Pes mrtvého muže

Nesnáším nemocnice. Nikdo netuší jak moc já nenávidím nemocnice..! Budova plná nemocných lidí žadonícími o pomoc, některými z nich s nadějemi v uzdravení, zbylými už
bez naděje.. Potácejícími se osobami na chodbách, ustarané staré tváře, ten známý definovatelný pach z dezinfekce, bílé pláště. Dům ztraceného zdraví, kde i mladí lidé vypadali
zlomeně, o pár let starší a v očích se jim odrážela bolest. Lidé bez energie a chuti do života, duchem nepřítomní.. Jakoby někde kolem obcházela smrt.
Byl nádherný slunný den a já měla v plánu strávit ho po svém, jako vždy když jsem měla po dlouhé době volno. To by mi však nesměli volat z nemocnice. Chudák babička.. Taková
smůla! Svou drahou babičku jsem měla vždycky moc ráda, nebylo ovšem tolik času, abych jí chodila navštěvovat denně, je to samá práce, pak domácnost, občas nějaký ten sraz
s přáteli. Samozřejmě tu byl i partner, který tu byl vždy pro mě. Byl sice o pár let mladší než já, za to byl však velmi inteligentní, já s ním byla šťastná a celá má rodina, včetně babičky,
ho měla ráda. Ale to už jsem odbočila jinam. Každopádně jsem překonala veškerou svou nechuť, která byla převážena strachem o milovaného člověka a vyrazila směr nemocnice.
Podle adresy to odpovídalo odlehlejšímu, dalo by se říci zapadlejšímu místo poblíž jednoho parku. Bylo krásně, atak to byla celkem hezká procházka po příjemné cestičce za doprovodu
občasného cvrlikání ptáků. Stín byl chvilkami rozříznut ostřejším zlatavým sluncem a bylo slyšet šustění listí v korunách stromů. Po chvíli přede mnou postupně odkrývaly stromy bílou
budovu. Přišla jsem k bráně a k mému obrovskému překvapení nebyla ani trochu podobná staré smutné nemocnici, jaké jsem kdy viděla a znala. Nepůsobila ani trochu pesimisticky,
ba naopak! Bylo to nově vyhlížející moderní dílo architektury. Divila jsem se, že se někdo rozhodl postavit ho zrovna tady-na takovém odlehlém, né moc dobře přístupném místě.
Napadlo mě, že snad jedině kvůli klidu pacientů. Kráčela jsem dál po široké otevřené cestě lemované dobře udržovaným anglickým trávníkem. Moje původní nechuť byla prozatím
umírněna na minimum.
Když jsem vkročila dovnitř, prostírala se přede mnou obrovská recepce s třemi pracujícími. Vše bylo nové a krásné. "Dobrý den, Silmanová, volali jste mi kvůli babičce.."
Recepční, kterou jsem oslovila, byla starší dáma kolem padesáti let a vyhlížela příjemně, ale poměrně zmateně, bojujíc s programem v počítači jako o život. Její věk tomuto chování
příliš neodpovídal, jelikož by se hodil spíše na osmnáctiletou slečnu v době zaučení se šéfem za krkem. "Dobrý den...! A..ano, jistě.. Babička se jmenuje...? Ano, ano.. Momentík prosím..
Tady to máme - číslo 51, druhé patro - oddělení zlomenin..", "Dobrá, děkuji.. Máte to tu hezké." Recepční na mě hodila výraz, ve kterém se zračilo tak trochu utrpení, než potěšení.
"Ach ano.. děkujeme. Ale dříve to myslím bylo lepší.. Tedy..! Ach bože, co to vykládám. Měla jsem na mysli, že práce byla jednodušší. Neholduji moc novotám a s tímto programem
si zkrátka někdy ani nevím rady.." "To vás chápu..!" odpověděla jsem a upřímně se divila, proč takovou to starší paní přijmou zrovna na toto místo s počítači, když z toho musí mít
jen nervy. I když si to vlastně zvolila na druhou stranu i ona sama, ale proč? Pokud vím tak plat recepčních nikdy není příliš vysoký. Nebo že by zde..? Než jsem si to stačila domyslet
a měla jsem se k odchodu, paní navázala na předešlou větu. "No víte, na tomto místě jsem dříve pracovala, takže si mě po zbudování této nemocnice nechali.. Alespoň jsem nepřišla
o práci.." , "Tak alespoň že tak.." řekla jsem chlácholivě a povzbudila jí úsměvem, který mi kývnutím oplatila.
Babička měla nohu v sádře a úpěla. Byla ráda, že mě vidí a já ji, jen né moc zrovna zde a v tomto stavu. Podklouzla jí prý noha v samoobsluze, kde někdo vylil olej a ona to neviděla.
