Zvonkohra

Tady to bylo. O tomhle místě jsem slyšel, ale neznal ho. „Řekni mi o tom něco,“ požádal jsme kolegu. „Asi před šesti roky to tu byla farmářská oblast. Jenže obchod se jim nedařil, mělo to něco společného údajně s kontaminovanou půdou. O ty pozemky se tahalo město, jenže je nikdo nechtěl, dokonce ani za tak směšné částky. Pak to tu začalo chátrat a teď je to v tomhle stavu.“ Rozhlédl jsem se po okolí . Pohled to byl smutný. Budovy pohlcovaly popínavé rostliny a stromy je rozvracely zevnitř. Ze střech byly spadané tašky, okna vymlácená, po dveřích zbyly jen díry. Omítka se odlupovala a odhadovala tak cihlové zdi. Na zdech domů nebyl kousek volného místa. Byly počmárané grafity a všemi možnými nápisy všeho druhu. Někde se hlásalo že: „Bořek ho má velkého.“ Jinde zase, že , „ Marta dá každýmu.“ Všude byla anarchistická „áčka“ a samozřejmě nechyběli ani barevné názvy skupin, z nichž byla valná většina k nerozpoznání. Celý tohle místo podléhalo totálnímu rozpadu a vandalismu. „A co ty budovy vzadu?“
„Povětšinou stodoly, tam úplně vzadu je kravín, teda měl být. Když s pořádně podíváte, uvidíte, že je nedostavěný. Zavál vítr, najednou jsem někde uslyšel zvonky. Byl to podobný jemný zvuk jako když vám u dveří hraje zvonkohra, když zavaje vítr. Pevně jsem sevřel zbraň ve své ruce a nabil ji. „Všichni si připravte zbraně.“ Oba mí kolegové se po sobě pochybovačně podívali. Už bych si mohl zvyknout, že nemám autoritu. Asi před měsícem jim převeleli velitele, protože byl do něčeho zapletený, snad něco okolo drog. Prostě ho potřebovali smést ze scény atak ho převeleli na druhý konec země. Svým novým podřízeným jsem se nelíbil. Radši by toho svého super poldu, metr devadesát, chodící hordu svalů. A já na ně asi se svými stošedesátičtyřmi centimetry nezapůsobil. „Všichni si připravte zbraně,“ zopakoval jsem. Nabili. „Slyšíte ty zvonky?“ Oba přikývli. „Půjdeme za tím zvukem.“ Našlapovali jsme opatrně, ale i tak nám pod nohama křupaly tašky ze střech a střepy. Čím silněji vítr vál, tím hlasitěji se zvonky ozývaly. Nechápal jsem, kde se ten zvuk bere. V naprosté pustině-zvonky. Šli jsem k první budově, byla asi v nejhorším stavu. Dveře pryč, okna pryč, střecha pryč-skoro. Zvonky stále cinkaly a v tom zvuku bylo cosi zlověstného. Vešli jsem do první místnosti. Byl to hnus, zapáchalo to tam močí, na zemi se válely deky a prázdné flašky od alkoholu. Postupovali jsme opatrně, s pistolí pevně sevřenou mezi prsty a rukama nataženýma před sebou. A zvuk zvonků sílil. Myslím, že nás všechny to pořádně znervózňovalo. Postoupili jsme za roh a zůstali stát na místě jako přikovaní. Přesně v tu chvíli jsem si vzpomněl na psychologickou přednášku, když mě