Slepá skvrna

Slepá skvrna


„Člověk je zvláštní tvor. Předložte mu obraz, na kterém malíř namaloval něco neznámého, snad i démonického, pak většinou uvěří, že je ve hře ďábel. A přitom je to pouze fantasie toho malíře. Ve skutečnosti je ďábelský pouze život.“
Peter Dempf


S nočním chladem, který ji laškovně šimrá na špičkách zapatlaných prstů, si věrně vybavuje podivné a nepřístojné pohledy uplynulého dne. Zkouší vychutnat na jazyku žluklou chuť dávno prožitých chvil. Snaží se pochytat všechny směry lačných pohledů a snových výrazů, které pohlcují její zjitřenou představivost…
Žila jenom v noci.
Právě dokončovala svůj poslední obraz. Bylo to její vrcholné sebevyjádření, ve kterém spatřovala osudný konec všech svých snů, děsů a nočních můr. Plátno k prasknutí napnuté na nachýleném stojanu se třáslo všeprostupujícím strachem. Obraz byl skutečným symbolem konce všech pominutelných pozemských věcí, které se samy od sebe obrátí v prach, zatímco dílo samotné přečká celé následující věky…
Všechno v tom křičelo.
Přestože ona sama ztěží vydala nějaký zvuk, její mistrovské dílo prožité až do morku kostí vřískalo, řvalo a běsnilo v nepoznaných temnotách černé tuše a karmínové rumělky. Absolutní čerň jako zhmotnění veškeré nicoty každého bezcenného bytí a sytá, výrazně rudá jako jedovatý květ, který sám od sebe vypučel ze zbořeniště zřícené středověké kostnice…
Kresba zaschlé krve.
Přesně tak vyhlížela valná většina jejích obludných obrazů. Ty, které malovala rychle a zuřivě, jí ve zvířené kaskádě horkých barev doslova rozkvétaly před poblouzněnýma očima jako zbujelý záhon plný obrovských rudých květů. Jen bílá, čistě bílá plátna ve vzteku probodaná zběsilými ránami ostrým hrotem malířského štětce, celá bohatě skropená tím nejintenzivnějším rubínem a co nejtmavším karmínem, který vyhlížel skoro stejně jako prudce tryskající krev…
Úplně v tom plave.
Prudce se rozmáchla štětcem neskonale ostřejším než katovská sekera. Všude kolem sebe viděla to, co by kdokoli jiný koutkem oka nikdy nespatřil ani v té nejhorší noční můře. Plátna a tma šeptají – vlastně křičí a vřeští tak, jak ona nikdy neuměla – o svých snech, přáních a touhách… dětinských, patetických a děsivých…
Jeden obraz řekne víc než tisíc slov. Musela se vyjadřovat jinak, protože jí nikdy nikdo nerozuměl. Konečně odložila použité štětce a popatlanou paletu. Vedle stojanu stál otlučený stolek s příručním zrcadlem. Právě porovnávala oba žalostné zbytky bývalých lidských bytostí.
Trhavý hnis a ohavná hmota.
Obrovská hromada masa a kostí ve tvaru krví zalitého těla. Pohlížela střídavě na sebe a na útvar zachycený na plátně. Přetvořilo ji v třaslavou kostru ne nepodobnou některým nemrtvým tvorům z jejích slavných obrazů. Jak obličej té rudé hmoty…
Jako vždycky ji napadalo, kolik lidí se na to podívá a nepochopí zhola nic. Nemohla se ubránit takovým pocitům, protože po dokončení každého dalšího díla se vždy neodmyslitelně dostavovaly pouze pocity pusté skepse, tvárného vyčerpání a ztuhlé ochablosti…
Měla mžitky před očima.
Na brýlích se jí usadil stříkanec černé barvy. Byla vůbec celá od barvy – dlouhou námahou zemdlelé ruce, potrhané pracovní halena a dokonce i její polámané vlasy ledabyle svázané do myšího ohonu. Pokusila se otřít tlustá skla brýlí, ale překvapeně zjistila, že jsou ve skutečnosti zcela čistá. A přece na obraz žádnou černou ve větší míře ani jednou nepoužila…
Tmavá skvrna sídlila v její oku.
Skákala ve stínech a tiše se jí vysmívala svým okrouhlým, bezzubým úsměvem. Irina zavřela oči. V hlavě jí hučelo. Z posledních sil se odplazila spát. Zbavila se těch děsných brýlí a nevšímavě shrnula z gauče kopu poházených věcí. Bylo tam všechno – špinavé talíře, zamaštěné knížky, počmárané plakáty, liché kusy obnošeného šatstva, nepíšící tužky, mazlavé uhly a samozřejmě samé pokreslené skicáky. Irina používala dolní ateliér jako jakousi univerzální obytnou místnost. Žila, dýchala a existovala pouze pro svou práci. Opřela si hlavu o opěradlo.