Bylo to samozřejmě dlouhé povídání se všemi detaily a také postěžování si na personál v obchodě, jak mohou být tak zlomyslní, či nevšímaví a nechat tam tu skvrnu na podlaze mezi
lidmi, co jdou nakupovat. Pak se konverzace stočila k povídání o tom, co by kdyby a že štestí měla nakonec babička, že se nepraštila např. do hlavy. Pochválila, jak statečně vše nesla,
jaký má prakticky a vkusně zařízený pokoj a navrhla, že přinesu kávu.
Když jsem se zeptala jedné sestry na automat na kávu, vysvětlila mi, že zde nejsou žádné automaty, nýbrž jakási "občerstvovací místnost", kam chodili především návštěvy pacientů
a ukázala mi cestu. Jen jsem překvapeně zamrkala, poděkovala a šla dál. Byla to veliká místnost s pultem nabitým chlebíčkami, dortíky a sendviči, kde se podávala káva i čaj, kakao,
nebo polévka, ovocné saláty a další pochutiny. Všude byli stoly s židlemi u oken které se rozprostírali po celé délce zdi s výhledem na park a všude kolem sedících a tlachajících lidí
pobíhali děti a k mému zděšení i psi. Bylo tu živo. Koupila jsem kávu a nadhodila prodavačce, že jsem netušila, že tu mohou pobíhat i pejsci. Prodavačka se zadívala směrem k jednomu
zvířeti a prohlásila rozněžnělým hláskem, jako by si hrála s malým dítětem: "Ale jistěže..! Vždyť jsou tak roztomilí! Přece byste je nechtěla nechat stát venku! Navíc mají všichni známku,
nikdy nám nic nerozbili, ani nepokousali a jsou mezi nimi i slepečtí psi. Prostě tu můžou být!" Najednou jsem se cítila, jakobych jí tím snad urazila a přitom jsem měla neodbytný pocit,
že tohle přeci není zverimex!
Po sdělení příhody babičce, se velice divila a řekla mi, že až půjdu domů, že se té slečny mám zeptat, zda si tedy může vzít na pokoj kočku Tiffany, andulku Glorii a všechny své králíky.
Nejdříve mi to přišlo jen vtipné, ale pak jsem si uvědomila, že by mě docela její reakce zajímala, když tolik miluje zvířata. Já je mám také velmi ráda. Ale přecijen - nemocnice..?
Po rozloučení s babičkou jsem šla opět dolů k občerstvení a po cestě jsem si všimla několik starších pacientů, sedících v čekárně. Nechtěla jsem se zamýšlet nad tím, co všechno
prožívají a cítí. Z pohledu na ně mě mrazilo v zádech. Každá nemocnice mi zkrátka vždycky připomene smrt, ať chci, nebo ne. Ještě štěstí, že je babička takový optimista a nikdy nepodléhá
pocitu beznaděje.
Slečna v občerstvení už nebyla, ale zato psi se stále honili a lumpačili pod stoly lidí. Měla jsem v úmyslu tedy jen projít, když v tu chvíli jsem si všimla naprosto roztomilého, malého
štěňátka. Bylo kouzelné, přesně jak štěňátka bývají. Poskakovalo, sršelo energií, něco okusovalo, pak se jen batolilo. Nešlo odolat pokušení. Musela jsem ho začít hladit a mazlit se s ním.
Bylo chundelaté a měkoučké jako prvotřídní plyšová hračka a vrtělo radostně ocáskem. Zkontrolovala jsem, zda má známku a pak se rozhlédla kolem sebe, abych se mohla zeptat,
co je to za rasu, tohle černohnědobílé chlupaté stvoření. Nikdo si mě nevšímal a celá společnost se bavila, jakobych tam ani nebyla. Najednou mě napadla bláznivá věc! Štěně se na
mě ještě jednou podívalo a jelikož se k němu nikdo nehlásil, přidržela jsem ho blíž a v náručí jsem rychle kráčela ven. Občas jsem i popoběhla, moc doře tedy skrýt nešlo. Recepční jsem
jen zadrmolila pozdrav na rozloučenou a svižně přidala do kroku. Vím jen, že se na mě udiveně podívala a zopakovala pozdrav.
"A je to!" Říkala jsem si pro sebe. Štěně jsem položila na zem těsně před nemocnicí pro případ, že by náhodou za mnou vyběhl původní majitel, či recepční a já se mohla bránit tím,
že jsem jen chtěla vzít to úžasné stvoření ven na vzduch. Nic se však nedělo, tak jsem se postupně s malým zázrakem vzdalovala od budovy, a měla namířeno k brance a pak hurá domu.
