Setkání s Neznámým

Zcela normální událost - normálního smrtelníka

Jednoho večerní ho klidu a ticha uvolněně se svým zrakem na krajinu upínám. Po půlnoční hodině si dopřávám relaxaci a odpočinek vždy, kdy zakrytá obloha mračny se otrhává, mlha se rozplývá. Pak spatřím zářívě světélkující a padající hvězdy, kde hlavním vodítkem mého zasněného zraku je nejviditelnější měsíc, kterým každým dnem v podmínce na jasné obloze dorůstá nebo ubývá, při pohledu střešního okna mého pokoje.
Všichni tvorové žijící v domě šli spát, až na mě. Odkrývám pokrývku a načechrávám polštář, odpočatý jdu spát. Přemítám, jako každý večer, celý strávený den od mého probuzení až do ranního úsvitu. Většinou dorazím kdesi do půli minulého dne a pak usnu.
Půl třetí, - hodina ranní…usínám, ale ještě při vědomí stále bdím. Na půli usínáním a v usnutí se ocitám.
Slyším kroky na patře, i přesto že všichni spí. Přibližují se k mému pokoji, slyším, ale nevnímám, zcela ignoruji veškeré narušující subjekty mého ušního perkusního bubnu. Kroky procházejí chodbou, pokračují dál, chodbou dál a dál, až přes práh pokoje. Postupují v rytmu metronomu v tempu 30. Téměř nervózně pomalé. Kráčí kolem mě dál, kolem mé postele, až k dalšímu pokoji, kde dveře jsou otevřené. Kroky se zastavily. Já stále bdím, ignoruji zvuky, ale vnímám, že někdo je v místnosti. Vrací se, prochází kolem mě, zastavuje se. Utichl. Už si říkám jen – někdo prochází se, náhle má pokrývka padá k zemi, já ale netuším, co se odehrává. Přikrývám se, odvaluji ke zdi, za peřinu zase táhne kdosi. V tu chvíli se probudím, všude tma. Právě nastal okamžik nikdy nezapomenutelný, takový strach v životě, nikdy nezažil jsem. Srdce silným bitím otřásá mé tělo. Z úst mi řine tlak tepu, strnuté tělo, zkamenělé není schpno žádného pohybu. Nacházím se v útrobách strachu.
Držím pokrývku, cítím tlak, soupeříme spolu. Můj nemrkající zrak je upřen do zdi, neohlížím se. Věřím, že zjištěná identita mého protivníka jen pohledem by byla pro mě smrtelná. Proto v kamenném stavu zůstávám. Srdce stále silněji a silněji bije, náhle pustí. Převalím se tiše, ve skoro nepohnutelném stavu, blíže ke zdi. Kroky u postele se rozpochodovaly a kráčely stejnou cestou až k místu svého počátku. Dále 3 hodiny bez spánku rozdýchávám nečekanou událost s neznámým paranormálním přízrakem.

Duch zemřelé osoby žijící dříve v domě? Zlý duch či démon? Přízrak z jiného podsvětí? Netuším, ale pro mě zcela normální událost, docela normálního smrtelníka.