Hlasy (...so many memories...)

Hlasy (…So many memories…)

Nevím, jak dlouho už zde ležím. A nevím kde. A snad si matně vzpomínám proč.
Slyším hlasy. Přicházejí, odcházejí, někdy pravidelně, někdy ze strachu, někdy z lítosti nebo snad starostí o mne?
Každopádně, slyším je. A ač bych tolikrát ráda odpověděla, nebo něco řekla, nemohu. Snad jen poslouchat a z každého hlasu si něco pamatovat.
Ano, jeden je ustaraný a má profesionální vyjadřování. Nejspíše ten hlas patří lékaři.

Lékaři?

To jsem asi v nemocnici … kdybych jen tušila proč. Až se vzbudím, mé vzpomínky se obnoví, nyní odpočívají ve stavu hibernace, nejspíše. Doufám!
Na druhý už jsem si zvykla, je to ženský hlas. Většinou jen s někým přijde, zkontroluje chod přístroje, hlídajíc můj život a pak se opět vytratí s tou známou frází: Kontrolujte ji, co půlhodinu.

Ten třetí hlas důvěrně znám, ale než mi v mém stavu došlo čí to hlas vlastně je, trvalo mi to asi den. Je to laskavý, ale smutný hlas mého muže. Přichází každý den a vždy cítím, jak jeho dlaň, jak spočine na mé ruce.

Avšak, nejsem schopna si později vybavit, co vlastně říkal. Snažím se zapamatovat tu chvíli, ale nejde to. Hlavně, že je u mne. To mi stačí. Uklidňuje mne to a cítím, že nejsem tolik sama a v prázdnotě, která mne obklopuje okamžitě, když jeden z hlasů utichnou.

Nevím, zda jsou ty hlasy reálné, zda vůbec jediný z nich existuje, ale věřím jim. Nejsem sama a to jen díky nim.
Jako bych byla uvězněna v nějakém snu, odkud se nejde jen tak, pouhým pomyšlením probudit.

„Sašo.“ Promluví hlas. Jenže, ten ještě neznám, v životě jsem jej neslyšela. Oslovil mne jménem, ale jak to? Já neznám jej, on zná mne?
Ptám se tedy, pouhou myšlenkou: „Kdo jsi, a jak to že mne znáš?“
„Znám tě, celý život jsem věděla, že někde jsi. Naposledy jsem o tobě slyšela, když ti bylo dvacet.“
„Kdo jsi?“
„Jsem Jiřina, už víš?“

Nyní jsem netušila co si myslet. Opravdu u mne stojí, nebo je to jen jeden z hlasů, jež s realitou nemá nic společného?

Každopádně si uvědomuji jedno: Zvědavost je mojí prácí. Ano, to si vzpomínám. Ano, tu práci nade vše miluji. Už si vzpomínám. Avšak, jen na tohle. Ten hlas, co mne směle oslovil, ten neznám. A nevím, zdali vůbec chci.
„Vím.“ Odvětila jsem krátce.
„Nosíš v sobě mé geny, koluje v tobě má krev. A ne jen má.“ Řekl ten hlas.
„Mohla ses ozvat, neudělala jsi to. Tak proč najednou teď?“
„Nyní je ta správná chvíle.“
„Už dávno ty chvíle byly!“ Odpověděla jsem pohotově. Nyní jsem cítila zlost, ale i lítost.
„Vedla si mne za ruku, když jsem šla do první třídy? Kde jsi byla, když jsem slavila své osmnáctiny? Kde jsi byla, když mi byl předáván maturitní diplom? Kde jsi byla, když jsem ve dvaceti pátrala po svých kořenech … Kde jsi byla, když mi bylo nejvíce zle? V jaké lavici jsi seděla na mé svatbě, když jsem byla vedena k oltáři? Vidělas mé první krůčky? Ach, vlastně, jak si mohla…“Dodala jsem. Kdybych mohla, nejspíše bych neudržela pár slz.
„Chtěla jsem.“Hájil se ten ženský hlas, o kterém jsem jen tušila, že existuje.
„Opravdu? Vždyť mi nemáš co říct. Vzpomínáš si? Je to prý už tak dlouho.“
„Bála jsem se. Ale vím, že ses měla dobře.“
„Měla. A mám. Ale když jsem byla malá, tolik jsem chtěla, abych tě znala, abych věděla, jaká jsi. Kdo je vlastně ten člověk, díky kterému zde jsem.“
„Je to tak lepší.“
„Myslíš? Jak to můžeš s takovou jistotou prohlásit?“
„Hm.“ Zasmál se hlas. „Jsi jako tvůj otec. Stejně tak hádavá.“
„Otec?“ Podivila jsem se, ale měla potřebu říct, jak to vidím já: „Moc dobře víš, koho považuji za svou matku a svého otce.“ Možná to vyznělo surově, nekompromisně. Ale tak to je. A já to nebudu popírat. Nechci.
„Máš všecko po něm. A koukám, že i to špatné.“ Odvětila zcela klidně, nedbaje mé předešlé odpovědi.
„Vím. A … a jsem ráda.“ Nemohla jsem si však ještě odpustit dovětek: „A nebylo vůči mne fér, že jsi mi neřekla o jeho smrti. Vždyť jsem byla jeho krev, nosím v něm jeho geny! Měla jsem právo to vědět! Opět jsem se tomu musela složitě dopátrat.“ Nyní jsem věděla, že jsem jak nešťastná, zhrzená tak ale i velmi naštvaná.
„Holčičko, to je tvá práce …“ odpověděla s ledovým klidem, a ani bez kapky lítosti.
Ano. Nemám co dodat. Má vlastně pravdu. Mám chuť řvát, ale nemohu. V tomhle stavu? Kdy ani nevím, zda ještě žiju, nebo už nikoliv.
Co to vůbec má být za odpověď? A proč mne nazývá takhle? Prý, Holčičko…
„Proč zde jsem?“ Zeptala jsem se. Vím, že to bylo nesmyslné a naprosto nenavazující na náš předešlý rozhovor, ale předešlé věty mne pouze vždy ranily. Měla jsem prostě potřebu přehodit výhybku. Udat jiný směr. Chtěla jsem být s tím hlasem, komunikovat s ním, ale ne o tomhle a ne takhle.

