Příběhy prokletého města

Pod vrcholkem útesu prastaré vyschlé skály se rozprostírala přenádherná krajina, plná života. Ptáci začínali prozpěvovat své veselé melodie a divoká zvěř pobíhala po zelených, rozkvetlých lukách a kopcích. Košaté stromy, plodící ovoce, v dálce lemovaly sytě modrou oblohu se sněhobílými mráčky. Vzduch byl prosycen svěží vůní hor.
Toto dokonalé přírodní prostředí rušilo malé městečko na úpatí skály, s ulicemi rozpálenými od hřejivých paprsků.
Lidé již brzy vyběhnou z domovů a v každodenním shonu budou pospíchat za svými nemilými povinnostmi. Někteří do práce a jiní zpět, mohou jít do školy či školky. Děti se budou smát svým překrásně zvonivým smíchem, jenž zní jako tisíce rolniček o Vánocích.
Kdo by tušil, jak se vše zvrtne a promění v nehostinný den plný zoufalého pláče, žalu, … a smrti.
Zachránit život nelze. Smrt si nevybírá. Zde čeká na každého, v tomto mrtvém městě, jež je prokleto. Určeno k záhubě.

Slunce kryté několika malými mráčky zapadalo za lesy na obzoru. Snažilo se několik svých paprsků poslat ke mně, aby mě pohladily.
Ale já nechtěla. Nemohla jsem snést jeho měkký dotek.
Nechtěla jsem již nikdy více vidět jeho zlatavou tvář, jak se směje na zelené louky kolem. Nechtěla jsem cítit to štěstí, jímž byl nasycen vzduch.
Já samotná jsem už nebyla schopna tohoto, či jakéhokoliv jiného citu. Zbyla jen temná, prázdná a bodavá bolest a výčitky. Jen prázdno.
Jak jsi jen mohla? ptaly se mě pořád dokola mé myšlenky a já jim nebyla schopna odpovědět. Nebyla jsem schopná už vůbec ničeho.
Unaveně jsem sklopila zrak a otřela slzami zmáčené tváře. Slunci se přece jenom povedlo prorazit jeden chundelatý mráček a jeho paprsky se odrazily od krvavého ostří nože, zabodnutého do země.
Věnovala jsem mu jen krátký, nedbalý pohled, důležitější pro mě byla bledá tvář rámovaná zelení mladé trávy. Zelené oči, které se na mě tolikrát smály, na mě teď tupě zíraly v němém údivu. Rty zkroucené ve smrtelné grimase mi vyčítají neslyšnými slovy mou troufalost. K tomu obličeji, k těm očím a rtům se vázalo tolik mých vzpomínek, ale teď jsou všechny ztraceny v nedohlednu.
Pohladila jsem studené čelo, které ještě p řed chvílí brázdily vrásky starostí o můj život. To je ale také pryč! Všechno je ztraceno a zapomenuto! Proč jsem to jenom musela ukončit? Proč?
Výbuch hněvu a zlosti zvedl mé ztuhlé tělo na roztřesené nohy a hnal jej vysokou travou, jež šlehala bezmocnými lístky do látky. Vstříc bezpečné náruči stromů a jejich tuhých větví.
Večer se převlékl do tmavého hávu noci, ale mé kroky ještě neustaly. Teď už to nebyl vztek, co mě nutilo běžet, byla to pouhá touha utéci co nejdál. Touha zbavit se svého provinění, smutku a žalu. Té bledé tváře, která byla tolik milovanou. Jenomže běh nepomáhal. Do mysli se stále více zarývaly drápy zoufalství.
Tělo se třáslo únavou, ale neustalo v beznadějném útěku. Stromy se najednou rozestoupily jako tiší strážci, již mi dali svolení vstoupit na břeh jezera. Prozpěvovali si při tom s větrem svoji melancholickou píseň.
Malé bílé oblázky omývané temnou vodou se třpytily jako hvězdy nočního nebe nade mnou. Hladina byla klidná a hladká jako sklo.
Mé kroky pokračovaly vstříc velkému měsíci, jenž se na ní odrážel. Nedbaje ledové vody jsem pokračovala dál a dál. Vztahovala jsem ruce k jeho smutné, stříbrné tváři, žádajíc o odpuštění. Zelené oči se na mě dívaly, ne však s hněvem či výčitkou, ale s láskou a touhou mě znova spatřit.
Černé hlubiny mě nemilosrdně objaly silnými pažemi a stahovaly mě dolů. Nebránila jsem se, neměla jsem sílu. Němě jsem sledovala, jak se nade mnou
hladina uzavírá, aby se stala opět klidnou a hladkou, jako vždy bývala. Už brzy…
Odpusť…