Pak se propadla do temnoty.

***

A temnota se propadla do ní.
Když konečně ztěžka otevřela spánkem zalepené oči, bezprostředně jí projel zase další záchvěv cukavého strachu. Sice do neuklizené místnosti nepronikalo příliš jasné světlo, ale i tak to stačilo, aby se jí naráz zvedl žaludek. Viděla to stejně dobře jako svou osobní spoušť všude kolem – hrubýma rukama zlámané štětce, vypatlané tuby od řvavých odstínů trvanlivých temper, roztrhaná plátna s pokaženými náčrty a všudypřítomné skvrny zaschlé barvy. To vše v tvůrčím záchvatu černé zuřivosti porůznu rozstříkané po oprýskaných zdech nebo znehodnoceném nábytku. Protože takhle ve dne to bylo ještě mnohem zřetelnější. A znepokojivější.
Už zase viděla tu divnou skvrnu na sítnici. Kamkoli se pohnul její pohled, černá tečka neomylně následovala její pokažené oko. Když rychle zamrkala, začal flíček poskakovat mezi rozmazanými mžitkami. Jenom když zavřela oči, tak dokonale splynul s okolní temnotou…
Zatím byl pořád moc malý, maličký na to, aby jí bránil ve vidění, ale to mohl to být jenom začátek. Kdoví, kam až může takový pulsující flek asi dorůst. A jak dlouho mu bude trvat, než ji úplně oslepí a vtáhne do temnoty…
Může slepec malovat?
Skvrna se jí posměšně roztančila před ochromeným očima. V uších jí bušilo a prázdný žaludek se zoufale dožadoval teplé potravy, kterou mu tak trestuhodně dlouho odpírala. Lednička asi zase nefungovala. Štítivě trhla vrchními dvířky s umatlanou plastovou rukojetí. Světlo uvnitř nesvítilo. Poličky zely prázdnotou, akorát ve spodní přihrádce se krčil starý sýr a pár nepoživatelných párků.
Zase zabouchla dvířka rozbité ledničky a vtom si všimla křiklavého kusu papíru, který k ní byl přichycený několika melounovými magnetkami. Graficky poutavě zpracovaný leták informoval o nové výstavě jedné ze současných nejkontroverznějších malířek. Irina a její obskurní obrazy zřejmě jako vždy přilákají obrovské množství lidí, kterým samým uměleckým zápalem div nevypadnou oči z důlků a ještě dlouho budou drmolit o nové vlně morbidní dekadence.
Ve světě umění se stala celebritou. To ale nic nezměnilo na tom, že se jí jakákoli publicita bytostně hnusila. Pořadatelé po ní dokonce chtěli, aby na akci přednesla nějakou patetickou řeč. Napřed rezolutně odmítla, ale Nataša ji dlouho přemlouvala, aby řekla alespoň krátké poděkování za možnost vystavovat v tak prestižní galerii.
Nataša byla něco jako její agentka. Slíbila, že se s ní sejde asi hodinu před začátkem výstavy, aby se ujistila, že je všechno OK a mohla se ještě pořádně připravit. Irina se usadila na židli a promnula si nemocné oči. Měla by něco sníst. Měla si do sebe dostat alespoň skývu chleba, než hlad zaživa sežere ji…
Stejně jako ta skvrna.
Momentálně zmizela. Jistěže zmizela, vždyť tam nikdy nebyla. Byl to jen chvilkový výpadek vědomí. Nesmí tolik ponocovat a nesmí pořád pracovat u tak mizerného světla. Ale bylo to alarmující. Může vůbec v klidu sednout za volant, když přece před chvílí viděla před očima černé fleky?
Nemůže.

***

Ale musí.
Vlezla do vany a usilovně se drhla houbou i kartáčem tak dlouho, až zní zmizely i ty nejposlednější stopy barvy, které stihla nasbírat za dlouhé období tvůrčího výpadku. Zbytek dne strávila přípravami na akci. Nový obraz pečlivě zabalila do dvou vrstev navoskovaného plátna a téměř mateřsky jej uložila na zadní sedadla svého zánovního vozu. Po cestě projížděla zapadlým venkovem. Na každém metru si trpce uvědomovala hořkou realitu své svízelné pouti, lemované jen nepřirozeným rozkladem a všudypřítomnými kupami odhozených odpadků.