Ten hlas se však už neozval. Místo toho mne oslovil hlas úplně a zcela jiný a odlišný. Byl to mužský hlas.

„A kdo jsi ty?“ Ptám se já.
„Máme toho tolik společného a ty se ptáš, kdo jsem?“ odvětil mi hlas.
„Ale … ale ty jsi přece mrtvý!“ vyděsila jsem se, ale věděla jsem, že z tohohle snu se jen tak probudit není možné.
„Však, však ty už skoro také. Holčičko, stojíme nyní naproti sobě. Jsme děleni jen bránou mezi dvěma světy, stačí, abys udělala pár kroků, pár malých nesmělých krůčků a budeme spolu navěky. Ty nyní stojíš před branou a můžeš se rozhodnout.“ řekl hlas, tiše a klidně.
„Co to povídáš?!“
„Není to sen ani realita. Není to samota a není to nebe. Není to ani peklo. Jen nekonečné ticho a plynoucí čas, ne však tak, jak to znáš.“
„Já ale nechci, nechci za tu bránu, nechci udělat ani krok!“
„Mohl bych ti toho tolik říct. Vím, že ve skrytu své duše po tomhle toužíš.“ Přesvědčoval mne ten hlas. Tolikrát jsem si představovala, že jej uslyším, uvidím a jaké to vše bude. A nyní je to tady. Jinak, ne podle představ, nestihla jsem to, ale nyní je to možné. A já mám tu neopakovatelnou šanci. Vždyť stačí jen krok, pouhý krůček.

Ne!

Já ještě nemohu!

Ještě není ten čas!

„Máme toho tolik společného …“ řekl.
Měl pravdu. A oba jsme to věděli.
„Kdybys jen tušil, co z tebe mi vše zůstalo, a kolik toho z tebe mám a nosím.“ Pronesla jsem zcela klidně. Přála jsem si, aby to věděl. Vždycky jsem si to přála. Chtěla jsem, aby i přesto, že nejsem kluk, kterého vždycky chtěl, věděl, že bychom si rozuměli.
„Moc dobře vím. Nyní si uvědomuji, jak je mi líto, že jsem se neozval. Čas však nevrátíš zpět, a ty, ty ještě pořád nejsi tam, kde stojím já.“
„Já tam ale nepůjdu. Nemohu.“ Trvala jsem na svém, přesto že jsem cítila, jak mi to rve srdce i duši.
„Já vím, holčičko. To, co děláš, je správné. Ještě není konec tvému poslání. Chci, aby si věděla, že jsem na tebe pyšný. A je mi líto, že jsem nikdy nesebral odvahu ti to říct ještě živý.“

Než jsem stačila něco dodat, cítila jsem, že jsem osaměla. Nikdo z hlasů už zde nebyl a já věděla, že opět nastalo ticho. Neudělala jsem ten krok za bránu života a teď jsem zůstala naprosto sama ve tmě, která nemá počátek ani konec.
Snad ještě přijde, snad ještě někoho uslyším. Snad se ještě z téhle temnoty vrátím zpět do života. Života, kde plyne čas, tak jak to znám. Tam, kde je bezpráví, ale i naděje. Tam kde jsou Démoni, ale i Andělé. Snad ještě uzřím svit slunce a nádherný měsíc v úplňku. Snad ještě uslyším bouřku a uvidí déšť. Snad ještě uvidím mého muže a své přátele.

Snad.

Nyní musím čekat a bojovat svůj zápas o Život.