brali k policii, bylo mi 22. Na ten proslov jsem si vzpomněl tak jasně, jako by to bylo včera. „Nic a nikdo vás nemůže připravit na to, co uvidíte. V rámci přípravy vám sice ukazují fotky z masakrů, ale ani to vám nepomůže. Vždycky, úplně vždycky to může a často i bude daleko horší. Až si budete říkat jak moc jste zocelení vší tou hrůzou, vždy přijde něco, co vás překvapí. A ne vždy to musí být masakr plný krve a usekaných končetin. Můžete být něco zcela jednoduchého, prostého a vyděsí vás to víc než cokoli.“ Té poslední větě jsem nikdy moc nerozuměl. Teprve teď, když sem se díval před sebe, jsem jejímu významu plně porozuměl. Díval jsem se na dětské tělíčko, jak se houpe na oprátce. Mohlo mu být max. pár měsíců. A všude na něm…zvonky. Měl je všude, na rukou, očních víčkách, prstech… Rovnoměrně vpíchané do kůže, kde končila jedna řada, začínala druhá. A jak foukal vítr rozbitými okny dovnitř, pohupovalo se i tělíčko malého chlapce a s ním zvonky hrály svoji krutou píseň. Pod chlapcem bylo na ceduli napsané jediné slovo. ZVONKOHRA. Chlapcův namodralý obličej dokazoval, že již dávno nežije. Ruce s pistolí mi klesly k boku. Tady už nehrozí žádné riziko, snad jen to, že dnes v noci nebudu spát. Slyšel jsem jak jeden z mých kolegů odběhl. Kývl jsme na druhého ať tu počká a zavolá techniky. Vyšel jsem ven a uviděl mého kolegu opírat se o zeď. Těžce dýchal, pistol ochable držel v ruce. „V pořádku?“ Zakroutil hlavou. Byl mladý 25, ne víc. I na mě působilo, ale spíš mě to paralyzovalo než vyřadilo ze hry. Dýchal přerývavě a oči měl sklené. Položil jsme mu ruku na rameno, chvíli ji tam nechal. „Jak nějakej člověk…“ vysoukal ze sebe.
„To nebyl člověk, tohle dělají zrůdy, Vím, že ten obraz budeš mít ještě pár dnů ne-li týdnů vypáleném na sítnici, ale to musíš zvládnout. Tomu děcku už pomůžeme jen tak, že chytnem toho, co to udělal. Takže se seber chlape a překonej se.“ S těmi slovy jsme ruku sundal a vrátil se zpátky do budovy. Nemohl sem z toho „výtvoru“ spustit oči. Nešlo to. Bylo to tak bizardní, že nešlo odtrhnout oči. Tělíčko s bezmocně houpalo v náporu větru a zvonky mu hrály poslední píseň. Za nedlouho dorazila naše jednotka. Zajistila všechny stopy, otisky, chlapce sundali ze smrtící smyčky. Když ho dávali do pytle, zvonky zase zacinkaly, Teď to ale nebyl ten libí tón, znělo to spíš jako krutý výsměch.

Seděl sem v kanceláři a dumal nad tím vším. V ruce jsem držel tu ceduli s nápisem. Byl jednoduchý, obyčejná lihovka na kusu kartonu. Přišlo mi, že to má nějaký skrytý podtext, že se v tom skrývá něco víc. Bál jsme se, že to nebude jediný vzkaz. Něco ve mně hlodalo a já nevím co. „Šéfe, potřebujete něco?“ zeptal se mě stále bledý kolega.