Světla stroboskopů blikala do rytmu hudby. Propůjčovala lidem zvláštní nadpozemský vzhled. Tančili, zběsile se snažíce ohromit ostatní, osvobodit se od běžné rutiny a starostí. Oslavovali život, štěstí anebo se snažili utopit smutek a žal v pití či drogách. Připadali si jako malí bohové, ať udělají cokoliv, nikdo jim to dnes nebude vyčítat.
Snažila se dostat od nich pryč, projít tím davem na druhou stranu k baru. Měla pocit, že trochu přebrala, no co, dnes je přece povoleno všechno. Zezadu ji chytl někdo za ruku a přitáhl ji hrubě k sobě. Cítila z něj pach alkoholu, potu a možná i zvratků. Zíral na ni nějaký opilý kluk. Zvedl se jí z něj žaludek. Drze se mu vytrhla a během chvilky už byla pryč.
Opřela se pohodlně o bar a houkla na barmana. Ten jí bez zaváhání podal její oblíbený drink. Chodila sem dost často, a tak ji nejspíš znal. Nedělala si s tím hlavu.
Někdo na ni promluvil. Automaticky se otočila po hlase. Zase nějaký kluk. Už se chystala ho odstrčit, ale něco v jeho očích ji zastavilo. Něco v těch krásně zelených očích ji přimělo k tomu, aby mu podala prázdnou sklenici a nechala ho jí objednat další drink.
Usmál se na ni. Byl pěkný a sympatický. Měla pocit, jakoby ho znala už celé věky, nebo by ho alespoň měla znát.
Stáli tam hodně dlouho, alespoň podle jejího soudu. Bavili se naprosto nenuceně a snad o všem. Připadala si, jako by znal každičkou její myšlenku. Líbilo se jí to.
Vyzval ji k tanci. Neodmítla, tohle se prostě nedalo odmítnout. Vtáhl ji do víru. Pohybovali se v dokonalém souladu. Jednou ve vzrušující blízkosti a jindy až moc daleko. Proplétali navzájem svá těla v divokých pozicích. Celou dobu byla fixovaná v zelené záplavě jeho pohledu.
Hudba se změnila. Rychlou píseň vystřídal pomalý ploužák a ona se stulila do jeho náruče. Bylo jí tak příjemně. Vzhlédla. Díval se na ni a znova se tak sladce usmál. Úsměv mu oplatila a potom jej políbila. Něžně.
Navrhl, aby odsud odešli do soukromí. Vděčně přijala, uvnitř začínalo být těsno a nepříjemně. Vyšla ven a rozklepala ji zima. Přehodil jí přes ramena svůj kabát. Ruku v ruce tiše šli prázdnými ulicemi města nevědě, kam vlastně jdou. Mlha něžně halila jejich siluety a kryla je před pohledy kolemjdoucích. Kroky je dovedly do malé neosvětlené uličky. Znova ji objal a políbil. Vášnivěji než před tím. Jeho polibky potom sklouzly ke krku. Byla jako omráčená.
Bolest jí najednou projela celým tělem. Dlouhé ostré špičáky si našly cestu k tepně. Prorazily kůži a maso, až narazily na zdroj krve a jeho potěšení. Pomalu ji opouštěl život, ale to bylo v pořádku. Podlomila se jí kolena. Jemně ji zachytil a položil ji na studený asfalt. Zmocnila se jí temnota a unášela ji pryč.
Na rtech nejednou ucítila krev. Sladkou a jemnou jako med. Když znova otevřela oči, svět byl jiný a ona i on také, ale to bylo v pořádku. Vše bylo v pořádku. Znova ho objala a oba pomalu vykročili vstříc sametové noci…

