Lidská pošetilost

Lidská pošetilost

Stála v tmavé uličce, držela v ruce sekeru a čekala na útok. Strhla se rvačka, vypadalo to pro ni docela slibně, poslední dva a může jít domů za Sárou. Chystala se jednoho z nich udeřit, když vtom si všimla, že něco není v pořádku. Zalesklo se mu v očích. Co to sakra… teď mu mají zhasínat, to je drzost, napřáhla se ještě víc, jenže najednou ucítila něco divného … někoho… člověka… Otočila se, stál tam a díval se na ni. V očích se mu mísilo překvapení a snad… zájem..? Chtěla mu říct, ať uteče. Jak ji tu vůbec našel? Už, už otvírala pusu, když… ucítila tupou bolest… sklopila oči, skrz na skrz ji procházela kovová trubka… Vnímala jen jeho a zapomněla na to, že tu nejsou sami… Doplatila na to… Ne… ne nedívej se na mě… - honilo se ji hlavou… Bála se, že se obrátí proti němu a ona ho před nimi nebude moct zachránit… Už se přibližovali…
„Necháme ho,“ řekl ten větší z nich.
„Co blbneš…?“
„Podívej se na něj, ublížíme mu víc, když ho necháme žít s vědomím, že zemřela, znám lidí, cítí.“
Oba se obrátili a odešli.
Klesla na kolena. Přiběhl k ní.
„Jdi pryč,“ měla v úmyslu to říct tvrději, ale ústa se ji začala plnit krví.
„Nemůžu tě tu nechat v …“
„Co tu děláš,“ skočila mu do řeči.
„Sledoval jsem tě, chtěl jsem vědět, kam chodíš,“ sklopil oči.
„A co stálo to za to,“ zakašlala a ušklíbla se.
„Prosím tě, nezlob se na mě, já…“ zarazil se.
Zvedla oči, oči plné bolesti. Bolesti, zoufalství a podivné mlhy. Poté co si klekla a nakonec upadla, z ní vytekly snad litry krve. Koukal se na ni, jak se pere, zvládla by to, kdyby tu nebyl. To s čím bojovala… byly obrovské, slizké věci… ale ona se nebála… a teď tu ležela… vypadala bezmocně… přesto jí neukápla jediná slza…
„Kdybych měla srdce, asi by mne teď bolelo,“ vyrušila ho z jeho myšlenek.
„Všechno bude dobré, uvidíš… ty neumřeš,“ vypravil ze sebe přerušovaně.
„Měl bys jít zavolat pomoc.“
„Jo… jo jistě,“ zvednul se a chtěl utíkat.
Jenže pak mu to došlo, umírala, věděla to a nechtěla, aby ji viděl. Vzplanula, začala hořet z ničeho nic. Poslední, co zahlédl, byly její zamlžené oči bez života. Stál tam a díval se, jak se její popel vznáší. Zvednul hlavu k měsíci, chtěl něco zakřičet, ale nešlo to, hrdlo se mu stáhlo a srdce se snad zastavilo…
O pár hodin později otevřel dveře do její bytu a rozsvítil…
„Sáro...“ dostal ze sebe přidušeně. „Sáro, holčičko, pojď ke…“ Sára tam nebyla, okno bylo otevřené a na parapetu se leskl nějaký sliz. Odnesli si ji – napadlo ho. Přišel o ně o obě, během jedné noci. Díky své pošetilosti. Naposled se rozhlédl, zhasnul a vyšel ven z bytu.
Na podlaze u dveří se zalesklo pár kapek krve, on je už ale neviděl…