„Chci zprávu patologa.“ Za chvíli jsem ji měl na stole. Ne moc tlustá, pár stránek. Trochu sem si povzdychl a jal se do hledání informací. Dítěti byl měsíc odhadnul jsem to správně. Zemřelo na uškrcení, prý ale nemělo daleko ani k umrznutí. Ty zvonky do něho byly zapíchané údajně až dlouho po smrti, když tělo ztuhlo a netekla krev. Víc jsem snad ani vědět nechtěl, nepotřeboval jsem. Kanceláře jsem měl dost, potřebuju vědět čí bylo to děcko. Cestou z kanceláře jsem mávl na ty svoje dva kluky. Heslo pochopili a okamžitě se vydali zamnou. „Kam jdeme?“
„Jdeme zjistit čí bylo to dítě. Projdeme bezdomovce, chudinský čtvrti, prostě všechny místa, kde by byl někdo ochotnej zaprodat svoje dítě.“ Vyrazili jsme do ulic a já byl pěkně naštvaný. Poháněla mě zlost z toho, co jsem dneska viděl. Ti dva mi stačili jen stěží. Naráželi jsme spíš na muže než ženy. Starce, kteří byly unavení vším tím, co zažili. Nebylo jim do řeči, s policajtem jim nikdy není. Nikdo nic nevěděl. Ale dneska večer jsem hodlal navštívit ještě jednu ulici. Byla to budova v dezolátním stavu, ale pořád měla okna a střechu, vše co bylo potřeba k přežití. Žila tam špína, chudina, prostitutky, no prostě od všeho něco. Nikdy tam nevidí rádi policajty, obzvláště ne drogově závislí. Nechal sem ty dva vpředu, ještě by mi s tím svým smyslem pro spravedlnost něco pokazili. Mladí, ambiciózní s chutí zachránit svět. Všichni jsou na začátku takový, než zjistí, že všechno zlo, co kolem sebe vidí, prostě zarazit nedokážou. Vešel jsem. Na kartónových krabicích a podložkách se váleli lidé. Feťáci, bezdomovci, špína. Ani polovina nezvedla oči, buď byly tak mimo nebo je už nic nezajímalo, možná to bylo tím, že jsem nebyl v uniformě. To by totiž všichni chůze schopní už utíkali. „Hele, neviděli jste tady nějakou těhotnou ženu? Nebo kohokoli s hodně malým dítětem?“
Ticho. Klidně sem mohl vytáhnout zbraň a začít vyhrožovat vězením, ale to by byly ještě rádi kdyby mohli bejt v teplý cele. „Viděl sem, že tyhle maj už dost, všichni, nevnímají nebo ani neslyší, prošel sem do dalšího pokoje. Na starých polorozpadlých pohovkách ležely ženy, většina se pokoušela spát nebo si čistit jehly. Podívaly se na mě, ale bez zájmu, bez překvapení. Byly na to moc otupělé. „Hledám ženu nebo vlastně kohokoli kdo měl nedávno malý děcko. Neviděla jste tu nějaká někoho takovýho?“ Chvíli bylo ticho.
„A co za ty informace?“ ozvalo se z rohu z křesla bez nohou a v posledním tažení.
„Tohle,“ vytáhl jsem z kapsy tucet nových sterilních jehel. Bylo vidět, že jí to zaujalo. Mohlo jí být tak 20, vlasy i pleť měla zničenou působením drog, ale kdysi musela být krásná. „Byla tu jedna taková holka.“
„Kde ji najdu?“
„Je mrtvá, umřela při porodu, ničí tak hrozně zhuntovaný tělo neunese takový vypětí.“
„Co se stalo s dítětem?“
„Vy jste jeden z těch dobrejch samaritánů, co říkaj, že nesoudí a přitom by vás s radostí posadili na elektrický křeslo?“
„Ne.“ Zdálo se, že jí to jedno slovo postačilo.
„Chvíli jsme se o to dítě snažili postarat. Jenže tak malý dítě stojí obrovský peníze a my měli stěží pro nás, natož ještě pro něj. Pak přišel nějakej chlápek, že ho koupí. Zdálo se nám to divný, ale nabízel fakt dost peněz a říkal, že jeho žena je neplodná a adopce prej trvá dlouho. Vypadla slušně, dobře voháklej, upravenej. Tak sme si řekli proč ne, to děcko bude mít alespoň nějakej život.“
„Jak vypadal?“
„Já už moc nevim, byl takovej obyčejném. Hnědý krátký vlasy, měl knírka, ale jen malýho, tenkýho. Dlouhej kabát, jako Columbo z telky.“
„Řekl vám svoje jméno?“
„Johnatan Sparkl, nebo tak nějak.“
„Hubený, tlustý, nějaký zvláštní znaky?“
„Takovej, no prostě normální. Měl jizvu tajdlec,“ řekla a ukázal si na krk, „ dlouhou, jako kdyby s chtěl podříznout.“
„Díky moc.“ Hodil sem jí do klína injekce a vizitku centra pro drogově závislé. „Na cokoli by jste si vzpomněla přijdte s tím na polici a ptejte se po Delingtnovi.“ Měl sem se k odchodu.