Slunce, snažící se prokouknout husté, šedé mraky, sem tam ozařovalo skupinku dětí. Dětí hrajících si na hřišti. Smály se. Jak jen bezstarostný život mají. Nic je netrápí. Jen si hrají. Bylo by úžasné být zase jimi.
Nejde to.
Strašná slova, jež vytrhnou mysl ze zamyšlení. Radostný vřískot bodá do uší. Musím pryč. Pryč od toho hluku. Město mě svazuje a dusí. Snaží se mě zmást a uvěznit ve svém labyrintu. Nemohu tu žít. Chci pryč.
Utíkám špinavými, temnými uličkami. Utíkám před sebou samou. Slyším se sípavě dýchat, v boku mě bolestivě píchá. Nesmím zpomalit.
Šplhám na vrchol kopce. Tam bude ticho.
Ne! Ani zde není klid. Ptáci zpívají své hlučné písně. Vítr hýbe větvemi, které praskají a vrzají. Listí šumí tak hlasitě, až mi uši zaléhají.
Nechci nic slyšet, nic vidět.
Zacpávám si uši a zavírám oči. Avšak nepomáhá to, stále slyším hukot zběsile se točícího světa.
Stojím na okraji skály. Přede mnou je už jen rokle. Hluboká a tichá.
Co by se stalo, kdybych skočila? Zabránil by mi v tom někdo? Stejně na mě již nikdo nečeká.
Stála jsem tam dál a hleděla do té nekonečné hloubky. Hlavou se mi honily tisíce otázek.
Jaké by to asi bylo skočit? Musí to být úžasný pocit, padat. Nemít nic pod sebou a ani nad sebou - jen temné nebe. Nebe, jež mě tlačilo k zemi a nutilo mě klesat na kolena.
Jaká je asi smrt? Bolí to zemřít? Neznala jsem odpovědi, ale toužila jsem skočit. Rozběhnout se, odrazit a padat, padat, padat… A pak? Kdo ví…
Bylo až k neuvěření, jak moc jsem se chtěla odpoutat od tohoto světa. Nic mě tu již nečekalo. Přátelé mě dávno opustili. Sebemenší hluk mě týral.
V mém bytě nic nezbylo. Vše si odnesl při rozchodu. Dluhy, smrt otce… prostě všeho na mě bylo přespříliš. Nedokážu dýchat, cítit tlukot vlastního srdce. Toužím zemřít. Zbavit se toho všeho, co mě tak tížilo.
Už ve mně nezůstala ani sebemenší třpytivá kapka touhy žít. Kéž by v mé duši byla!
Stála jsem čím dál tím blíže u kraje. Okraj skalního útesu se mi bortil pod nohama.
Magická hloubka neznáma mě přitahovala, toužila jsem se dotknout dna. Pohlédnout na svět z druhé strany.
Země mě přestala držet. Při posledním kroku mi zmizela půda pod nohama a já začala padat.

Zahlédla jsem naposledy zářivou, bledou lunu, jež se leskla mezi tisíci hvězdami. Již ji nikdy nespatřím. Nezaslechnu smích dětí, zpěv ptáků, šumění stromů… Vzala bych své rozhodnutí zpět, ale nejde to. Alespoň se zbavím trápení.
Kdybych se jen mohla chytit neviditelného, pevného lana! Či něčí ruky, která by mě zachytila a pomohla mi postavit se opět na pevnou zem. Jsem tu však sama.
Zemská přitažlivost na mne působí a já padám vstříc smrti… teskná melodie mi vniká do větrem zalehlých uší. Ozývá se mi v klidné a smířené mysli. A její něžné tóny se mi vrývají do paměti jako poslední věc, než mě přivítá chladná náruč smrti.

Teskná melodie se linula potemnělým pokojem. Okno skryté hustým závěsem, křehkým jako pavoučí síť, nepropouštějící zářivý sluneční svit, dodávalo této jinak tiché místnosti pocit ponurosti. Chlad čišel z celého prostoru, předmětu či květiny.
Temnota dusila neviditelnými, ocelovými provazy, které byly omotány kolem hrudníku. Bránily nádechům. Dech se zkracoval. Při výdechu se utahovaly a dusily. Těžko se dýchalo.
Slza skanula na nadýchaný, sametový polštář a smáčela jej. Vzlyky rušily melancholickou píseň.
Dívka ležící na loži spala nejtvrdším spánkem všech spánků. Poklidně ležela. Nikdy již nepromluví, nezasměje se svým zvonivým smíchem a ani se neproběhne v překrásném letním dni po rozkvetlých lukách, po nichž se snad tisíckrát procházela.
Mezi jejími propletenými, štíhlými prsty ležel květ nachově rudé růže, jež měla toliko ráda. Paže spočívaly na její hrudi, která již nikdy nevdechne životodárný svěží vzduch.
V matném svitu svící, obklopující její ztuhlé tělo, se dlouhé havraní vlasy leskly a třpytily. Záře svíce se v nich odrážela jak luna v poklidném moři.
Bledá, chladná – vypadala jako víla. Víla bez života.
Její matka na ni hleděla s bolestí. Vzlykala. Bolest v srdci jí ubližovala. Dcera, kterou tolik milovala, ji opustila. Odešla tam, odkud není návratu. Chtěla za ní…
Byla to poslední, co měla. Žila jen pro ni a kvůli ní. Už dávno by si vzala život, kdyby ona tu nebyla. Teď tu leží. Nedýchá. V jasně modrých očích jí vyhasly veselé plamínky, jež se roztančily vždy, když se smála. Na tváři jakoby jí ležel šedý stín smrti. Stín bránící otevřít oči. Líce už nebyly zdravě červené, ale bledé až téměř bílé.
Pohladila její ruce. Ruce, co bývaly plné života a horké. Jejich pohlazení zahřívalo duši i srdce. Teď však potřebovaly samy zahřát.
Už neměla proč žít. Nic ji tu nedrželo a ani jí nebránilo odejít. Srdce krvácelo. Tato rána se již nikdy nezacelí, byla hluboká jak rokle, která nemá konce v dohlednu.
Příliš bolela. Žal se v ní šířil jako infekce. Prostupovala každým centimetrem jejího těla i duše. Roztrhávala, drásala a rozcupovávala ji na malinkaté kousíčky. Kousíčky, které se už nedají slepit dohromady.