Štěňátko si poskakovalo po trávě a po chvilce kdy si potřebovalo ulevit, bylo jasné, že jde o psí slečnu. Začala jsem přemýšlet o tom, jaké jí dám jméno a byla jsem radostí bez sebe,
že teď patří mě. Otočila jsem se, jestli mě někdo nesleduje, ale nikde nikdo nebyl. Když jsem se opět podívala na fenku, lehce jsem se podivila. Najednou mi mnohem více připadala
mojí zemřelou fenku Stefanii a navíc mi přišlo, že maličko za tu chvilku povyrostla. Zkusmo jsem na ní zkusila zavolat několik jmen, včetně Stefanie, ale moc to nezabíralo. Dělala si,
co se jí líbilo. Začala lítat po trávníku a bylo vidět, že se jí z areálu nemocnice příliš nechce. Z mého přemítání jak jí znovu chytit mě vyrušilo něco neuvěřitelného. Najednou k nám přihopkaly
asi z nejbližších stromu černé a zrzavé veverky a skákali po trávníku. Když jsem se z překapení probrala zavolala jsem z legrace "Cindy, chyť!" Fenka jako vyměněná všeho nechala
a vrhla se na černou veverku, držela jí v tlamičce téměř ve vteřině a zůstala na mě zírat jako nejvicvičenější pes na světě. Zůstala jsem na ní překvapeně zírat, jak umí poslouchat. Že by
se jmenovala Cindy? "Konie, pusť!" Poslechla a pak opět pobíhala a veverka byla okamžitě pryč. Na štěně poslouchala úžasně. Vlastně už ani jako štěně nevypadala. Kdykoli jsem jí dala
povel, nehledě na jméno, zareagovala.
Všimla jsem si, že nás uviděl nějaký zahradník a zřejmě se mu něco nezdálo. Vyloženě z té dálky civěl. Řekla jsem si, že je už opravdu na čase odejít. Pak mě jako osvícení napadla
známka, kterou má fenka na krku. Někdy tam bylo nejen, komu zvíře patří a zda je očkované, ale i jméno. Jméno tam nebylo. Avšak bylo tam něco velmi zvláštního. Tam, kde je obvykle
uveden majitel bylo napsáno tiskace: "MAN R.I.P.". Zarazilo mě to. Mrtvý muž..? Jsem snad blázen? Kdo by psal na známku, pokud se mu pes ztratí místo adresy a jména takovou
hloupost? Nejdříve mě napadlo, že chlapík je buď vtipálek, nebo pes patří někomu z nemocnice. Někomu kdo třeba už umřel..? Ale proč by si ho tam nechávali.. Asi nějaký doktor,
nebo ta prodavačka.. Neměla by ho tedy u sebe? Psa nemůže vlastnit "Mrtvý muž". Přejel mi zase mráz po zádech a divný pocit. Když je ten muž mrtvý, nic nevlastní. Takže je tedy
můj!
V tom jsem se podívala před sebe a na cestě stálo opravdu směšné žluté vozítko s červenými koly, co připomínalo automobil velmi vzdáleně. Nejspíš je šlapací! Napadlo mě.
Bylo na dálku vidět, že je spíše pro děti, z umělé hmoty, ale na druhou stranu celkem bytelné, že by snesl i jednoho dospělého. Do mé fenky jako když střelí a rozběhla se ke žluté
příšernosti, která stála skoro u brány. Když jsem se k ní blížila, tak to bláznivé psí stvoření sedělo uvnitř s vystrčeným jazykem a vypadalo udýchaně, ale spokojeně. Najednou jsem
zůstala stát. Na onom "autíčku" bylo napsáno "Peggy´s Crazy mobil" a v něm šťastný psík. "Peggy...?" Zkusila jsem opatrně. Peggy zastrčila jazyk, dala hlavu na stranu, seskočila
a v mžiku byla u mě. "To je tvoje? Ty jsi Peggy...?" A fenka se celá mrskala. Klesla jsem na lavičku a říkala si, že jí musím jít vrátit. Patřila nějakému vtipálkovi, co jí určitě miloval, jezdil
s ní v tomhle a byl určitě teď v nemocnici. Nechtělo se mi jí tam nechat. Měla jsem chuť jí popadnout a utéct. V životě jsem nic nevzala.. Nebo.. Někoho..Přemýšlela jsem a při pohledu
na vozidlo se mi sevželo srdce. Náhle mě něco pošimralo na hrudi a já, zabraná do myšlenek zda psíka vzít nebo ne, jsem natáhla ruku k tomuto místu bez podívání. Nahmátla jsem
cosi malého a třepetajícího, až mě z myšlení vytrhla obrovská bolest. Přinutila mě, abych zjistila, co se stalo. Zatřásla jsem tričkem, z něhož vyletěl sršeň. Dalo by se to v celku dobře
přežít, kdybych nebyla alergická na bodnutí od sršňů..