„Říkal jste, že lidi nesoudíte a přitom jste policajt.“
„Já lidi nesoudím, já je jen chytám, soudí jiní.“ S těmi slovy sem odešel. Nechal sem ty dva podrobně si zapsat všecko, co jsem zjistil.
„Ten chlápek si asi nedává moc pozor, když jí řekl jméno.“
„Může být falešné,“ konstatoval jsem.
„Proč by jim ale dával jméno, feťák vám uvěří cokoli, když mu za to dáte fet nebo prachy.“
„Chtěl si dodat na důvěryhodnosti.“ Celou cestu zpátky mlčeli. V Kanceláři sem je nechal prohnat počítačem to jméno. Sám jsem zaúkoloval pár lidí, aby šli hlídat tu budovu, kde byl prvně. „Šéfe, je v databázi.“ Byl takový jak ho popisovalo to děvče. Vypadal normálně, ale vzhled klame, první pravidlo všeho. „Seděl za zanedbání péče. Píše se tu „ Obžalovaný nechal v bytě zemřít svou matku o kterou měl pečovat. Ta zemřela na zadušení po té, co ji nevyměnil kyslíkové lahve. Obžalovaný byl při vstupu do bytu nalezen sedící a kývající se na židli. Hystericky se smál a na veškeré dotazy či žádosti odpovídal slovy Zvonkohra.“ Na rok byl v psychiatrický léčebně.“
„Jedem!“ přikázal jsme a co nejrychleji jsme vyrazili na uvedenou adresu. V hlavě mi to všechno burácelo, už bych měl být dávno zvyklý, ale věděl sem, že tenhle chlápek není normální. Byl to malý domek, v naprosto obyčejné čtvrti a naprosto obyčejný. Zdání kalme, jako vždy. Chýlilo se k večeru, ale v domě nesvítilo jediné světlo, na příjezdové cestě nebylo žádné auto, nejspíš už byl na cestě k troskám statku. Zavolal sem klukům, co to tam hlídali „Jestli tam uvidíte jít kohokoli, obzvláště muže, nesmíte ho hned zatknout, bohužel budete muset počkat. Vím, já vím, ale zákon sem nepsal já!“ Oni si snad myslí, že je mi to jedno.
Samozřejmě, že není a není mi jedno osud dítěte, které si vezme tentokrát, jenže nic na něj nemáme, pustili by ho. Teď ho máme aspoň na ráně, za chvíli spadne klec. Dveře nebyly zamčené, vstoupili jsme. Byl to šokující pohled. Možná ani ne tak šokující jako paralyzující. Všude, naprosto všude, visely zvonky. Zvonky, zvonečky, zvonkohry. Skleněné, plastové, dřevené, zlaté, křišťálové, kovové, byly naprosto všude. Viseli ze stropů v dlouhých pleteních někdy až po podlahu. Nebylo možné udělat krok, aby se nerozezněly ty otravné zvuky. Všude kam se dalo dohlédnout přes stěnu zvonků, bylo pečlivě uklizeno. Šel jsem dál a snažil se ignorovat všechno to otravné cinkání. Kuchyň, ložnice, koupelna, obývák. Nic víc. Všechno pečlivě naklizené, nikde skoro žádné věci, které by cokoli napovídali něco o majiteli domu. Sešel jsem dolů do sklepa a vlastně mě ani moc nepřekvapil co sem uviděl. Byl tam jenom pracovní stůl, pokrytý drátky, provázky, kleštičkami a všemi druhy materiálu. Tady si vyráběl ty své zpropadené zvonkohry. Nebylo pochyb, že s tím chlapem není něco v pořádku a nebylo pochyb, že je to ten samý člověk, co krade děti a…nechtělo se mi na to ani pomyslet. Mávl jsem na ostatní a vydal se k místě činu. Cestou