Dlouhá ostrá čepel se zaleskla v blízkosti plápolajícího plamene. Vzduch byl proříznut dlouhým bolestným výkřikem. Hrot dýky pronikl tenkou kůží a vnořil se hluboko do srdce.
Ochablé tělo se zhroutilo vedle těla dívky.
Krev stékala po staré dřevěné podlaze a vpíjela se do ní. Smrtící zbraň dopadla s tupým úderem na ebenové dřevo.
Dohořívající svíce zaplápolaly v nečekaném průvanu, pocházejícího z otevřeného okna a uhasly. Pokoj se naplnil vůní doutnajícího knotu a pachu tvrdnoucího vosku…

Stříbrná mlha se stahovala kolem jeho těla, jako by se snažila zabránit mu v pohybu. Jakoby ho prosila, aby nechodil dál. Kroky se propracovávaly pomalu dál opuštěnou ulicí. Temné vlasy vlály, rozfoukávány větříkem. Světla lamp se nad ním vznášela jako přízrační duchové, ale toho on nedbal.
Mysl zaplňovaly obavy a v žaludku se převaloval velký had svírající útroby. Muž ještě zrychlil krok. Snažil se upínat k jediné nadějné myšlence, co měl. Ani trochu to nepomáhalo zbavit se svíravého pocitu strachu. Doufal, že nepřijde pozdě. V krku mu vyschlo a stáhlo se mu hrdlo. Zapnul si bundu až ke krku doufaje, že to pomůže. Nepomohlo.
Prošel ještě dalšími dvěmi ulicemi, než začal běžet, už zcela ovládnutý strachem. Mlha mu rychle uhýbala z cesty a lampy nad ním se rozmazaly. Temné bloky domů ho nepovšimnuty míjely.
Přímo před ním zaplálo světlo.
Konečně. Vběhl do prosklených dveří vchodu a nahoru po mramorových schodech. První, druhé, třetí patro a teď doprava. Boty klapaly na kachlících.
Bledá ruka zašátrala v kapse a roztřeseně se snažila najít správný klíč a strčit ho do zámku. Ozvalo se tiché klapnutí a dveře se rozlétly, jak do nich vrazil.
Parkety sténaly pod jeho nohama. Tiše praskaly každým jeho krokem. Obíhal všechny pokoje. Nikde nikdo. Poslední místnost se zamčenými dveřmi. Váha těla dopadla na světlé dřevo a to se rozlétlo na třísky. Bílá barva kachlí oslepila oči. Na chvíli ani nevěděl, kde je.
Zrak se vrátil a odhalil rudé květy krve pokrývající čistou zem. Pohled padl na mladou ženu ležící ve vaně s ospalým výrazem tváře. Bože. Temné vlnité vlasy spadaly přes okraj jako vodopád a mísily se s rudými krůpějemi na zemi. Rozběhl se k ní a klouzal při tom po zrudlé podlaze.
Pevné paže popadly ženu do náruče a něžně ji položily na pohovku. Muž ji přikryl dekou a hledal pomoc. Nevěděl kam jít.
Pěsti zabušily na první dveře, které potkal. Otevřela stará žena, na tváři tázavý výraz. Jeho prsty se roztančily znakovou řečí, jenomže ženin tázavý výraz se nezměnil. Popadl ji za rukáv a táhl ji pryč, nejdříve se vzpírala, pak ale spěchala s ním, její oči padly na dívku na pohovce. Neváhala a odběhla pryč.
Modrá a rudá světla zaplavila místnost během chvilky. Muž ucítil dotek čísi ruky a zvedl se. Doktor mu jemně sevřel rameno, potom zabalenou ženu zvedl na nosítka. Společně nasedli do sanitky a ta se pomalu rozjela. Zvědavé tváře vykukovaly z oken, probuzeny houkáním sirény.

Žena otevřela oči. Pohled jí padl na muže, jenž ji hladil po tváři. Letmý úsměv ozdobil jejich rty. Utápěli se v pohledech jeden druhého s vědomím, že nechávají hrůzu daleko za sebou…

