Soud

Strčí ji do kazajky a už ji vedou. Začíná soud. Veškerá pozornost se točí kolem ní. Každý si ji prohlíží, každý se na ni aspoň pokradmu koukne a ona si připadá jako filmová hvězda.

Přichází soudce a úderem kladívka začíná slyšení.

Ona mu ale nevěnuje pozornost. Je ponořená do vlastních myšlenek.

Náhle se ozve slovo, které ji donutí poslouchat. Omluva! Má se omluvit a říct, že ji mrzí, co udělala? Nenachází slov, aby řekla, co si o tom myslí. V hrdle má však něco, co se dere ven. Smích!

A tak se směje, pořádně a nahlas, a je jí jedno, že je v soudní síni. Je jí jedno, co si o ní ostatní myslí. Ona ví, že udělala dobře.

Ale to nikdo nemůže pochopit. Nikdo tam totiž nebyl, když jí zlomil ruku za to, že šla ven. Nikdo neviděl, jak ji shodil ze schodů jen proto, že měl špatnou náladu.

Takže ne! Nelituje toho, že po všech těch letech konečně sebrala odvahu. Nemrzí ji, že vzala nůž a v jeho vlastní ložnici ho rozpárala od krku po břicho. Že krev byla po celém pokoji. Že jeho pronikavý křik, strachu a bolesti, jí zněl jako rajská hudba. A už vůbec se nehodlá omlouvat, že jeho srdce, tu malou křehkou věc, která ho držela při životě, vyřízla a rozdrtila vlastníma rukama.

Právě naopak. Ona je šťastná! A usmívá se. Směje se i teď, když ji přivazují k elektrickému křeslu a nepřestává ani když chlápek v rohu pustí proud.