Nekonečné bezcílné cesty lemované hnijícími závějemi odumřelého listí a houževnatými trsy žahavé škumpy. Nikde v dohledu nebyla ani nejmenší stopa po jakýchkoli živoucích tvorech. A přesto se přes osamělou silnici, těsně před smrtícími pneumatikami, v mrknutí oka lstivě mihlo cosi –
Černého.
Prudce zabrzdila až odřená kola hlasitě zaskřípala na neudržovaném asfaltu. Nemohlo to být žádné zdivočelé zvíře, dokonce ani jedno z těch, co už se dávno odnaučilo vyhýbat se vražedným vozům. Motor nedočkavě hučel a Irina na nepatrný okamžik zaváhala, zda by nebylo přece jenom lepší vrátit se zpátky. Ale pečlivě potlačovaný strach jí to nedovolil. Tichý strach a hrůzná nejistota, na co nehezkého by ještě mohla nechtěně narazit, kdyby opět projížděla potemnělým lesem…
Na obzoru se brzo objevily vysoké kupole historických budov opatřené nesčetnými arkýři a špicemi, které se ostře odrážely od rudého horizontu. Pomalu postupující soumrak podkreslovaly stovky tenkých sloupků dusivého kouře, který stoupal z večernímu nebi z nesčetných továrních komínů vypínajících se snad přímo z palčivých pekelných pecí.
Konejšivý, pomalý tep života už není téměř nikde k nalezení, protože zmizela místa, kde dřív šuměla jen zlátnoucí pole a vlahé lesy. Moderní město je jako jeden jediný gigantický organismus, který se sám sebou krmí a postupně požírá pořád víc a víc veškeré volné plochy. Anorganické množení nezná míru, jedno se vždy navrší na druhé, a přesto tak totálně pusté a mrtvé jak jen může beton být…
Městská galerie moderního umění se příhodně nacházela jenom kus od přecpaného centra. Byla to velká, hranatá budova postavená ve stylu strohého funkcionalismu. Nikde žádné štuky nebo arkády, nikde žádný měkký ornament, nikde žádný, byť jen sebenepatrnější náznak barvy nebo vzoru. Akorát šedý beton, chromovaná ocel a sterilně bílá, dokonale hladká fasáda symetricky vyplněná plochými tabulemi vražedně vyleštěného skla…
Irina se při pohledu na ni mimoděk otřásla zimou. Podařilo se jí zaparkovat o ulici dál od budovy a bez problémů vytáhnout svůj nový obraz z auta. Nesla ho pod paží a druhou rukou pevně svírala naducanou koženou kabelku. U zadního vchodu pro personál na ni čekala Nataša. Perfektně upravená jako ostatně vždy, přiléhavé tmavé šaty, které by možná mohly působit konzervativně, nebýt hlubokého výstřihu a dlouhých rozparků. Uměla být decentní, ale zároveň vyzývavá. Asymetricky střižené černé mikádo částečně skrývalo odvrácenou stanu jejího nenápadně nalíčeného obličeje.
„To snad ne! To je tvůj nový obraz? Skvělé!“ zaplesala Nataša nadšeně místo pozdravu.
„Je. Dokončila jsem ho včera v noci. Chci ho slavnostně odhalit dnes večer na výstavě,“ oznámila Irina.
„Výborně! Bude to taková třešnička na dortu,“ libovala si amatérká umělkyně.
„Když myslíš,“ odvětila malířka. „Doufám, že alespoň tobě se bude líbit.“
„A co to vlastně je?“ vyzvídala Nataša. „Další pohled do absolutna?“
„Uvidíš.“
„Nechám se překvapit. To plátno můžeš zatím nechat tady,“ dodala agentka, když společně vstoupily do budovy a slavnostní večer mohl začít. Irina by měla být nadšená, ale ani mezi lidmi se stále nedokázala zbavit toho divného neklidu…
Rukou jí energicky potřásl jakýsi plešatý pán. Představil se jako novopečený ředitel oné slavné instituce. Následovala jej do jeho skličujícího království, kde holé stěny skoro mrazily a ztuhlé skleněné tabule působily neklamným dojmem silné ledové vrstvy. Když si postupně odbyla všechny nekonečné formality, směla se přestat křečovitě usmívat a byla důstojně uvedena do přeplněného sálu, kde se odehrávala nová výstava jejich kontroverzních děl…
Skvrny od krve.
Početná skupina štěbetajících návštěvníků se shromáždila u jednoho z jejích nejoblíbenějších obrazů. Namalovala ho asi před půl rokem a od té doby se stal jedním z kritiky nejlépe oceňovaných děl. Mluvilo se o něm jako o netradiční kubistické kompozici aplikované na lidské tělo. Jako by to byl ten samý člověk, kterého každý den ničí jiní lidé…
Irina jej namalovala jako utajený hold všem nešťastným duším, které byly přes všechen svůj neslyšný řev a zalykavé prosby zaživa slisovány krvavými písty lidské společnosti do požadovaných proporcí matematicky dokonalé kostky a následně navěky uzavřené do plochého plastového balení nevyléčitelných komplexů a tupé paranoi. Všude se skrývala pořád ta samá smrt a zvířecí krutost. Nenápadné chvíle žhavého života a roztroušené střípky smrti…
Černé jámy, rudé jeskyně.