"Peggy... Pojď rychle!" Doběhla jsem k recepci s fenkou v patách. Recepční zavolala doktora a sestru, která mi hned dala injekci a poslala mě zpět, že mám počkat na lavičce
na doktora. Cítila jsem, že se mi špatně dýchá a že tohle nejspíš nedopadne dobře. Místo na hrudi mi otékalo. Chtěla jsem předat Peggy, ale nikde nebyla. Ta starší paní na mě koukala
velice zmateně: "Psíka? Ale tady psi nemají co dělat, slečno!", "Já vím, tady asi ne, ale u občerstvení, že? Já tam vzala.. To štěně.. Omlouvám se, chtěla jsem vám jí vrátit,
ale nikde jí tu nevidím..", "U občerstvení? A zvířata?! Pracuji tu od postavení této budovy, tedy rok, ale opravdu.. Tohle bych musela vědět!", "Vždyť jsem s tou fenkou utíkala ven..
Jmenuje se Peggy..." Recepční se zarazila."Vy jste ale nic nedržela slečno, proto mi bylo divné, že tak rychle utíkáte, ani nemáte důvod.. Navíc fenku Peggy tady míval jeden pacient
- to však bylo jediné zvíře, které tu mohlo kdy být. Ten pacient zde zemřel. Neměl nohy a to zvíře se od něj nikdy nehlo ani na krok. Udělal by pro ní cokoli. Dokonce s ní jezdil v jednom
vozítku, které sám vyrobil. Bylo uzpůsobené jemu - na elektriku, ale nazval ho po tom psovi.. Byl to moc milý pán. Ale když se někdo chtěl jen dotknout jeho roztomilé fenky, nebo jí
nedejbože odebrat, vždycky říkal, že by dotyčného raději zabil.. Ale vám je opravdu zle!! Doktor tu bude co nevidět! Vteřinku! Říkal, že už je na cestě!" Bylo mi opravdu zle, ale chtěla
jsem slyšet víc. Připadalo mi, jakobych byla v blázinci a bláznivý psychiatr mi vysvětloval, že růžoví sloni opravdu existují. "Co se tedy stalo s Peggy? Kde je teď?" , "S Peggy? Pár
týdnů jsme si jí tu z lítosti nechali. Ale potom zemřela smutkem. Já nevím, ale někdy mám pocit, že jsou tu takové špatné vibrace.. Neměla se nemocnice stavět zde.", "Proč ne?"
"Tohle bych vám říkat neměla.. Obzvlášť, když vám není dobře!" "Řekněte mi to.. Prosím.." "No.. po bývalém hřbitově.." "Hřbitov??" "Ano.. Pracovala jsem tu před tím. Víte.. Dělala
jsem pohřební věnce. Tohle tu nezvládám.. Samá technika. Své práci jsem rozuměla. Tohle tady s počítači nechápu. Věřím vám, že jste viděla Peggy.. Někdo tu mívá pocit, že jí slyší štěkat.
Přímo na sále.." Zmocnila se mě panika. Bože, já tu umřu! "Myslíte, že díky té fence umřu?? Mrtví majitel! Že mě to hned nedošlo. Já měla být nový majitel! Chtěla jsem si jí nechat!"
"Nesmysl! Nakonec jste jí přeci šla vrátit, nebo ne??" Třeba díky ní jste se držela v blízkosti nemocnice! Kdyby jste dostala žihadlo někde u vás doma, pak byste tu injekci nemusela
stihnout! Vždyť teď lítají sršně všude každou chvilku!" V tu chvíli se mi udělalo opravdu zle a šla jsem do mdlob. Cítila jsem je, že moje tělo je odváženo někam pryč a potom hodně světla.
Po dlouhé chvíli a bolesti jsem uslyšela doktora, jak říká něco o mělkém dýchání a zásahu žihadla do plic. Potom povídal něco o štěstí a úniku smrti. Probudila mě až babička, která se
dovlekla o berlích až ke mě k posteli. Byla celá uplakaná a že se prý strašně bála. Teď je ráda, že jsem v pořádku. Jen prý slyšela, nějakého psa jak štěká a že za to asi můžou ti psi
z občerstvení, jak jsem jí o nich říkala.. Já jsem se jen usmála.. Přežila jsem. Děkuji Peggy.