Déšť ho bil do obličeje, jakoby se snažil ho přesvědčit, aby toho nechal. Jeho kroky ale pokračovaly tvrdohlavě dál. Nehodlal od toho upustit. Nůž sevřený v mohutné ruce se lačně leskl. Kapky, jež stékaly po jeho ostří, se třpytily jako diamanty.
Rozrazil vchodové dveře mohutnou paží a zamířil ke schodům. Jeho mysl byla plná nenávisti a zloby. Sevřel rukojeť nože pevněji.
Stoupal neúprosně výš a výš ke svému cíli. Kapky stékaly z jeho černého kabátu a s tichým pleskotem dopadaly na zaprášené schody. Těžké boty klidným a chladným tempem rozeznívaly kamenné stupně.
Další dveře. Jen malá překážka. Velké tělo se jednou zapřelo do dřevěné masy a ta se rozlétla na droboučké třísky. Sametový koberec tlumil kroky.
Na chvilku se zastavil, aby si prohlédl fotografii. Spokojená matka, pyšný otec a jejich šťastný synek. To ho rozzuřilo ještě víc. On už tohle nemohl nikdy zažít. Matka zemřela již dávno, dcera se utopila a z otce zbyla jenom nenávistí naplněná troska.
Našel ho sedět na posteli. Odevzdaný pohled jeho očí svědčil o tom, že věděl, že přijde. Nezdržoval se tedy. Bude stačit jen jediné pohlazení jeho zbraně. Přidržel muži hlavu. Na obnaženém krku se zhoupl ohryzek.
Chladné zablesknutí ocele prořízlo muži hrdlo. Ten se jenom bezmocně chytil ta krk a svalil se na zem. Světlý koberec prokvétal tmavou krví. V místnosti se vznášel pach smrti.
Sedl si na jeho místo a čekal, co se bude dít dál. Místnost zaplavilo světlo. Rudé, modré a do pokoje vtrhl asi tucet ozbrojenců. Namířili na něj své zbraně a něco na něj řvali. Nerozuměl jim. Vstal a chtěl jít blíž, aby pochopil… Zastavil se uprostřed kroku. Vzduchem prolétlo olovo a kulka okamžitě našla svůj cíl v jeho srdci. Spadl a smrt dostala, co chtěla…

…seděla schoulená v šatníku. Kolena objatá roztřesenýma rukama podpírala slzami zmáčené tváře. Vlasy padaly přes obličej. Dvířka se najednou otevřela a čísi ruka jí sáhla na rameno, téměř něžně. Zvedla hlavu a podívala se do tváře nějakému policistovi v uniformě. Jemně ji zvedl do náruče a donesl ji k autu. Na měkkém zadním sedadle se znova schoulila a čekala. Stále je viděla před očima. Krvavé divadlo za mřížkami dveří šatníku. Ať to zmizí! Sevřela si rukama spánky. Auto se za doprovodu hučících sirén rozjelo. Vezlo ji pryč a ona doufala, že daleko…

Pěsti dopadaly na dveře v ohlušujících ranách doprovázených sprškou nadávek. Staré panty se třásly a sténaly. Na opačné straně tmavého pokoje stála žena a ustrašeným pohledem pozorovala zámek. V náručí svírala malý uzlíček.
Strach, jenž se zračil v její tváři, děsil malé dítě. Těkala očima po místnosti, hledaje únikovou cestu nebo snad nějakou zbraň. Pootevřené okno odhalovalo stařičké požární schodiště. Neváhala a nehlučně jej otevřela dokořán.
Zkusmo položila bosou nohu na ocelovou podlážku a zkoušela, zda ji unese. Zdálo se to být v pořádku, a tak se pomalu vydala na dlouhou cestu dolů. Schody výhružně vrzaly každým jejím krokem, tolik se snažila jít potichu, ale nešlo to. Nakonec to vzdala a rozběhla se.
Lehce seskočila na mokrý asfalt. Cítila, jak se jí do nohou zabořily malé kamínky, to jí ale nevadilo. Tělo jí bičoval neúprosný déšť, jenž se snášel z temného nebe v tlustých provazcích.
Přivinula dítě pevněji do náruče a dala se do běhu. Nevěděla, kam běží. Důležité bylo, že běží pryč od toho muže, že běží vstříc možnému bezpečí. Hladký asfalt brzo vystřídal štěrk a kamínky, které nepříjemně bodaly do nohou. Nedbaje toho, žena běžela dál.
Snad za sebou zaslechla nějaké výkřiky, možná i kroky, ale raději se neohlédla. V boku jí bolestivě píchalo a nemohla dýchat, nezpomalila, naopak ještě zrychlila. Před ní se rýsovala skvrna tmavého lesa, tam možná pronásledovatele setřese. Temné stromy skýtaly mnoho úkrytů.
Tráva a mech se klouzaly, co chvíli jí podjely nohy a ona skončila v blátě. Vždy se ale rychle zvedla a pokračovala zběsile dál. Teď už zřetelně slyšela mužovo klení. To se ale pomalu začalo ztrácet v nějakém burácení. Žena nevěděla, co to je, ale bylo to někde před ní.
Znovu ji naplnily obavy, když si pomalu uvědomovala, co ten zvuk znamená. Do poslední chvíle si ale nebyla ochotná to přiznat.
Mech najednou ustoupil a pod nohama se jí objevila holá skála. Zastavila se těsně na jejím okraji, jistá si svým osudem. Tohle je konec jejího útěku. Z mlhy se proti ní vydrala vysoká tmavá postava a neustále ji zasypávala přívalem slov.
Ona je ale neslyšela, řev vodopádu za ní byl silnější. Postava se hrozivě vztyčila a napřáhla ruku směrem k dítěti. NE! Její hlas překonal i zpěv vodní tříště. Muž ustoupil a zdálo se, že se scvrkává každou ozvěnou jejího hlasu. Ozvěna ale dozněla a on se znovu narovnal do své plné výše, děsivější než kdy předtím. Znovu natáhl ruku a uchopil deku…
Ustoupila o krok a potom se vrhla dolů z útesu. Mé dítě nikdo neohrozí… zatřepotala se poslední myšlenka ve víru vzduchu a vody. Nikdy…