Na pohled vůbec nevypadají nevině.
Identifikovala je jako typické produkty nespravedlivého světa, kde vládne čistá samoúčelnost a nikdo už se dávno nad ničím nepozastavuje. Kde škodlivá škola křiví křehké kostry a všudypřítomné monitory rozmělňují zdravé mozky. Každý, koho Irina kdy znala, nakonec stejně skončil zdeformovaný mnohem hůř než neexistující lidé z jejích pobuřujících obrazů…
Pokřivení společností a zmrzačení konzumem. Vším, čím se budou cpát tak dlouho, dokud jednou už úplně neprasknou a zhoubný obsah jejich puklého žaludku nesežerou houževnaté krysy. To oni jsou na rozdíl od nich otrlí tvorové, kteří hladově hodují na všem, pro co už člověk nedokáže najít žádné nové využití. Byl to mor.
Zakrýval tvář země.
Obdobně jako dlouhý sametový přehoz, který halil její nejnovější opus před omrzelými zraky zvědavých hostů. Irina prošla jejich středem a vystoupala na osvětlené pódium. Všichni napjatě sledovali slavnostní odhalení. Vzadu zahlédla i sličnou Natašu se skleničkou v ruce, jak dělá oči na nějakého zazobaného snoba v šatech o Armaniho.
„Zdravím vás. Všechny vás srdečně vítám na své výstavě,“ pronesla malířka do mikrofonu, který jí pyšně podal zářící ředitel. Milovníci umění ji hltali divými pohledy…
„Možná vás zklamu, ale vcelku vám vlastně ani nemám co říct,“ oznámila Irina. Ředitel se zatvářil zděšeně. Hosté ani nedutali. „Nemám připravený žádný dlouhý proslov, musím vás zklamat. Nemám ráda zbytečně protahovanou agonii.“
Nejspíš jí nikdo nevěřil. Anonymní tváře, které nikdy neviděla a nejspíš už ani nikdy v životě neuvidí, k ní tupě vzhlížely. Vypadaly podobně jako to, čemu se ze všeho nejlépe daří ve světě zalitém věčnou temnotou. Viděla v nich jenom další chodící mrtvoly…
„Dávám přednost tomu, když promluví mé dílo. Tady je!“ řekla a zároveň odhalila svůj poslední obraz.
Odevšad zaplesal potlesk.
Irina mu ale nenaslouchala s radostí. Trpká ústa jí zkřivilo cosi, co by se ani nedalo považovat z nepovedenou parodii pyšného úsměvu. Nechala naplno vyniknout svou vrozenou ošklivost. Stejně je to zvláštní, jak si neživé věci snadno dovedou přetvořit člověka k obrazu svému…
Život je sám o sobě tragédie.
Když se může něco zkazit, pokazí se to vždycky právě v ten nejnevhodnější moment. Ze stropu se snesla jasná sprška elektrických jisker a pak už byla jenom neprostupná tma. Hosté do sebe nechtěně naráželi a odevšad se začaly ozývat podrážděné výkřiky nevole, protože si nikdo neviděl ani na špičku nosu.
„Omlouvám se za výpadek proudu, vynasnažíme se vše napravit co nejdříve,“ blekotal zmatený ředitel, když pobíhal mezi nespokojenými návštěvníky a snažil se je domanévrovat zpět do ztemnělého sálu. Nad hlavou jim zběsile blikalo rozbité osvětlení. Když se po pár chvílích podařilo opravit nečekanou závadu, ostré zářivky opět ozářily Irininy makabrózní obrazy.
Samotná malířka zmizela neznámo kam.

***

Prostě musela pryč. Ty zpropadené pojistky vypadly jako na zavolanou. Jakmile si byla jistá, že ji nikdo nevidí, vyrazila k východu. Ani se nepozastavovala nad tím, že tak dobře vidí ve tmě nebo proč ji pořád obtěžuje ta drzá černá tečka. Napadlo ji, že Nataša z toho nejspíš nebude dvakrát nadšená a většina kritiků ji za trest roznese na kopytech, ale bylo jí to opravdu upřímně jedno.
