Smrt v sedle

   Z pocené plece černého hřebce. Všechny svaly v jeho těle se ladně pohybovaly, a on, poháněn vůlí běžel vpřed. Dlouhá vlnitá hříva mu v běhu vlála. Rozšířenými nozdrami vydechoval obláčky horkého dechu v chladné noci. Jeho mohutná kopyta se navzdory jeho váze, lehounce dotýkaly země. Náhle někdo jemně škubl uzdou. Kůň se zastavil a potřepal hlavou. Na jeho hřbetě seděla dívka, tělo jí zakrýval černý plášť s kápí a ve světle měsíce se její pleť zdála být nezvykle bledá. Zvedla hlavu k večerní obloze, zahalené inkoustovou černí, a v jejích modrých očích se odrážely hvězdy. Poté znovu popohnala koně do klusu. Hřebec reagoval i na ten nejjemnější pokyn, a hladce vyrazil vpřed.

   Najednou se ozval dusot kopyt a ržaní. Dívka prudce otočila hlavu, až jí spadla kápě a z ní se vyhrnuly její dlouhé havraní lokny. Jen několik metrů za ní se zpoza kopce vynořil jakýsi jezdec na hnědákovi. Hnědá klisna byla hnána tryskem, až jí divoce vlály žíně. Dívka pobídla koně, jenže jí jezdec pomalu začal dohánět. Měl na sobě tmavě hnědý plášť s kápí. Srdce obou koní bilo jako splašené. Hnědák se hnal blíž a blíž. Hřebec s dívkou na hřbetě vynaložil veškeré své úsilí, aby unikl, jako by věděl, že se jedná o krutý dostih, jehož cenou bude smrt v sedle. Jenže druhý jezdec se nebezpečně přibližoval, už byl od dívky vzdálen pouze na délku paže. Dívka se otočila. Ve svitu měsíce se zatřpytila čepel meče. Dívka vykřikla. Meč udeřil.

   Jenže v tu samou chvíli, jako by hřebec vycítil nebezpečí, uskočil ze svého směru a meč nedokončil smrtelný výpad. Sklouzl však po dívčině paži a rozsekl ji skoro až na sval. Dívka zatnula zuby bolestí a v mdlobách se svezla ze sedla na zem. Po chvíli se vzpamatovala natolik, aby si klekla a chytila se za hlubokou krvácející ránu. Na krku pocítila ledový záchvěv a nemusela se ani ohlížet aby, spatřila jezdce, jenž seskočil z koně, a potichu se kradl za ní. Byl to krok šelmy, která uchvátila svou kořist a ví, že už mu neuteče. Dívka zavřela oči a náhle ji zaplavil zvláštní klid, jakoby věděla, že nemá smysl utíkat, možná že nezemře zbytečně. Věděla, že smrt zahalená ve tmě tu blízko obchází. Cítila, že je připravená odejít.

   Jezdec pomalu obcházel kolem dívky a vychutnával si její bezmoc. Potom se k ní zezadu přiblížil a položil jí ostří meče na hrdlo. Zaklonil jí hlavu. Dívka pouze otevřela oči, aby se podívala na nebe a odevzdala se do náruče smrti. Meč udeřil po druhé. Jakmile jezdec meč oddálil od dívčina hrdla, zatřpytila se na něm čerstvá krev. Dívka zachroptěla a sesunula se k zemi. Její havraní vlasy se po zemi rozprostřely jako řeka a plameny života v jejích široce rozevřených očích vyhasly. Její duše odplula do nekonečnosti vesmíru, do místa posledního odpočinku předků. Po zemi se začala v pavučinách rozlévat krev.

   Jezdec si sundal kápi a zpod ní se vyhrnuly dlouhé černé lokny. Byla to dívka. Ta samá co ležela ne zemi bez života! Ne. Byla jiná. Její oči byly temně hnědé a místo srdce měla ledový kámen, ale vzhledem jí byla tak podobná, až k nerozeznání. A přece mezi nimi byl teď velký rozdíl a obrovská propast. Ta, jež ležela na zemi, měla nad sebou svou temnou sestru, své dvojče a zároveň vražedkyni. Mrtvá dívka se jmenovala Rose a za svého života byste dobrosrdečnější dívku hledali jen těžko. Avšak její dvojče, Scarlet, měla duši černější než nejhlubší dno oceánu. Už v útlém věku Scarlet svou sestru nenáviděla.