Stál zády k oknu zakrytém jemnou, bělostí ve tmě zářící záclonou. Přes silné okenní tabule byl slyšet občasný dopad maličké kapky vody, padajíce z mraků, jež pokrývaly nebe.
Záda opřená o hladkou, holou zeď, byla mírně nahrbená, hrudník se v pomalém, klidném nádechu zvedal. Jasné, jiskrné oči přejížděly po pokoji utopeném v temnotě, jež dávila celý kraj, nehodlaje jej opustit.
Stál tam smířen s tichem, které ho obklopilo poté, co ho všichni opustili.
Slaná, horká slza stékala po jeho chladné tváři podél nosu.
Jeho přátelé zemřeli, ať už zabili sami sebe a nebo byli někým zabiti. Někteří prchli z tohoto města. Nikdo tu nechtěl zůstat. Smrtka v kápi mávala kosou a ukončovala poklidné bytí tvorů.
Nechali tu vše, vzali jen to nejnutnější. Pouze on zde zůstal. Neměl kam jít. Tohle byl jeho domov a bude. Stál tam a nechal plynout myšlenky do krajů, jež byly očím upřeny.
Bylo už hodně k půlnoci, když zaslechl tiché našlapování po jeho hutném koberci. Stála proti němu vysoká osoba. Nemohl ji poznat. Tvář byla skryta tmou. Překvapením pootevřel ústa. Byl to jeho přítel.
Proboha! Ne!
Dlouhá, lesklá ocel se řítila proti němu. Vzduch se zavlnil v nenadálém pohybu. Vykřikl, ale z úst nevyšla ani sebemenší hláska.
Čas se zastavil. Sledoval, jak se k němu zbraň blížila. Nesnažil se zabránit jejímu dopadu. Nebyl schopen se pohnout či jakkoliv se bránit. Snad jen myšlenkami křičel, prosil i žebral o milost.
Fascinovaně sledoval ostrou špičku nože. Magicky ho přitahovala. Volala jeho hruď a ta se přibližovala.
Zprvu si nic neuvědomoval, ani necítil. Pak mu v těle vybuchla bolest, jež se šířila sebemenší buňkou. Pronikala celou jeho postavou a prudce mu udeřila do srdce, které se zachvělo.
Dech se mu zastavil. Další nádech byl chraplavý a těžký. Tep se zbláznil, srdce pumpovalo velké množství krve.
Rty se chvěly strachem z neznáma.
Hleděl roztřesenými zorničkami na nůž, jenž se vynořoval z břicha. Krev vytryskla z hluboké, smrtelné rány a řinula se z ní.
Tupě zvedl oči, z nichž vyprchávaly jiskry života, a pohlédl do tváře přítele, který se otáčel a utíkal pryč.
Kolena se mu podlomila a on padal k zemi.
Život se mu zrychleně opakoval. Viděl svou rodinu. Matku, otce, sestru. Spatřil nehodu, při níž se zabili.
Nechápal, proč má jít za nimi. Vždyť on mohl žít a oni s ním, v jeho vzpomínkách.
Proč ho jeho přítel zradil? Co mu udělal? Nevěděl, nerozuměl. Neměl čas
pochopit, i přesto že by si to velmi přál. Modlil se k Bohu za odpuštění. Nemohl říci poslední sbohem. Nemohl nic, jen zemřít...
Poslední střípky života z něj rychlostí světla vyprchávaly. Nemohl ho již nikdo zachránit. Bolest odplouvala i s jeho duší pryč. Pryč na druhý břeh, ke kterému stačilo natáhnout paže a vstoupit.
Nechtěl, toužil kráčet tichým městem. Nerušen, pohroužen do svých myšlenek. Toužil zajít k hrobu své rodiny a položit jim tam svazek květin, bílých lilií.
Mysl se uzavírala a víčka klesala. Poslední vzpomínka patřila dívce, kterou miloval, ale nikdy ji to neřekl a již už neřekne.
Duše volala o pomoc. Proč tu nikdo není, aby mu pomohl. Nechtěl zemřít. Nebyl na to připraven. Neměl čas hájit svůj život, který mu byl dán. A teď surově vzat.
Oči mu zahalil šedý dým a on upadal ve věčný spánek. Tělo dopadlo do hebkého koberce a z jeho plic vyšel poslední výdech.
Krev dále odtékala z rány a zbarvovala zem.

