytě, Sára si vedle ní hrála s míčkem. Podívala se na ni a usmála se, byla tak spokojená. Největší radost v jejím životě, čistý tímhle světem nepošpiněný stvoření… Vyrazila na jednu ze svých „hlídek“, chtěla někomu pomoct. Vracela se po dlouhém večeru, když si všimla něčeho, co leželo v louži a hýbalo se. Vzala si ji a odnesla ji s sebou. Tehdejší noc jí dala ze všech nocí nejvíc.
Sára si ji se zájmem prohlížela, to, co dneska měla v rukou, zajímavě kmitalo, předtím to nikdy neviděla…
„Podívej, Sáro, to jsou jehlice a tohle vlna, budeme mít krásný přehoz na postel a pak upletu něco jiného, až to budu mít.“ Sára se na ni dívala, jako by jí rozuměla, přitulila se k ní a usnula. Pletla dál, potřebovala to ze sebe dostát, a zatím se to dařilo… Byla vděčná, za Sáru, dnes si to uvědomovala jasněji než kdy jindy.