Stín minulosti část 8.

jsem si prohrábnul vlasy a v nich ucítil stéblo slámy. Vyskočím z postele a zoufale strčím ruce do kapes. V levé i v pravé mám něco kovového. Dva kousky jednoho medailonu. Snad ucítily přítomnost toho druhého, počaly se v mých dlaních chvět. Spojil jsem je. Jsou tam vyryta nějaká cizí slova. Počkat, to poslední znám. Vždyť je tam napsáno Paris. Strčím jej do kapsy a nahmatám tam ještě nějaký papírek. Stojí tam spousta cizích slov, poslední je Paris a celé to podepsal Anthony.
Ne!! Proč, co jsem komu udělal? Co mám dělat? Povězte mi někdo. Tak ví to ksakru někdo? Jsem blázen? Musím se bezpodmínečně dostat do Paříže. Ale jak? Za dva týdny mám devatenáct, tak řeknu máti, že k nim chci výlet do Paříže.
Celé dva týdny jsem chodil k mému stromu. Seděl jsem tam, mlčel, kouřil, spal, přemýšlel, vzpomínal. Den před mými narozeninami jsem matce řekl, že bych chtěl letět do Paříže. Snad se nade mnou ten nahoře slitoval, snad měla matka jen dobrou náladu. Povolila. Jedu tam. Sám. Zvláštní pocit v kostech mi dává tušit, že snad konečně rozluštím tajemství Amy Brooksové.
Už si na ten sen začínám pomalu zvykat. Vyhlédnu z okna. To bude dobrý let. Obloha má nádhernou tyrkysovou barvu, bělostní beránci jí líně putujou, s klidem, co se vidí jen málokdy. Stromy zachytávají poslední teplé paprsky slunce, než přijde mráz. To počasí způsobilo mou až extrémně dobrou náladu. Dnes v autě neposlouchám Skorpions, dnes si valím v Good Charlotte. Jediná současná kapela, kterou poslouchám. Na letišti jsem půl hodiny před odletem. Mám tedy ještě fůru času. Posadím se v hale a počkám. Za sebou však uslyším tichý šepot: "Paris" Vyskočím jako opařený, za mnou však nikdo nestojí. Byla to určitě Amy. Čím rychleji se dostanu do Paříže tím líp.
Cesta proběhla vcelku dobře. Několikrát se mi sice obrátil žaludek naruby, ale ustál jsem to. Paříž mne přivítala ocelovou oblohou a hustým deštěm. Nebem otřásá hněv. Šílená zuřivost vyzařuje všude kolem. Mocný řev otřásá celým slavným městem. Nálada počasí přestoupila i na lidi. Jsou nepříjemní a strašně lhostejní. Starají se jen o sebe. Nikdo si nevšiml mé bezradnosti. Co mám proboha dělat? Bloudím sám osamělým městem, hlavní třídou i vykřičenými uličkami. Vycházím ze středu města. Krajinu noc zahalila tmavým hávem, nastalo absolutní temno, jen přerušované záblesky z rozhněvaných očí nebe okolí osvěcovaly. Veden intuicí jdu ulicí. Začínám cestu poznávat, tudy jsem musel již někdy jít. Ocitám se v týchž vykřičených uličkách jako s Anthonym. Přede mnou stojí ta otřesná barabizna, kde se to dřív nazývalo "U staré Berty". Je to již dávno opuštěné, pomalinku se přibližuju, stojím přede dveřmi. Pane bože poraď! Rozechvěle otevírám vrata. Jde to poměrně lehce. Jsem vevnitř. Vše je jak před tím, kromě jedné drobnosti, je to omotáno pavučinami. V koutech piští krysy a seshora se ozývá šustění netopýřích křídel.