Už to tam nedokázala vydržet. Venku se stihlo citelně ochladit a studený vzduch ji alespoň trošku osvěžil, i když jí pořád ještě třeštila bolavá hlava. Nikde nezahlédla ani živou duši, ale i tak jí nebylo dvakrát dobře po těle. Když odemykala dveře od auta, nedokázala se ubránit nepříjemnému pocitu, že ji cosi na každém kroku sleduje…
Sešlápla plyn.
Pokoušela soustředit na řízení vozu, ale ruce i nohy jí začínaly pomalu mrtvět. Přišla si strašně vyzáblá a zimomřivá, možná taky proto najednou nejvíc ze všeho zatoužila použít teplé barvy v čele se sytě rudou. Vždycky jí pomohla alespoň trochu rozproudit studenou krev. Musela malovat, a přece jako vždy nedokázala nikde kolem sebe najít sebemenší inspiraci pro cokoli krásného…
Zdravá barva a čerstvý vzduch nemají nejmenší šanci proti zdrcující přesile agresivně rozpínavého lidského osídlení. Najednou měla dojem, jako by se mávnutím kouzelného proutku zčistajasna ocitla v nějakém jiném, mnohem horším světě…
Čas od času se před ní mihlo i hladové zvíře se svítícíma očima: většinou to byla vychrtlá liška, toulavá kočka nebo rezavá veverka. Na cestě několikrát narazila i na jiná, nehybná zvířata. Placaté, přejeté kusy zavšiveného masa s rozmazanými vnitřnostmi. Jejich slepé oči už nezářily lačným hněvem a špinavá potrhaná kožešina znečišťovala vlhkou plochu lesní silnice…
Pohled navždy vypálený do ztuhlých zřítelnic.
Až neústupná smrt je konečně naučila strachu z lidí. Otevřela jim temnou cestu, tekoucí a klikatou jako smrdutá stružka kalné krve. Každá živá hmota začíná a končí na stejném místě, na prahu pompézní krypty postavené z nerovných kvádrů krvavě rudého pískovce, kde uvnitř vládne bezbřehé zlo…
Irina měla opět pocit, jako by se jí zatmívalo před očima. Neviděla! Jen zaslechla hlasité troubení klaksonu a pak už neexistovalo nic. V oslepených očích jí pulsovala dutá bolest. Řítila se po dálnici v neovladatelném autě. A přímo před ní -
Strhla volant do strany.
Následoval náraz a něco jí prudce mrštilo na palubní desku. Zabořila se do nafouklých airbegů. Netušila, kolik času uplynulo, než se jí zase začaly vracet ztracené smysly…
„Kam čumíš, ty krávo!“
Posměšný pokřik doprovázely ještě další vulgární poznámky projíždějících motoristů. Irina se konečně vzpamatovala a rozhlédla se po spoušti kolem sebe. Narazila do stromu. Poškozený čumák jejího auta se srazil dovnitř. Jako zázrakem vyvázla nezraněná pouze proto, že najela do škarpy a její šílený pád zabrzdil mohutný kmen. Z plechového šrotu se povážlivě kouřilo.
Vypotácela se z nabouraného auta. Černá skvrna se jí němě vysmívala, větší a rozměrnější než kdy dřív. Určitě jí seberou řidičák. Práskla sebou o zem a příliš pozdě zjistila, že u sebe nemá mobil ani nic jiného, čím by mohla přivolat odtahovku. Dokonce ani kdyby znala z hlavy její číslo. Měla by požádat o pomoc projíždějící auta, ale neuměla pohnout ani prstem. Nedokázala vstát. Dokud nezačne uvažovat normálně. Nebo skončí v nějakém pěkně vypolstrovaném domě bez oken a dveří ve věži z betonu možná nedaleko od vás samotných…

***

Stravovala ji příšerná bolest hlavy a téměř vůbec neviděla na pravé oko. Přesto prostě potřebovala zase tvořit. Kdyby už nikdy nedokázala malovat, zmrzačila by ji mučivá nenávist k sobě samé. Pojednou se cítila malá a ztracená ve světě, kam nikdy nepatřila a kterému zřejmě nikdy ani nebude schopna správně porozumět.
Musela malovat.
Už byla příliš hluboko, příliš ztracená sama v sobě. Kdyby se ji kdokoli z živých pokusil vyrušit ze skicování třeba jen tichým šepotem, byť jen pouhým lehkým poklepáním na napjaté rameno, stejně by nevnímala. Nebo by náhle zemřela na ztrátu své pravé podstaty, na zločinné zmaření její liché naděje, na trestuhodnou ztrátu vrozené schopnosti žít svým blaženým bezvědomím. Její těžce zkoušená duše by zvadla jako suchá vrba…
Vykrvácela by k smrti.