   Jenom proto, že Rose milovala vše kolem sebe, byla laskavá a ona sama takových citů schopná nebyla. Scarlet uměla jen nenávidět, pohrdat ostatními a byla chladná. Rose však přese všechno měla Scarlet ráda a věřila, že ji dokáže změnit. „Jsme sestry, dvojčata. Obě jsme stejné, jednoho dne to pochopíš.“ To jí Rose vždycky říkala, ale o tom Scarlet nechtěla ani slyšet. „Ty jsi oblíbená a mě všichni nenávidí, nemůžeme být stejné!“

    „To není pravda, nemají tě rádi, jenom proto, co jim děláš ty. Kdyby ses změnila, měli by tě mnohem raději. Zamysli se nad sebou Scarlet, ještě není pozdě.“ Ale na to měla Scarlet odpověď po ruce. „Já se nezměním, slyšíš mě!? Nikdy!“ Jenže i přese všechnu snahu v ní sestřino chování rozeznělo první cit. Pocit lásky však nahradil jiný, pocit strachu. Bála se změny tak moc, že musela udělat to nejhorší. Pro Scarlet jedinou možností bylo, že její sestra musí zemřít. Pak možná ten pocit zemře s ní. Snad se tak osvobodí od všech lidských pocitů.

   V temné chladné noci stála Scarlet nad svou mrtvou sestrou. Myslela, že teď, když je mrtvá, zůstane navždy tím, kým je. Že zůstane bezcitnou, ale hluboce se mýlila. Najednou jí srdcem projela ostrá palčivá bolest, jako by jí do něj někdo vrazil nůž. Pocítila strach a úzkostí se jí sevřelo hrdlo. Zaplavila ji vlna pocitů, které nikdy v životě nepoznala, a ona padla na kolena pod jejich tíhou. Jakoby se jí otevřely oči a ona si uvědomila, co strašlivého provedla. A z očí, které teď byly modré, se jí začaly řinout slzy. Stékaly jí po tvářích a vůbec se nedaly zastavit. Díky své sestře dvojčeti byla volná, i když Rose už nebylo pomoci.

  Scarlet pod tíhou viny propukla v nářek. „Odpusť mi, sestro! Ach, co jsem to jen provedla, jak jsem mohla zabít vlastní sestru!? Mám na rukách krev svého rodu, co jsem to jenom provedla? To něco ve mně tě zahubilo, sestřičko. Já jsem tě zabila Rose. Kéž bych mohla vrátit čas. Raději jsem měla svůj meč obrátit proti sobě, a vzít si život, než brát ten tvůj!“ Scarlet hlasitě vzlykala a horké slzy jí pálily v očích. „Už se nikdy nebudu moct vrátit a podívat se lidem ve vesnici zpříma do očí, protože budu navždy potřísněna tvou krví, a tu z mých rukou nic nesmyje. Sestřičko, prosím tě odpusť mi!“

   A náhle jako by sestra dvojče uslyšela její volání, jeden měsíční paprsek ji teple pohladil po tváři. Scarlet vzhlédla a jako by slyšela sestřin hlas. „Odpouštím ti, sestřičko. Pohřbi mé tělo pod starými vrbami, kde jsem to měla nejraději. Vrať se do vesnice a řekni, že Scarlet je mrtvá, nebudeš lhát, protože je to pravda. Teď jsi Rose ty. Žij život, který jsem ti dala a žij tak, jako bych to byla já. Jednou se zase shledáme, nebe je nádherné místo bez nenávisti, je tu jen klid a láska. Sbohem sestřičko, buď šťastná, máš ještě celý život před sebou.“ Sestřin hlas v hlavě zmizel a ona si uvědomila, co jí tím chtěla říct. Že ač to byla ona, kdo zabil Rose, její smrtí v sobě zabila Scarlet, a Rose opět žije v ní. Najednou si vzpomněla na její slova.  „Jsme sestry, dvojčata. Obě jsme stejné, jednoho dne to pochopíš.“ Scarlet dostala nové jméno a život. Jméno a život své sestry, která ji nakonec zachránila, i když se musela obětovat.

   Scarlet dostala šanci začít znovu a vše napravit. Nikdy na svou sestru dvojče nezapomene a nikdy jí nepřestane být vděčná, protože s její pomocí zachránila sama sebe. Proto se bude ze všech sil snažit, aby napravila své chyby. Je zvláštní, že smrt a život, stejně jako láska a nenávist jdou ruku v ruce. Stejně jako Scarlet plakala, když se loučila se svou sestrou, tak bude mnohonásobně šťastná, až se znovu sejdou.