se mi ozvala jednotka, co hlídala u starého statku. Prý už tam dorazil, nese s sebou dítě. Dupl jsem na plyn. Nevím za jak dlouho jsem byl před domem, ale připadalo mi to jako věčnost. Rozběhl jsem se k domu a celá jednotka, schovaná za keři za mnou. Zařval jsem pár varovných vět, které jsem řval skoro vždycky a zdálo se, že jsme přišli včas. Ten chlapík si právě rozdělával svoje náčiní. Dítě leželo nahé na stole a třáslo se zimou. Dva muži ho ihned zabalili a odnesli z dosahu toho magora, mezitím co zbytek, včetně mě, na něj mířil. Nevypadla, že se bojí, vypadal, zklamaný. Ani se nebránil, když ho kolegové zatýkali a říkali mu jeho práva. V takových případech sem si přál, aby lidé jako on žádná práva neměli. Odvedli ho do auta. Na stole bylo krom zvonků další kus kartonu a na něm slovo JE. Byl jsem rád, že tuhle ďábelskou větu nedokončil. Výslech bul určen na ráno, noc jsem strávil na gauči v kanceláři, tak moc sem se nemohl dočkat, až toho bastarda pošlu za mříže. Do vyslýchací místnosti, jsem přišel nečekaně čerstvý a hlavně napružený. Neměl sem náladu na jakékoli kompromisy a přesvědčování. Prostě mi to hodně rychle vyklopí, nebo špatně skončí. Seděl klidně s rukama složenýma v klíně. „Přiznejte se a půjde to snadno, takže zabil jste tohle dítě?“ zeptal jsem se a předhodil mu fotky malého chlapce ze včerejška. „Já ho nezabil,“ prohlásil klidně.
„A kdo tedy?“
„On zemřel.“
„To je víc než očividné. Ale kdo to zavinil?“
„Žádala si to.“
„Kdo?“ nepotřeboval jsem se ptát co, protože mi bylo jasné, že myslí smrt toho kluka.
Zvedl hlavu a rozzářili se mu oči jako malému dítěti na pouti. „Zvonkohra.“
„A kde jí najdem, madam Zvonkohru?“ Zatřepal hlavou.
„Ona není vidět, ale moc chce být součástí všech a všeho. Vybrala si mě jako svého kazatele, jako šiřitele její moci a její úchvatnosti.“ Ten chlap to očividně neměl v hlavě v pořádku.
„A přikazuje také zabíjet?“
„Ne, ona jen chtěla být ještě něčí součástí, ale já moc nevěděl jak to udělat. Víte moc jsem se snažil, nejdřív na zvířatech, ale zvonky jsem jim často protrhl žaludek, nebo umřeli ještě předtím, než sem je zašil. Až mě pak napadlo, že třeba nejsou zvířata dost ctnostná, aby přijmula zvonky. Tak jsem našel děti a začal s nimi. Ale dost jich uteklo, jsou rychlé, víte?“
Můj mozek odmítal věřit tomu, co slyší. „Až mě napadlo brát jen děti, které vám nemohou utéct. A myslím, že to vyšlo krásně.“ Něměl v hlase ani obličeji jediný náznak ironie nebo čehokoli, co by naznačovalo, že to nemyslí vážně. „Tak jste zabil toho novorozence.“
Trochu se zamračil „Nezabil, zemřelo.“
„Dobrá. A včera jsem s tou malou holčičkou chtěl udělat o to samé?“
„Chtěl jsem, aby cítila sílu zvonků, to jak krásně zní, jakou mají moc a hlavně, aby Zvonkohra měla radost.“
„Ta věc ve vaší hlavě?“
„Ano, dokud nezjistím, jak ji darovat i jiným.“
„Jak měla skončit tahle věta?“ zeptal jsem se a ukázal mu fotky slov na kartonovém papíře.