Vejčitá vlákna dlouho potlačených vzpomínek se táhla a pulsovala jejím zničeným životem. Byla zjevně ztracená v polospánku, v umělém snovém stavu, kam nesměl nikdo sám od sebe vstoupit. Někde v přízemí zazvonila pevná linka a Irina se musela alespoň na moment pořádně probrat. Procitnout z barevného světa stínové temnoty, která vládla za slabým svitem malé lampy…
„Ještě žiju!“ zavzlykala do sluchátka.
„To je dobře. Tady Nataša.“
„Ahoj.“
„Ahoj. Nemohla jsem se ti dovolat. Už jsem ti zkoušela volat alespoň třikrát. Byla jsi pryč?“
„Jo,“ odtušila Irina lakonicky. Neměla nejmenší chuť jí barvitě popisovat svoje nepravidelné výlety do nebytí.
„Prosím tě, posaď se. A drž se. Je to důležitý,“ Nataša se na chvíli odmlčela, jako by marně hledala ta správná slova. „Víš, v galerii se nám stala taková… dost ošklivá nehoda.“
„Stalo se ti něco?“ strachovala se Irina.
„Ne, nic mi není. Irino, vlastně ti volám, protože… já nevím jak to říct, ale…“
„Tak co se stalo? Řekni!“
„Podívej, nesmíš se na nás zlobit. Já vím, že to pro tebe bude šok, ale nedalo se s tím nic dělat. Prosím tě, ne, že zase začneš být hysterická,“ řekla Nataša naléhavě.
„Už jsem hysterická! Tak co je!?“
„Tvůj poslední obraz se musel vyřadit. Je totálně zničený. Úplně celý.“
„Co!? Vy jste –
„Uklidni se! Dej si to doříct do konce. A nevyšiluj! Já ti alespoň vysvětlím, co se stalo,“ naléhala Nataša.
„To jsem zvědavá,“ zasyčela malířka skrz zuby.
„Poslouchej, netvrdím, že za to můžeš ty, ale nejspíš jsi použila nějakou prošlou barvu nebo špatný lak. Prožralo to dokonce i plátno. Všude po celém obrazu to přes noc udělalo samé fleky.“
„Cože? Fleky?“
„Takové ošklivé skvrny. Černé skvrny. Rozlezly se úplně všude,“ upřesnila nervózně Nataša. V tu chvíli Irina konečně prohlédla.
Skvrna rostla.
Byla tam. A šířila se pořád dál a dál jako ledová kaluž klouzavého kalu na dně lesní studánky zpočátku stejně temné a hluboké, jako jsou její věčnou námahou zhola zkažené oči. Nemělo cenu si cokoli nalhávat. Na místě, kde předtím strašila jen drobounká špendlíková hlavička, nyní hnízdil neurčitý, třaslavý tvar, který se jakoby tupě přeléval sem a tam. Nebylo to nic ostrého, spíš jen náhodný shluk potácivé temnoty. Snad zhoubná skvrna na stažené sítnici…
„Irino? Co se stalo? Jsi tam!?“ křičela Nataša.
Sluchátko se svezlo na zem. Irina zbaběle couvala ke zdi. Ve zdemolované místnosti nemohla použít své pravé oko. Zuřivě si zatínala dlouhé nehty do obličeje a kreslila rudé jizvy, které byly bezmála stejně šeredné jako to, o čem všechny ponuré příběhy vždycky tvrdily, že rádo přichází právě o půlnoci. Před očima se jí rozpínalo temné monstrum…
… a začalo konečně nabývat konkrétní obrysy. Vybuchla v bezhlavém záchvatu neslyšného řevu a stěny prokletého ateliéru udusily její hrůzný nářek. Nepomohlo to o nic víc, než její věčné pokusy vymlátit ze sebe všudypřítomnou marnost nad mizerně zmazanými obrazy. Sama by si vyloupla obě oči, jenom aby nemusela nikdy pohlédnout na toho zlomyslného fantoma. Stále rostl, roztahoval se a postupně formoval do podoby -
Už jí zbývala pouze jedna poslední věc, kterou by mohla alespoň na čas zastavit tu unikátní obscenitu. S nebezpečně znějícím praskáním v namožených zádech se sehnula k čistému plátnu a chytla do ruky nůž. Byl to sic jenom malý perořízek, ale ostrá čepel svůj účel přesto plnila znamenitě. Pečlivě přidržela tenkou čepel před přivřeným pravým okem…
A bodla.