Temná klenba těžkého nebe stěží držícího hutná mračna plná vody, obklopovala celé město. Dávila jej neviditelným bavlněným hábitem nepropouštějícím vzduch.
Rozhlížel se po tichém, rozsáhlém hřbitově. Jen on zde stál, byl tu sám. Sám pohřbíval stovky mrtvých k poklidnému, věčnému spánku. Zasypával je těžkou, zvlhlou hlínou, jež byla to poslední, co spočine na jejich ztuhlých tělech uvězněných v úzkých, dřevěných rakvích, které by živým způsobovaly klaustrofobii.
Jim nikdo na hrob květinu nepřinese. Jen on. Všechny již pohřbil.
Zabodl pochroumanou lopatu do změklé půdy a opřel se o její štíhlou násadu. Pootočil hlavu a hleděl na dlouhou řadu zasypaných hrobů. Zbyly již jen dva prázdné. Pro poslední dvě osoby v tomto městě.
Jeho tělo i mysl zaplavil zvláštní pocit. Jakoby se mu na těle usadil neviditelný temný stín. Led pokryl jeho paže a nohy se proměnily v kmen staletého stromu, jež trouchnivěl, ale jeho kořeny zely pevně v zemi.
Strach prostupoval každým milimetrem jeho těla. Bál se o svůj život.
Teprve teď mu to došlo. Byli tu již jen dva. Oba museli zemřít. Ale nemohli. Neměl je kdo pohřbít. Teda jednoho. Ano! Jednoho. Ten mohl přežít.
Touha žít ho vedla úzkou cestou mezi rozlehlou alejí stromů. Spěchal, nevnímaje první lehké kapky deště. Hluboké stopy jeho chůze zůstávaly vryté v písčité cestě.
Procházel spletí ulic. Blížil se k němu.
Nechtěl ublížit, ale musel. Toužil žít, dýchat, smát se.
Dusal po pevných betonových schodech, stále výš a výš. Až stanul před bytelnými ebenovými dveřmi. Měl klíč. Byli přátelé, ale teď šlo vše stranou.
Klíč lehce vklouzl do promazaného zámku a ten cvaknul.
Nic mu již nebránilo ve vstupu.
S lehkým vrznutím vešel do potemnělého bytu. Našlapoval tiše.
Věděl, kde najde nože. Sáhl pro jeden s ostrou čepelí.
Ano! Támhle stojí.
Netušil, jak se to stalo.
Stáli proti sobě a jejich oči se v šeru setkaly. Jedny byly překvapeny a ty druhé plné strachu.
Prudký pohyb rozvířil vzduch. Nůž se skrz šat vnořil do pevného břicha a během nekonečně dlouhé vteřiny se uvolnil.
Kapka tmavé krve odkápla z jeho špičky na zem.
Bolestné sténání rušilo posmrtné ticho. Muž klesal k zemi v pomalé bolestné smrti.
On se však na to dívat nemohl.
Upustil zbraň, jež s tichým dopadem ulehla do hebkého koberce vedle padlého těla, topícího se v krvavé lázni.

Utíkal po schodech pryč. Pryč od zla, jež spáchal.
Tohle si do smrti neodpustí. Byl to hřích hříchů. Svědomí ho trýznilo v neviditelných, ale nejkrutějších bolestech, jež byly horší než ty fyzické.
Trpěl.
Zabil ho, aby sám žil. Nevěděl proč. Proč to udělal. Nikdy neublížil jedinému tvoru, a teď…?
Chtěl křičet. Vrátit čas zpět. Chtěl, aby on žil.
Vybavoval si to zpětně. Srdce se mu stahovalo. Tohle ne! On to neudělal! Nechápal, jak to mohl udělat.
Žil na úkor cizího života. Ano! Teď žil. A bude žít! Využije toho. Odejde pryč, ale nejdřív zasype prázdný a hluboký hrob.
Musí pro jeho tělo.
Mokrá hlína dopadala na jeho chladnou tvář. Další a další vrstvy přibývaly, až obličej i tělo zmizelo pod jejím nánosem. Vrstva zeminy pohřbila tělo navždy.
Odcházel pryč ze starého, tichého hřbitova s jedním jediným prázdným hrobem.
Těžké kapky mu dopadaly na tváře plné výčitek, zoufalství, smutku a lítosti. Nebe plakalo.