„Život. Věta měla být „Zvonkohra je život.“ Protože to tak je.“
„Aha.“ Položil sem si hlavu do dlaní, tohle mi nějak nedocházelo.
„Pomáhal vám v tom někdo?“
„Ne, nikdo nedokáže ocenit Zvonkohru jako já. Lidé jsou zaslepení obyčejnými věcmi, víte?“
„Udělal jste to úmyslně a z vlastního popudu?“
„Udělal jsem to pro Zvonkohru, aby byla šťastná a milovala mne.“ Skončili jsem. Ten chlap se ke všemu přiznal bez jakéhokoli nucení. Neměl to v hlavě ani trochu v pořádku, snad jako by si neuvědomoval život. Byl sem z toho všeho vyčerpaný, šel jsem domů. Za několik dní probíhal soud, právník se to snažil uhrát na psychickou poruchu, ale podařilo se mu to jen na půl. Dali ho do psychiatrické léčebny s nejvyšší ostrahou na 20 let. Cítil sem zadostiučinění, ale stále ve mně vrtalo jakési podezření, že všecko není tak jak má být. Ptal sem se po
posudcích z léčebny, ale všechno se zdálo být stejné jako když jsme ho zatkli. Stále mluvil o Zvonkohře, zvoncích o tom jak po něm chtějí, aby je všichni slyšeli. Jednou jsem se zeptal, ale na moji žádost přišlo pouze to, že žádný vězeň jménem Johnatan Sparkl, není v jejich léčebně přítomen. Když jsem se tam vydal, bylo mi řečeno, že se podřezal střepem od hrnku. Ale předtím než definitivně ukončil svoji chabou existenci si na hruď a vlastně skoro všechna místa na těle vyryl jediné slovo a to opakoval stále dokola. Nemusel jsem se ani dívat do spisu, věděl jsem, že to bude to jediné, co ho ovládalo: Zvonkohra. Najednou jsem se cítil klidný. Po dlouhé době jsem spal naprosto v klidu., Věděl jsem, že je po něm. Nic takového jak se stalo tomu chlapci se už nestane.


Charlie si tou dobou hrál na písku sám. Všechny sousedovi děti si odešli hrát s novým autíčkem na ovládání, které dostal Josh k narozeninám. On prý nesměl, prý je ještě moc malý. Ať si trhnou! On má svá autíčka a velký bagr od babičky. Navíc byl radši, když byl na písku sám, protože ostatní děti a obzvláště Josh měli ve zvyku mu ničit jeho stavby, na které byl tak hrdý. „Charlie…“ ozvalo se odněkud. Otočil se, ale nikoho na zahradě neviděl. „Charlie…“ Přicházelo to odněkud z rohu, viselo jim tam na šňůře prádlo a Charliemu se zdálo, že tam vidí nějakého muže. „Charlie máš rád zvonky?“ Maminka mu už od malička říkala, že se nesmí bavit s cizími lidmi, nikdy! A že má radši utíkat pryč. Ale tady byl přeci na zahradě svého domu a maminka byla v kuchyni. A on měl zvonky tak rád. „Charlie, tak máš?“
„Ano,“ odpověděl trošku nejistě.
„Tak pojď sem za mnou, mám jich spoustu, ale ostatní děti nemají zvonky moc rády, víš? Ale ty máš, zvoní krásně viď?“ A zpoza věšáku se ozvalo krásně zacinkání, které lahodilo Charlieho uším. „A vy mi je dáte?“
„Ano, Charlie, dám, protože Zvonkohra moc chce poznávat jiné lidí, jiné děti, děti, které mají rádi zvonky, víš?“ Charliemu líbila vyhlídka, že se někomu zdá výjimečný a bez rozmyšlení se rozběhl za zvuky Zvonkohry.