Měkká bulva se snadno rozpoltila a Irinu omráčila obrovská exploze syrové bolesti. Stejně jako její zvrácené umění, které na ni nechtěně přivolalo nevysychající salvu něčeho nepochopitelného. Roztančila se kolem ní krvavá temnota…

***

Musela přijet. Po tom praštěném telefonátu už nemohla jinak. Měla o Irinu příliš velký strach, než aby si namlouvala, že se všechno nějak vyřeší samo. Hned druhý den ráno odřekla všechnu práci v galerii a neprodleně vyrazila za ní. Nedokázala se z toho nijak vyvléknout, tím spíš, že vlastní zodpovědnost jí to nedovolila. Dostala se tam snadno, cíl jejího neplánovaného výletu se nacházel jen slabou půlhodinku za městem.
Vesnička, kde kontroverzní malířka už pár let bydlela, tvořila pouze osamělá skupinka víkendových domků, které stejně po větší část roku zůstávaly prázdné a opuštěné. Nataša se kolikrát divila, proč vlastně Irina žije v takové zapadlé díře, ale nikdy se jí na to nezeptala přímo. Měla dojem, že ti opravdu dobří umělci prostě musí být tak trošku vyšinutí…
Nataša věděla, kam dává rezervní klíč, stačilo se jen shýbnout a vylovit jej zpod přerostlého sádrového trpaslíka. Do domu vnikla bez pozvání –
- a málem omdlela hned na prahu. Div nevykřikla úlekem. Cokoli, co s nacházelo uvnitř, bylo zuřivě postříkané hustou černou barvou. Zaschlá spoušť zasáhla všechno bez rozdílu: podlahu, koberce, stěny, nábytek, dokonce i okna. Zašpiněné sklo tonulo pod nánosy černé nečistoty a propouštělo jen velmi málo denního světla. Odporný puch chemických přísad byl až dusivý. Nataša si rázem připadala, že omylem vlezla do cirkusového pavilonu masožravých šelem…
Dávala dobrý pozor, aby po ničem neuklouzla a nezranila se. Nebyla schopná vydat se sebe ani hlásku. Tak nějak automaticky zamířila do Irinina ateliéru, skoro jako by čekala, že ji tam najde shrbenou u nějakého nového obrazu. Z toho, co v něm objevila, ji ale zamrazilo až v samém morku kostí…
Jako by se koupala v krvi.
Malířka rozhodně nezahálela. Kdokoli by spatřil její poslední tvůrčí výboj, musel by na místě oslepnout a odvěké prolévání rudé životní síly by navždy ztratilo svůj symbolický smysl. Jako by svá poslední díla podepsala vlastní krví. Nataša ani nedýchala…
Až se zvrhlou radostí skládala jeden přes druhý otřesné obrazy včerejška, sama neschopná rozeznat, který z nich je jen sen a který z nich se skutečně stal. Všechno bylo až příliš přibarvené do těch nejkřiklavějších tónů. Na reálném základě spatřovala nesmyslně neskutečný svět. Nejasné, rozpité barvy působily, jako by se obrazy potápěly pod vodou…
Do očí jí vstoupily slzy.
Zmámená nevšední příchutí jednoho prchavého okamžiku neomezeného časem či prostorem, zpola potopená v melodickém tichu, ohromená Nataša téměř slyšela rychlé svištění malířčina štětce po vypjatém plátně. Chladné proudy cizí zloby jí palčivě prostupovaly celým napjatým tělem, až vytryskly z jejích očarovaných očí jako průzračné kapky slané rosy…
Nicota je ve všem.
Všechno je nicotou.
Věděla, že umění je jediným skutečným smyslem jejího života. Bez barev by nikdy neexistovala. Její neklidná mysl se neslyšně třepotala okolo svitu zádušních svíček, jako by ona sama nebyla nic víc než podvržené vílí dítě. Byl to opravdu krutý žert, strčit statickou duši, která by pasovala spíš tlejícímu pařezu nebo tmavé hřbitovní macešce, zrovna do lidského těla…
Přímo pod tu největší krvavou skvrnu v dolním rohu hotového plátna jako poslední pevné tahy rozježeného štětce konečně rozeznala i Irinin rozmáchlý podpis. Vzpomněla si, že to nikdy nebylo její pravé jméno.
„Tos neměla vidět!“
Nataša o krok odstoupila od omamných pláten a bůhvíproč ji náhle zalil těžko definovatelný pocit hanby, jako by ji Irina právě přistihla při nějakém nízkém činu. Roztřásla se pronikavou hrůzou. Ve zkrvavené postavě se slepenými vlasy a rozdrásaným obličejem jen ztěží rozeznávala cokoli lidského. Dokonce i ze štětce, který křečovitě třímala v ruce, výsměšně skapávalo cosi červeného…
Rudá čarodějnice.