Zhoustlá mléčná mlha, neumožňující cokoliv spatřit, halící ztichlé město do vlhkého, dusivého hábitu, prostupovala vším. Tíživé kapky deště se vpíjely do mlhy a přinášely smutek. Kapky, ozařované světlem rozbité poblikávající pouliční lampy, stojící osamoceně, houstly a dopadaly na lesklou, popraskanou asfaltovou cestu, která nepřijímala vlhkost, jež nabízely.
Vyprahlá krajina lačně polykala vláhu padající z nebe. Déšť se vsakoval do cesty tvořené z rozžhaveného písku míšeného s jemným kamením. Květiny vypouštěly páru. Život začal pučet. Ožívaly seschlé listy i květy, které působily dojmem, že již desítky let necítily vláhu u seschlých kořenů, začaly se opět zelenat a kvést.
Kapky pronikaly i na starý a potrhaný šat osamoceného člověka spěchajícího do úkrytu. Prosakovaly vrstvami hutného oblečení, až pronikly na hebkou kůži. Chlad pronikal zvlhlou pokožkou až hluboko pod ní a zarýval se tak hluboko, aby si ji osoba velmi dobře uvědomila.
Když hledíte na tyto přenádherné kapky, padajíce z potemnělého nebe, toužíte se jich dotknout, sledujete, jak stékají po sklech, domech či rostlinách a cítíte spalující smutek a žal.
Smutek, jenž s nimi přichází.
Toužíte v chladném večeru nebýt sami. Toužíte udělat vše jinak. Vrátit se zpět do minulosti a udělat vše tak, jak chcete, aby to teď bylo, ale nejde to. Toužíte říct promiň těm, kterým jste ublížili. Říci mrzí mě to a udělat pár rozhodnutí, jak jste toužili, ale nemohli.
Slzy v očích se zvětšují, až nakonec vytrysknou a stékají po horkých tvářích. Vybavují se úžasné zážitky, jež už byly dávno zapomenuty, a chyby, na které se nezapomene už nikdy. Sem tam některá slza skápne ke koutkům úst a ucítíte její slanou pachuť.
Stát dál u okna a hledět na tu tíži, která je již všude, se nedá. Vzduch zhořkl, stal se nedýchatelný, každý nádech pálí a bodá.
Pár lehkých kapek dopadlo na bledou tvář pootevřeným oknem. Přinesly s sebou utišující chlad.
Nezáleží již na ničem.
V prastarém krbu tiše praská skomírající oheň a rozžhavená polena se sem tam nepatrně pohnou. Dech se zklidňuje a nakonec utichá, až zaniká.
V dáli se ozývá tichý šum deště míšený s bouří zuřící za skleněným oknem. Už není nikdo, kdo by toužil mít někoho s otevřenou náručí a laskavým slovem. Už nikdo není…
Drobný deštík s řídnoucí mlhou se měnil v opar nad zpustlým městem bez náznaku života.
Ve stoupající páře se začíná zjevovat hřbitov. Zničené hroby, zarostlé snad staletou trávou, nahánějí hrůzu. Stromy, kymácející se v poryvu větru, usychají, přičemž z nich stékají poslední kapky vody, dopadávající na hroby těch, jež už nemají nikoho, kdo by za nimi přišel.
Poslední nově vykopaný hrob je připraven pro jedinou osobu v tomto městě, která zde nikdy nebude pochována. Už není nikdo, kdo by to udělal.
Zem začala ztrácet vláhu, kterou získávala celou noc. Mrtvolné ticho obklopovalo mrtvé město…

Ticho obklopilo šedé město utopené v husté, nepropustné mlze. Mlze plné tísně a smrti. Pusté ulice děsily. Lampy, jež zářily ve dne i v noci, postupně odumíraly a zhasínaly. Stromy chřadly, přestávaly plodit ovoce, a pučet květy i listy. Svěžest zmizela z květin či trávy. Usychaly. Zvěř se rozprchla do nedalekých suchých, temných lesů, avšak ani zde nezůstala.
Z tíživé mlhy vystupoval polorozpadlý barokní kostel s rozlehlými pozemky. Pozemky zaplněnými hroby mrtvých.
Stovky dlouhých řad hrobů byly neopečovávané. Bezejmenné, kamenné náhrobky se bortily a propadávaly se do pekel země. Zarůstaly neživým plevelem, jehož úponky se pevně přichytávaly k hrobům.
Pouze jeden nebyl zarostlý. Byl otevřený. Hluboká jáma se seschlou hlínou zela prázdnotou a touhou ucítit dopadající rakev či tělo zemřelého. Nikdy nebude mít svůj obsah. Nikdy nebude zasypán. Nebyl, kdo by to udělal.
Hřbitovní plevel se šířil po městě. Zarůstaly cesty, budovy, … Rostliny toužily po smrti. Tonuly v bolesti, jež byla způsobena nedostatkem života.
Velké černé mraky nasáté vodou skrápěly hroby. Blesky protínaly nebesa a hromy hlasitě bouřily.
Zde již nikdy nebude nic živého.
Město křičelo němým hlasem v zuřící bouři.