Stín minulosti část 7.

Ta ruka patřila otrhanému klukovi. Byl celý špinavý, určitě žije na ulici, pomyslel jsem si.
"Díky."
"Nemáš zač hó, ty asi nejseš vodsaď, co?" mluvil divným slangem, který se mi vůbec nezdál.
"Proč?" opáčil jsem.
"Vypadáš docela chytrej hó a ti co to maj v hlavě v pořádku, se vod těchto akciček hó držej radši dál. Jen se na ně podívej hó, na ty ubožáky," řekl a ukázal někam za mě. Otočím hlavu po směru, jaký ukazuje, a spatřím běsnící dav, jak ničí vše kolem. Rozbíjejí výkladní skříně, shazují popelnice.
"Jehovisti pitomý," prohodí ten týpek spíš pro sebe.
"Jak se na tebe tak koukám hó, taky ti to jejich chování hó moc nesedí," pokračuje.
A já oněměl hrůzou.
Zvedli jsme se a radši odešli. Vedl mne úzkými, špinavými uličkami, které vyloženě dýchaly zhýralostí a necudnostmi. Po chvíli jsem se konečně vzpamatoval z šoku a zeptal se, kam mne to vlastně vede.
"Mám takovej pocit hó, že nemáš hó kde neska nocovat, tak tě hó vedu k starý Bertě hó... Jmenuju se Anthony," dodal.
Zmáhala mne únava, a tak jsem se k Bertě docela těšil. Před mými zraky se vynořila odporná budova. Vešel jsem dovnitř a málem mne povalil závan nechutného puchu, co se linul z kuchyně, jestli se tak dá nazvat provizorně zařízená špinavá místnost. "Jídelna" byla velká šedivá místnost s plísní na vlhkých zdech, kde byly vodorovně poskládány dřevěné stoly. Z každé strany stály úzké tvrdé lavice. Anthony mne posadil na kraj a sedl si vedle mne. Pak se dostavila Berta. Vypadala a valila se jako starý opelichaný medvěd. Na jejím objemném těle visely staré roztrhané hadry, celkově působila jako bezdomovec. Zašedlým čepcem s krajkou zakrývala mastné cucky vlasů. Tváře měla vpadlé, rty úzké, pod nimiž jí zahnívaly šedivé zuby. Jediná věc, která ještě připomínala její někdejší krásu, byly oči. Dvě temné mořské hlubiny, ve kterých se musel topit každý muž, měla obrostlé dlouhými hustými řasami. Nad očima se klenulo nádherné obočí. Kousek od něj se však táhla přes zlomený nos až k vrásčitému krku hluboká jizva. Celá vypadala jako z hororu. Po slizu, který s velkou nadsázkou nazývali večeří, jsme ulehli na slamníky, což bylo poprvé, kdy jsem je viděl. Za chvíli mne pohltila tma, mou mysl už ovládal spánek.
Vzbudil jsem se, ale víčka nechal zavřená. Pane bože, včerejšek snad byl sen.
Oddychl jsem si, teda dokud...