„I – ir - irino!?“ vykoktala šokovaná Nataša. Azurově modré kontaktní čočky nesmlouvavě přitahovaly pohled pomatené malířky k jejím výrazně zvětšeným očím…
„Neměla jsi sem chodit, Natašo,“ procedila Irina mezi zuby. I ty byly celé pokryté železitě páchnoucí krví. „Kdybys viděla to, co já…“
Zase se posunula o kousek blíž a Nataša uviděla, že jí chybí jedno oko. Na jeho místě na ni hladově zírala jen propadlá díra pokrytá nějakou děsnou sraženinou…
„Co se to s tebou stalo!?“ vykřikla přiškrceně a zoufale pátrala po čemkoli, čím by ji mohla praštit. Kdyby tam bylo jedno kamenné těžítko, jeden tlustý knižní svazek, jedna lichá noha od židle…
„Kdybys to viděla!“ vykřikovala malířka. „Jsou všude! Všude kolem tebe… ty tváře…“
Propukla v bublavý smích. Trudomyslná tvůrkyně pošpiněných plátek se nespoutaně pohupovala radostí, ze všech světových stran uzavřená v prázdném pokoji bez dveří, bez oken a bez stěn, kde má všechno a nic.
„Ty tvoje oči! Vím, že vůbec nejsou modré. Tvoje oči! Jsi tak krásná…“ vrčela Irina.
„Ty šílíš!“ zavřískala Nataša.
„Chci tě namalovat,“ šeptala přibližující se malířka posedle, jako by to měla být její poslední slova. „Kdyby ses viděla!“
„Co to je? Cos viděla!?“
„Sebe!“
Irina na ni nečekaně zaútočila a Nataša jen tak tak uhnula stranou, když se jí sápala po zranitelném krku. Zmrzačená malířka byla bez sebe. Smýkala s ní ode zdi ke zdi a máchala kolem sebe mokrým štětcem, jako by zároveň kreslila samé neviditelné znaky nějaké nezrušitelné kletby. Byl to její akt pomsty všem normálním lidem, kteří ji donutili použít na sebe nůž. Přikrčila se jako zvíře nakažené vzteklinou a -
Nataša do ní narazila plnou rychlostí a obě se zřítily na pošpiněné parkety. Už nedokázala dál bojovat. Irina klouzala po polité podlaze a ostrý odér zředěného terpentýnu se mísil s pronikavým pachem čerstvé krve. Při pádu narazila na tvrdý hrot svého vlastního štětec, který se jí zabodl hluboko do zdravého oka a prorazil přímo do chorého mozku.
Blikla a zhasla navždycky.
Nataša uslyšela jenom její ječivý výkřik. Pokusila se vstát. Málem opět upadla do zaschlé černé barvy, ale jako zázrakem se jí podařilo znovu nabýt ztracenou rovnováhu a utíkala pryč ze zaneřáděné místnosti. Věděla, že jí jde o život. Připadalo jí, jako by právě prchala z impresionistického pekla…
Vyrazila ke svému vozu.
Věděla, že za žádnou cenu nesmí omdlít, i když se kolem ní už stahovat samá temnota. Prostě to samé, co možná viděl slepý šílenec. Ta, co křičela a krvácela, navždy uvězněná mezi otřesnými obrazy, nad kterými by se valná většina lidí jen štítivě otřásla…
„Teda podle mě je jasný, kdo todle maloval, musel být prvotřídní cvok,“ nechal se slyšet jistý policista během prohlídky Irinina domu. Venku hlasitě blikala služební auta a ti méně zaměstnaní kolegové drželi stráž kolem výstražné žluté pásky. Blížil se podmračený soumrak a drzé stíny přicházely stále blíž a blíž…
„Umělci nebývají moc normální,“ odtušil kapitán s lehkým mrazením v žaludku, když si pozorně prohlížel jedno ještě částečně nedokončené plátno, opřené o malířský stojan. Jeho zkoumavý ohled trpce opětovalo obrovské oko s divoce rozšířenou panenkou, odkud doslova prýštila provazovitá temnota…
„Až ten barák uzavřeme, možná se sem bude někdo chtít vloupat,“ napadlo prvního policistu. „Takový věci by se daly dobře prodat. Hlavně když se ta ženská sama odrovnala.“
„Co!? Říkal jste něco?“ zamumlal jeho nadřízený spíš sám pro sebe, úplně mimo, protože pořád pečlivě studoval divnou malbu.
„Ale nic. Tady jsem skončili.“
Kapitán nepřítomně přikývl a vykročil ke dveřím. Nechtěl si to přiznat, ale málem vůbec nedokázal odtrhnout zrak od toho zneklidňujícího obrazu. Jako by měl to tryskající oko stále přímo před sebou. Něco mu jako naschvál uvízlo v rohovce. Točila se tam tmavá mžitka. Několikrát rychle zamrkal, ale černá tečka přesto nezmizela…